Kill the Hill - Gaspiho další povedený projekt

Kill the Hill je outdoorový projekt, jehož účelem je propagace objevování hor, ať už se na ně vyškrábete v sedle kola nebo po svých pěšky při výletu nebo několikadenním pochodu. A stojí za ním biker, cestovatel a dobrodruh Richard Gasperotti alias Gaspi.

"Tentokrát jsme chtěli navázat tam, kde jsme před lety skončili: vzít kola a vydat se někam na jih na úplně poslední zimní výlet. Volno jsme však měli jen pár dní, a tak nám jako nejlepší destinace přišlo Chorvatsko; přeci jen se tam člověk dostane za pár hodin. Opravdu jsme si už chtěli užít trochu tepla, ale předpověď počasí se těsně před naším odjezdem změnila, takže namísto fajn počasí na nás měl čekat návrat studené fronty. Ale kostky už byly vrženy, všechno bylo naplánované, a tak jsme vyrazili," říká o svém novém cestovním projektu Gaspi, který vám svůj trip do Chorvatska popíše....

Míříme do hor Velebit

Já jsem chtěl otestovat pár prototypových komponentů a fotograf Miloš Štafek (finalista soutěže Red Bull Illume) si potřeboval zkontrolovat svůj fungl nový foťák Nikon – o to větší důvod nafotit nějaké snímky. Třetím do party byl Lukáš Soumar, jenž je obrovským nadšencem do ježdění natěžko a k tomu také vývojář outdoorového vybavení. Všichni tři jsme si vlezli do naší obří dodávky Sprinter 4×4 a přes Rakousko a Slovinsko zamířili do cíle naší cesty, jímž byl na základě tripartitní dohody vrchol Tulove Grede v pohoří Velebit. Tamější krajinu budou určitě znát fanoušci fiktivního náčelníka Apačů Vinnetoua, neboť právě zde se natáčely scény z jeho filmové adaptace ze 60. let.

Pohoří Velebit se rozkládá zhruba hodinu jízdy východně od nádherného historického přístavu Zadar, ležícího asi tak 900 km od Prahy. Po celonoční jízdě jsme do naší destinaci dorazili těsně před svítáním a na posledním úseku se museli vyhýbat dírám na mizerné štěrkové silnici. První paprsky slunce odhalily něco, co jsme měli vědět před tím, než jsme se na tenhle výlet domluvili: podél celé silnice stály cedule s lebkou a zkříženými hnáty, jež velmi explicitně informovaly, že jsme přímo uprostřed minového pole. Když jsme se tak na ně dívali, napadlo nás, že jsme při plánování cesty zapomněli na něco hodně důležitého.

Strach z nášlapných min

Během války o chorvatskou nezávislost v letech 1991 až 1995 skončilo v zemi na různých místech Chorvatska na 2 miliony nášlapných min. I deset let po skončení války zůstávalo na bývalé frontové linii pohřbeno zhruba čtvrt milionu těchto zařízení. Podle místních statistik bylo během války v Chorvatsku minami zabito nebo zraněno více než 1900 osob, stovky dalších pak po jejím skončení. Vzhledem k tomu, že hřeben pohoří Velebit je poset tisíci obrovskými balvany, je tento region velmi těžko přístupný a vyčistit ho od zbývajících nášlapných min je tak téměř nemožné. Zjistit umístění jednotlivých min je navíc velice těžké, neboť minová pole za války nevznikala podle nějakého systému, ani o nich nejsou žádné záznamy.

Slunce se vyhouplo nad obzor a skalnaté štíty pohoří Velebit začaly odrážet jeho světlo, takže teď zářily, jako kdyby byly ulity ze stříbra. Na obloze sice nebyl ani mráček, ale teploměr se nevyšplhal nad 4° C a my jsme v poryvech větru přesahujících rychlost 80 km/h drkotali zuby. Když jsem tak pomalu stoupal do kopce a nesl své kolo, měl jsem čas přemýšlet nad tím, jaká je šance, že šlápnu na některou z těch dávno zapomenutých min. A byť jsem si v mapě regionu zkontroloval, že tato strana kopců byla označená jako bezpečná, hlavou mi létaly zvláštní myšlenky. Dokonce i místní průvodce, na kterého jsme narazili, nás přesvědčoval, abychom zůstali na cestách a tak jsem vyhlídku na volné ježdění po centrálním masivu raději zavrhl. Taková zábava by totiž mohla vést k tomu, že jediný kill bychom byli my, a ne kopec.

Nádherný trail na kopec Vidajl

Následujícího dne se silná sněhová bouřka změnila v liják, jenž překazil naše plány a přiměl nás přesunout se jinam. Po krátké diskusi jsme zamířili do vesnice jménem Dražice, kde začíná nádherný přírodní single trail Mudna vedoucí na vrchol Vidajl (1184m). Na sousedním hřebenu pak vede trail Hahlici, který je oblíbený mezi běžci. Přenocovali jsme v údolí, a když jsme se ráno vzbudili, všude kolem našeho auta se popásali divocí koně. Nahoře v kopcích se dalo očekávat chladné počasí, a tak volba správného oblečení bylo to nejdůležitější. Dostat se až nahoru, kde ležel poprašek čerstvého sněhu, nám zabralo čtyři hodiny, ale ten výhled za to rozhodně stál. Sjezd dolů byl zábava, ačkoliv nás silné poryvy větru několikrát málem sfoukly z trailu. Jízdu jsme si užili, pojedli něco z místních specialit a pak už jen spěchali domů. Hranici jsme přejeli jen pár dní před tím, než strach z viru COVID-19 zavřel – možná na několik dalších měsíců – celou naši zemi.