Heaven and Hell Viktora Nováka

Na jedné straně svůj život můžu popsat jako to “nebe”. Posledních několik let je mým domovem Bikepark v Kálnici, kde trávím sedm měsíců z roku a kde pracuju jako stavitel trailů se skvělou partou kolem sebe a možností stavět co nejlepší traily a skoky, které ve Střední Evropě nemají obdoby. A těch zbývajících pět měsíců cestuju ve svém obytňáku a jezdím na kole nebo lyžích, kdekoliv chci.

Seznamte se: Viktor Novák - kopáč trailový

Zdá se to jako perfektní styl života, který byl mým snem od mých 10 let, kdy jsem poprvé viděl bikový film “Roam”. Máme všechny prostředky a příležitosti k tomu se posouvat v ježdění na kole. Ale aktuálně tomu tak není. A tím se dostáváme k fázi “Hell”.

Stalo se to na akci s názvem Flat Out Days 2022, která zapadá do konceptu akcí typu Fest Series. Několik obrovských skoků s délkou 20 a více metrů pouze pro zvané jezdce z celého světa, která trvá jeden týden. Já jsem se jí účastnil už potřetí. Měl jsem (a stále mám) k podobným skokům obrovský respekt. Na druhou stranu jsem věděl, že je díky svým zkušenostem bez problému zvládnu a užíval jsem si ježdění na skocích po celý týden. Na konci jedné z posledních session na skocích jsem, asi kvůli kombinaci únavy a přemotivovanosti, špatně odhadl odraz na jednom 23metrovém skoku. Vyhodilo mě to přes řídítka a skončil to obrovskou ránou do hlavy a ramene. Všechno vypadalo dobře, neměl jsem nic zlomeného, jen mě bolelo celé tělo. Ale to, jak mi tento pád rozhodil psychiku, o tom se mi nezdálo ani v nejhorších nočních můrách. 

Šíleně jsem se vyděsil, když jsem na tom skoku letěl hlavou napřed. A nepustilo mě to ani po roce. Absolutně mě to zastavilo v jakémkoliv progresu, nemám chuť zkoušet nové velké skoky nebo nové triky. Pořád se hodně bojím, že zase spadnu. I když jsem na kole pořád a věřím si. Byl jsem na tom opravdu špatně, protože jsem nejezdil tak, jak bych chtěl. A všechno se ještě zhoršilo během naší akce “Dusty days”, kde jsme postavili novou freeridovou lajnu a pozvali všechny naše kamarády a oblíbené jezdce, aby si na ní zajezdili. Byl jsem totálně zničený, když jsem viděl, jak si všichni užívají ježdění na skocích, které jsem já a ostatní poslední měsíce stavěli, a já jsem s nimi jezdit nemohl, protože jsem se prostě bál.

Po tomhle všem jsem si uvědomil, že stresovat se a nutit se do ježdění pro mě nemá absolutně žádný význam. Řekl jsem si, že musím strávit léto na nějakém hezkém místě v horách a zaměstnat si hlavu čímkoliv jiným. Přemýšlel jsem nad místem, kam bych jel, a ze všech možných míst jsem si vybral skvělé rakouské město v horách – Innsbruck. Už jsem ho znal ze zimy a lyžování, ale nikdy jsem tady nebyl s kolem. Začal jsem hledat místa, kam se vydat, a ukázalo se, že vznikl docela nový a pěkný Bikepark Innsbruck. A jeden z mých kamarádů ze Slovenska v něm pracuje jako stavitel trailů.

Padlo rozhodnutí, sbalil jsem auto a vyrazil na západ. Už po pár dnech jsem si to místo i lidi zamiloval. Flowtraily, skoky a skvělé přírodní traily v úžasném prostředí mechových lesů a alpských horských scenérií z toho dělají opravdu magické místo. Seznámil jsem s Tomem, Richiem a Pablem, což je zbytek party stavitelů. Skvěle jsme si ježdění užili a konečně jsem zapomněl na všechny problémy, které mně trápily a jen jsem si užíval čistý horský život.

Jako obvykle, moji dobří kamarádi z “Bikes on film” se ptali, jak mi je a kde zrovna jsem. Řekl jsem jim o tom, kde jsem a jak skvělé to tady je. Neváhali, zabalili kamery a přijeli z Prahy do horami obklopeného Innsbrucku. Dali jsme týden plný skvělého ježdění, koupání v jezerech a natáčení bikování brzy ráno nebo pozdě odpoledne. Na konec jsme dali dohromady tohle krátké video s názvem “Heaven and Hell”, které vzniklo za podpory mých partnerů - Maloja Clothing a Cannondale Bikes.

Dlouho jsem o tom všem nechtěl mluvit, protože jsem si vždycky myslel, že strach je v bikové komunitě tabu. Ale jakmile jsem o tom řekl svým přátelům, cítil jsem, že se mi hodně ulevilo. Proto je tady taky tento článek, protože jsem si jistý, že jsou tu i další lidé, kteří mají podobný problém. Nemějte strach o něm mluvit. Nakonec jsme všichni jedna velká biková rodina, která se navzájem podporuje.

Problém s tím se posouvat dál pořád mám, ale myslím a doufám, že energie a chuť k tomu se posunout a skákat zase velké je skoky, je zpět!