Kámoši na celodeňáku - Cink s Lampíkem objeli 350 km

Aktuální situace utnula veškeré závodní aktivity všem profesionálům, dá se říci, že jsou všichni na "pracovní neschopence" a výhledově do neznámého termínu mají prostor jen trénovat. Nezávodní období vybídlo Ondřeje Cinka ke splnění letité dohody o překonání magické cifry 300 km. Ve skupině by to bylo určitě úspornější, ale vzhledem k vládním nařízením si s sebou mohl vzít jednoho parťáka. A jako sparingpartnera si nemohl vybrat nikoho jiného, než svého nejlepšího kamaráda Ondru Lampíka Paura. Tento celodeňák byl jejich společným dlouholetým plánem. Nakonec si ho splnili v sobotu 18. dubna. Ujeli 351,5 km, nastoupali 3.739 m, to vše za 11:15 hod.

"Máme to v hlavě už několik roků, původně jsme to chtěli jet na Mallorce, ale to nám nikdy nevyšlo, protože před sezonou na to nebyl ještě prostor," přiblížil vznik plánu Ondra Cink. Doma v Praze to vzniklo docela rychle, asi během 3 týdnů. "Situace je na to teď ideální. Lampík řekl, že mu mám dát 14 dnů na přípravu, že se musí trochu rozjezdit a že to dá," řekl Ondra.

Zajímá vás proč? Je to zkrátka výzva. "Je to velká výzva, já mám cyklistiku strašně rád a když teď nejsou žádný závody, tak jsme si dali aspoň takovouhle věc. Byl jsem zvědavej, co to se mnou udělá - sedět 11 hodin na kole. Byl jsem zvědavej na to, jaký budou pocity po dojezdu, jaký druhej den," přemýšlel nahlas Ondra Cink s Lampíkem: "Ano, přiznávám, že v posledních týdnech se objevilo spoustu borců, kteří vyrazili na štace 300 až 400 km, tak možná budem působit jako opičky, ale vlastně proč ne? Třeba to zas vyhecuje další borce. Každopádně jsme s Ondrou pokořili letitý sen – akci 300 km a více, o které jsme debatovali na začátku každé sezony. Ondrovi se vždy v březnu rozjel závodní kolotoč, tréninky plné intenzit a na tuto kulišárnu nebyl nikdy prostor. Minulý rok jsem solo prubnul 255 km a letos mi bylo jasné, že to už musí klapnout. COVID-19 beru jako obrovskou brzdu a likvidaci celého cyklobyznysu, ať jde o závody, prodej, eventy. Jediné co vidím pozitivní, že na sebe mají najednou všichni jezdci více času a sílí tréninková komunita, hecovačka na Stravě, kamarádi si konečně na sebe najdou čas na dlouhé švihy, není to jak v sezoně, kdy jezdí každý skoro pořád sám, jelikož se všem navzájem bije cílenost tréninku a je to absolutně nesladitelné do nějaké společné jízdy," uvedl Cimbálův někdejší týmový kolega ze Stupna.

8:45 hod. Týnec nad Sázavou...

5:30 hod. budíčk a v 7:00 hod. společně vyrazili z Chýně na západním konci Prahy na předem danou trasu: Jesenice – Týnec nad Sázavou – Sedlčany – Příbram – Nezvěstice – Dobřany – Plzeň – Zbiroh – Roztoky – Beroun – Praha.  

"Na prvním kilu jsme se na sebe podívali a začali se smát, jelikož jsme se cítili, jak kdyby nám neubylo ani 5 % celkové kapacity, na dvoustovce to bylo hodně podobné, avšak uznávám, že po 250 km už jsem se cítil trošku jinak, tělo to začalo vnímat a už to nebyl pocit nesmrtelnosti, pocit, že dojedem až na Mars :-)" přiznal Ondra Paur a zrychleně popsal celou trasu: "Ondra odtahal hodně první tři hodiny na špici po rovinkách a z kopce, do kopců jsme jeli kecačku. Pak začalo pravidelné střídání, třeba na 10 – 15 km špic. Měl jsem krizi na 105 až 120 km, kdy mi asi došel poprvé cukr, avšak količka na benzíně + Bounty to okamžitě zlikvidovaly. Druhá krize přišla na 290 až 320 km – opět jsem se nacukroval – cola, banán, kafe, gumídci a na závěr se už člověk asi cítil i psychicky nahoře. 'Jooo, tyvole už jsme skoro doma', takže posledních 30 km jsme zakládali, podrželi všechny kopce, jeli tempo po rovinách 35 km/h a já se pravidelně a příjemně držel v kopcích na 300 wattech a užíval si chvilkové pocity malátnosti."

