Kde překonat své limity? Přece na Mallorce. Mallorce 312

Proslulá značka Giant si pro prezentaci některých svých modelů vybrala parádní lokalitu a parádní termín. Baleárský Port d’Alcúdia hostí koncem dubna pozoruhodný cyklistický závod, jehož nejdelší trať měří 312 kilometrů. Není divu, že organizátoři tohoto tzv. Gran Fonda, jak se těmto akcím říká, zvolili právě zdejší lokalitu. Skvělé silnice se vlní nádhernou krajinou, kde navíc skoro vždy bývá hezky.

Mallorca 312 je závod pro tu nejširší veřejnost. ČT Author Cup je jejím chudým bratříčkem, alespoň co se týká velikosti startovního pole. Akce, na níž si můžete vybrat ze tří tras (165, 225 a 312 km) se zúčastní 8000 lidí, nicméně pro borce mající solidní výkonnost nějaké ucpání trasy nehrozí. Od startu se jede po široké silnici a většina účastníků je britskými turisty. Překvapivě nejvíce účastníků sem přijíždí právě z ostrovního země, tvoří kolem 35 % startujících. Španělé, kteří ne vždy jsou domácí, poněvadž na Mallorcu je to z pevniny pěkných pár hodin plavby, čítají asi třetinu startovky. Přestože Mallorca je ostrovem německých důchodců, tak jejich mladší spoluobčané tvoří jen 11 % startujících, což ale i tak stačí na 3. místo z 52 národností, jež se objeví na startu.

Letošní trasa, jež byla oproti minulým ročníkům lehce inovovaná – neobjížděla dokonale celý ostrov, ale vybírala jeho nejzajímavější lokality a měla převýšení 5050 metrů. Na takové vzdálenosti to není zase tak extrémní číslo, najde se i pár rovnějších úseků, nicméně startující má zkrátka úkol vyjet pět vertikálních kilometrů, jež za něho nikdo nezdolá. Sám jsem cítil, že desetihodinová šichta je pro mě už opravdu příliš, po pěti hodinách usilovné jízdy je nepříjemné zjistit, že jste teprve v polovině. Na bajku se jen tak časově podobně dlouhý závod nenajdete (Snad krom dlouhé Salzky), tady hraje hlavní psychický faktor vzdálenost, kopce totiž nejsou nějak nelidsky prudké.

Proč nejet

Na tak masové akci pocítíte, co je cyklistický průmysl. Sice není na škodu, že je všechno přizpůsobeno kolům, ale přátelskou atmosféru jako na malých českých závodech tady příliš nenajdete. Cena startovného se odvíjí v závislosti na datu přihlášení, už v říjnu 2018 mohli organizátoři hrdě oznámit, že všechna startovní čísla pro rok 2019 jsou vyprodaná. Platí se kolem 100 euro, což vzhledem k zážitku a docela dobrým službám (účastník dostane i poměrně kvalitní dres) není zase tak nestravitelná částka. Jak tady funguje cyklistický průmysl zjistíte při nahlédnutí do ceníku příplatkových služeb. Je libo si půjčit GPS tracker, který udává vaši polohu pro vaše blízké, za 15 euro na závod? Za 6 euro vám vyryjí na medaili za dokončení závodu vaše jméno a dosažený čas.

Proč jet

Je to opravdu zážitek. Nejvíce motivační způsob, jak si udělat nový osobák, posunout své limity, hrábnout si na dno. Trať není rozhodně lehká, na druhou stranu není ani vražedná, přesto je potřeba k jejímu zdolání mít nějaké zkušenosti s „dvoukily.“ Na 310 kilometrech (přesně takovou cifru závodníkům ukazovaly po dojezdu jejich přístroje) připravují 6 občerstvovacích stanic. Není to přespříliš, ale jsou velmi kvalitně zásobená a problém s čepováním iontových nápojů tak velkému množství účastníků se tady řeší razantně – vodu naberete ze soustavy trubek, jež mají bezpočet výčepů a nemusíte tak čekat. I na posledního závodníka zbylo, na chutně zásobovaných občerstvovačkách, dostatek jídla. O zážitku, jaký poskytují nádherné sjezdy po hermeticky uzavřených silnicích, nelze psát, musí se zažít.

