Jaký byl Ironbike 2005

Statistické informace o etapovém závodě IRONBIKE 2005 ( 12.ročník )
Termín : 23.- 30.července 2005.
Alpská oblast na pomezí Itálie a Francie, centrum závodu město Saluzzo nedaleko Torina, oblast kde bude v roce 2006 zimní olympiáda.
Závod začínal nočním 8 km prologem historickým centrem města Saluzzo. Dalších 7 dní se jelo stylem rallye, napříč Alpami ze Saluzza do Bardonecchie, celkem 611 km a 21187 m převýšení. Nejvyšším bodem závodu byl 3130 metrů vysoký legendární Monte Chaberton.

Pro informaci uvádím denní etapy: délka/převýšení/nejvyšší bod/časový limit
1. Saluzzo - S.Damiano - 57 km/ 2180 m/ 1540 m.n.m./ 8 hodin
2. S.Damiano - Fort Roche le Croix - 97 km/ 4210 m/ 2942 m.n.m./13 hodin
3. Ubaye - Paesana - 122 km/ 3519 m/ 2772 m.n.m./15 hodin
4. Paesana - Barge - 32 km/ 1136 m/ 1307 m.n.m./ 5 hodin
5. Barge - Pragelato - 147 km/ 4517 m/ 2010 m.n.m./16 hodin
6. Pragelato - Claviere - 86 km/ 3415 m/ 3130 m.n.m./12 hodin
7. Claviere - Bardonecchia - 70 km/ 2180m/ 2785 m.n.m./ 8 hodin

Závodu se zúčastnilo 105 bikerů, 5 žen (FEM), 54 mužů (FS1), 26 mužů Masters (FS2) a 10 dvojic (COP). Mezi 14 národnostmi účastnících se tohoto etapového závodu byli i dva češi.
Radek Šíbl - absolutní vítěz Ironbike 2005.
Lída Damková - 2. v kategorii žen (FEM) a celkově 33

Rozhovor o jejich zážitcích na IRONbike 2005. (R - Radek Šíbl, L - Lída Damková)

Co tě vedlo k účasti na etapovém závodě horských kol ?
R: Asi touha zkusit něco víc, poznat své možnosti. A taky na jeden závod by se mi 1400 km jet autem nechtělo.
L: Pořádně si zajezdit v horách, a pak ta neopakovatelná atmosféra se stejně postiženými .

Všude je jako nejznámější etapák prezentován TransAlp, proč jsi volil start na Ironbike ?
R: Na závodě se mi líbí to, že všichni mají stejné podmínky, že se spí ve stanech je přímo v propozicích. Není to jak na Transalpu, že přijedou profíci s kamionem, maséry, mechaniky. Ale když jsme jeli poprvé na Ironbike, bylo to rozhodnutí z hodiny na hodinu, jestli tam nebo tam jsme neřešili.
L: Na Transalpu dělali problémy s přihlášením, a pak i to, že tady můžu jet sama. Závod dvojic mi připadá divný paskvil, dvojice by měla jet na tandemu.

V čem se Ironbike liší od maratónů a XC závodů ?
R: To je úplně někde mimo, to se s nějakým XC ani maratonem vůbec nedá srovnat. Kopce na dvě hodiny, stejně dlouho třeba neseš kolo.
L:Je to úplně jiný závod, na start se stavíte podle průběžného pořadí, od nejpomalejšího po vedoucího jezdce. Je to strašně spravedlivé, nerozhoduje žádná lajna ani startovní blok do kterého Vás šoupnou. Dojíždíte své soupeře, nebo oni Vás na trati , kontrolujete tak vývoj závodu a sami si volíte taktiku. Navíc se měřené úseky hodnotí koeficientem obtížnosti a tak je to o horách a biku.

Jakou jsi zvolil taktiku, kteří jezdci byli tvými největšími soupeři ?
R: Když jsem na to měl, jezdil jsem se soupeři, abych je psychicky zdeptal. Když jsem byl KO, jel jsem radši sám, aby si toho nikdo nevšiml. Soupeři byli všichni, co skončili za mnou, bohudík to tak klaplo.
L: Taktika ? Pokud to jede, tak jet, do kopce i sjezdy, ale nezapomínat na to co je ještě přede mnou. Největší soupeř je Sandra Klomp, ta to tady vyhrála již několikrát a je tady něco jako Lance nebo Rita. Letos přijela i Rakušanka Anita Waiss, vyhrála dlouhý Salzkammergut a Krokodýla v Austrálii, takže letos to byl tvrdý boj. Navíc přijela původně se svým přítelem vyhrát mix a když zjistili, že se to tady nenosí, jela sólo. Ale těch praktik z mixu se nezbavila, její partner kolem ní skákal jak pikolík. Strašně jsem se hecla, a hrábla si a nakonec ji porazila.