"Měli jsme jen jednu delší přestávku na 20 min. u Lampíkovi přítelkyně v Plzni na oběd, jinak bylo pár čůracích zastávek nebo na benzince nebo v krámku u Vietnamce na doplnění vody," popisoval Cimbál, který absolvoval celou trasu bez krize. Jediným nedostatkem celého výletu tak byl nefukční Garmin.

"Všechno šlo strašně hladce. Já neměl jedinou krizi, žádnej problém, bez defektu, jen se mi na 180 kiláku sekl Garmin a taky nás na zúžení přibrzdil traktor :-), kterýho jsme nemohli předjet. Hodně jsem myslel na Lampíka, byl mezi náma rozdíl 30 tepů, jel jsem na průměru 120 tepů, on jel na 150. Což pro mě bylo úplně na pohodu..... Lampík si prošel pár krizema. Těsně před 300 km měl velkou krizi v Roztokách u Křivoklátu. Skoupil tam skoro celýho Vietnamce, sedl si do trávy a řekl mi: dej mi aspoň deset minut.... a já ho trochu péroval, chtěl jsem jet :-) Nakonec si odpočinul, načerpal energii a pak jel zase jako stroj. Cestou jsme si toho hodně řekli, dlouho jsme se s Lampíkem neviděli, probrali jsme všechno od A do Z. Ze začátku jsme jeli i vedle sebe, samozřejmě jsme plánovali další výzvu - 400 km :-)"

Velkou roli hrála psychika. Hlava musí být nastavená jako při závodě. "Celý týden jsme si denně psali, jak se těšíme, jak to osolíme, podržíme, motivovali navzájem a dojdete do stavu, kdy se ráno v sobotu vzbudíte a v hlavě víte, že dnes to dáte, ať se děje co se děje, počítáte s tou obrovskou porcí km a v hlavě si neustále projíždíte celý okruh kudy musíte a co vás ještě čeká. Po ujetých 70ti km jsme měli pocit, jako bychom se teprve nacvakli a zrovna opustili zahrádku před barákem...," uvedl Lampík.  

"Já jsem jel Tour de France, kde byly taky dlouhý etapy, ale tam se to nasčítávalo den za dnem. Když jsme jeli 230 km etapu, tak byla za 5 hodin hotová, ten balík jede strašně rychle. Tam to bylo právě spíš o tý psychický únavě... Tady, když nám tam padla třístovka, tak jsme oba strašně ožili. Tělo bylo unavený, už hodně unavený, ale najednou nám to jelo, byla velká euforie. Na tom je krásně vidět, co s člověkem dělá psychika obecně. Už jsme se blížili domů, ještě jsme si to protahovali, abychom dali 350, na rovinkách jsme se střídali, Lampík jel skvěle, pořád jsme drželi 35 - 38 km/h. Skvělej pocit. Po dojezdu a večer, tělo unavený. Nevstávalo se mi moc dobře z postele, ale včera už to bylo dobrý, dal jsem si úplný volno a cítím se dobře, v podstatě normálně."

Za normálních okolností by už v tuto dobu byla sezona rozjetá. Víkend co víkend závodní štace. Místo toho nejistota.  

"Já nemám problém s tréninkem, jsem tréninkovej typ. Takže mě to celkem i baví, na kolo chodím s chutí, i další doplňkový věci v tréninku - posilování. Jen je těžký to, že nevim na co se chystám... Potřeboval bych mít nějaký cíl. Ale mám to nastavený teď tak, že to dělám pro sebe, pro svoje zdraví. Já k životu potřebuju pohyb, jakmile se nehýbu, tak mám pocit, že jsem nemocnej. Zkrátka se potřebuju hýbat. Myslím, že s touhle dobou bojuju celkem dobře, samozřejmě bych raději závodil a připravoval se na nějaký cíl. Režim mám jinej, z 50ti % je to zimní příprava a z 50ti % závodní - udržování, abych nevypadl z intenzity, kterou jsem piloval před pandemií."