Jakých bylo těch 312 kilometrů pro mě? S kolegy se scházíme v půl šesté na snídani, kde se hitem stávají palačinky s nutellou. Ale zase se nepřejezme… Koncem dubna bývají rána na Mallorce ještě chladná, a tak se oděni do krátkých dresů v desetistupňovém chladu přemisťujeme k 8000hlavému startovnímu poli. Přestože máme vstupenky do tzv. rychlého koridoru, tak lépe než na nějaké 1000. místo se už nepostavíme. Pár minut po startovním výstřelu čekáme, než se dáme do pohybu a pak si už každý rozjede vlastní příběh. Naštěstí předek gigapelotonu v čele například s Albertem Contadorem byl po prvních 25 kilometrů bržděn doprovodnými auty, a tak jsme se já i moji kolegové dokázali dotáhnout k elitním borcům.

Prvních 150 kilometrů vede mallorskými horami, Sierra de Tramuntana zní jejich název, stoupá se až téměř do výše 900 metrů, kde je pod nejvyšší horou ostrova podkopán tunel. V úvodních kopcích se cítím poměrně dobře a tempo mé skupiny mi nečiní žádné větší potíže, přestože se v některých stoupáních hezky natahuje.

Sjezdy na silničce mám rád, na Mallorce jsou navíc několikanásobně zábavnější než u nás díky množství serpentin a dokonalému povrchu. Borci kolem mě ale letí po uzavřené silnici takovou rychlostí, až mi v teplém počasí tuhne krev v žilách. Masakr. Všechno by šlo jako po drátkách, kdybych se na občerstvovací stanici nerozhodl čekat na svého kolegu Nikolaje, který mi byl výkonnostně dost blízko. Bohužel jsme takhle na naši skupinu ztratili skoro dvě minuty a mě nenapadlo nic lepšího než tento rozestup sólovou jízdou smazat. Po 25 kilometrech se podařilo, ale za cenu dost velkého vyčerpání.

Začalo to se mnou jít z kopce, nejenže jsem se začal propadat, ale dokonce jsem i spadl. Docela nepříjemně sedřený zjišťuji, že mi zbývá ještě 160 kilometrů do cíle. Ty zvládám už v nezávodním tempu, nicméně si to musím ještě trochu okořenit. Jeda v pelotonu míjím odbočku na naší nejdelší trasu, a tak se rozhořčen po 225 kilometrech objevuji v cíli. Rozhoduji se vrátit na trasu, abych opravdu získal plnotučnou zkušenost. Po dalších více jak 3 hodinách znova projíždím cílem, teď už opravdu kvalitně vyčerpaný.

Na čem jsem jel

Ve stánku Giantu na mě tak malinko zbyl model DEFY, na nějž jsem si ale opravdu nemohl stěžovat. Kolo mě rozhodně nezradilo. Konkrétně jsem osedlal DEFY Advanced Pro 1. Tento model se vyrábí pouze s  kotoučovými brzdami, jež jsme s ostatními novinářskými kolegy velmi ocenili. Kotoučovky na silničce opravdu nejsou hloupost, hlavně když jezdíte v horách.

Díky velmi ochotné pomoci, kterou mi poskytl Jirka Píša, český brand managerer tohoto korporátu, jsem si kolo mohl docela snadno nastavit přesně dle svých potřeb. Takový komfort si ale neužil zbytek výpravy, který z velké části sedlal aerodynamický Propel. U jeho specifických dílů je jakékoliv nastavování dost komplikované.

DEFY je naopak skvělým strojem na nerovné české cesty. Jedná se o dobrý kompromis mezi čistě závodní tvrdou silničkou a strojem určeným pro cykloturistiku, většina bajkerů by právě po něčem takovém mohla sáhnout. Ale nenechte se mýlit; ve stroji je ukrytá závodní DNA, v minulosti zaznamenal velké úspěchy například na legendární jednorázovce Paris - Rubaix. Takže si dovedu představit na tomhle kole objíždět delší tréninky, mě ale čekal poněkud delší závod…

Je trochu škoda, že jsem nemohl na skvělých mallorských cestách otestovat všechny odpružené prvky kola, také bych uvítal větší převodníky než 50/34, které najdou využití opravdu jen ve velehorách. Naopak bezdušové pláště Gavia, které si Giant sám vyrábí, se mi velice líbily. V zatáčkách byly jisté a přes pohodlnější šířku 28 milimetrů hezky odvalovaly. DEFY sice není čistě závodním modelem, ale pro toho, kdo silničku využívá ke zvýšení své fyzické kondice a na vytrvalostní tréninky, najde opravdu velké uplatnění.