Čísla o délce a převýšení nevyjadřují vše,jak obtížné byly tratě,k čemu u nás by jsi je přirovnal?
R: U nás vůbec, kdo zná třeba cyklistickou část Dolomitenmanna, je to jakoby jel hodinu takovej šotol co je v Lienzu, potom 3 x tak dlouho nesl tím borůvčím a na závěr byly řetězy na půl hodiny jako někde v Tatrách. A žádnej sjezd po sjezdovce, totální hrana, já radši většinu běhal.
L: Srovnávat tratě Ironbiku a našich bikemaratónů asi nelze. Je to jako srovnávat Tatry a Alpy, je to jiný rozměr. Na Ironbiku nechybí nic a je to opravdu těžké.

Jak se ti jezdilo ve výškách jako dvě Sněžky ?
R:Kupodivu to šlo, výšku jsem cítil, ale nevadilo mi to. Když jsem byl v takové výšce lozit, měl jsem s tím větší problémy
L: Čím výš, tím líp. Jsem zvyklá ze skialpu a vím, že do pěti tisíc jsem zcela bezproblémová, to je asi v genech.

Co je důležitější pro takový etapák dobrá kondice nebo technika jízdy ?
R: Oboje je důležité, ale bez kondice to nejde, sjezdy můžeš vždycky nějak seběhnout, z toho já problém nemám, jako že by to mělo být pod úroveň bikera.
L: Určitě obojí. Myslím si, že když jedno chybí tak se člověk musí hodně trápit.

Měl jsi nějakou krizi, ať už fyzickou, psychickou, která etapa byla pro tebe nejtěžší?
R: 5. Etapa byla pekelná, 10 a půl hodiny je i na mne moc. Pořád jsem přemýšlel, jestli to už je horší než v Austrálii na Crocodilu. Teďka nevím, budu si to tam muset zajet osvěžit.
L: Občas jsem měla menší problémy , že nohy nechtěly šlapat a hlava myslet. Krize byla v 5. etapě, ale nejtěžší pro mne byla poslední, hlavně závěrečný kopec, hájila jsem o pár bodů druhé místo mezi holkami. To bylo na psychiku, ať se něco nepřise.…..

Jaká byla strava a zajištění závodníků na trati, měl jsi doprovod ?
R: Bohatě stačily občerstvovačky, ty byly fakt královské. Doprovod, nebo spíš společnost mi dělala přítelkyně Lenka, moc ji za to dík.
L: Organizace a strava výborná, na bufetech bylo i normální jídlo a ovoce, v horách bezpečnost účastníků kontroloval vrtulník, na tábořištích nám vařili. Takže jsem se starala jen o svůj bike a nocleh. Doprovod jsem neměla a tak jsem si stan stavěla sama, a protože nepršelo tak jsem ho ani nestavěla a jak jsem si ustlala tak jsem lehla.

Co materiál, jaký jsi měl bike a jaké vybavení jsi sebou vezl na etapáku ?
R: Jezdím GT Zaskara, naprostá spokojenost, letos opravdu bez problémů. Pláště jsem vezl Maxissy, jezdí se mi na nich dobře, i dva defekty na etapák je určitě míň než standart.
L: Bike musí být spolehlivý a co nejlehčí, protože se to pronese. Já mám RB 1300 s vidlí Fox, kola Mavic XC 717 Disc s DT 240 S, brzdy Avid Juice 7, zbytek Shimano XT a XTR, sedlo Fizik Gobi, říditka, rohy a sedlovka carbon, pláště Hutchinson Python, přilba Giro, boty Sidi. Technické problémy jsem neměla, jen jsem měnila v polovině závodu preventivně destičky. Na trati vozím dvě náhradní duše, zadní patku k přehazovačce, nýtovač a rychlospojku řetězu, náhradní destičky, lepení. Na ironbiku je pak navíc povinná thermoizolační fólie pro případ úrazu nebo vyčerpání, píšťalka a mobil.

Tvůj největší zážitek ?
R: Monte Chaberton, ten kopec je nádherný, obzvlášť když kolem krouží novinářský vrtulník. Taky předávání cen v Pragelatu, rukou nám třásla Stephanie Belmondo, mnohonásobná mistryně v klasickém lyžování.
L: Určitě Monte Chaberton 3130 m, což je nejvyšší vrchol sjízdný na biku v Alpách co znám. Byla jsem na něm asi před 12 lety na svém prvním horském kole. Takže trochu nostalgie, neskutečná dřina, radost z vítězného souboje s Anitou, krása hor. A největší ostuda, když jsem se chtěla ukázat před kamerou z vrtulníku. Přehlédla jsem větší kámen co mi stál v cestě a šla jsem přes řidítka. Byl to můj jediný větší pád za celý závod.

Příští rok pojedeš znova, máš nějaký další bikový cíl ?
R: Ironbike je úžasnej, láká mne i Transalp. Taky bych si chtěl vylepšit umístění na Crocodilu. A Transrockies musí být úžasné stejně jako Cape Epic. A taky bych chtěl jezdit na kole ještě v padesáti. Což je asi s absolvováním těch závodů asi neslučitelný ?
L: Opět přežít Ironbike.

Další podrobnosti, hlavně krásné fotografie a výsledky naleznete na www.ironbike.it

Text: Bob Buf Damek
Foto: Radek Šíbl