Matouš Ulman: "Konec kariéry jsem plánoval, konečně budu doma o víkendech"

Mezi užší maratonskou špičku dlouhá léta patřil Matouš Ulman, do konce letošní sezony člen týmu Česká spořitelna - Accolade. Osmatřicetiletý biker se ovšem rozhodl ukončit aktivní kariéru a mezi dalšími zvučnými jmény jako Jaroslav Kulhavý či Kristián Hynek jeho rozhodnutí nebylo výrazněji zaregistrováno. My ovšem Matoušovu kariéru nenecháme ukončit bez zhodnocení a rozhovoru, kde by ji sám shrnul. Čtvrtý muž z maratónského mistrovství Evropy či vítěz Salzkammergut Trophy a etapového závodu 4Islands si to bezpochyby zaslouží!

Matouši, kdy se zrodil nápad kariéru ukončit?
Nějak to vyplynulo během letošní sezony, respektive už před ní jsem si říkal, že to bude poslední závodní sezona, rozhodnutí je to vlastně dlouhodobé. Už to k tomu spělo delší dobu a teď se to sešlo - motivace, věk, zdraví, rodina, zkrátka všechno dohromady a je čas to zaklapnout.

Z kraje letošního roku se Matouš postavil na start legendárního etapového závodu Cape Epic, který bohužel kvůli pádu a následnému poranění žeber nedokončil...

Rozhodnutí je definitivní?
Je!

Není to škoda? Ještě jsi na nějaké úrovni mohl pokračovat...
Asi mohl, ale už bych sám sobě nalhával, že chci kolo ještě dělat. Rozhodlej už totiž jsem a nebyl bych schopnej věnovat tomu vše, šidil bych to a to by mě nebavilo. Na závodech by to nebylo ono a nebylo by to ani fér vůči týmu.

V kolika letech jsi započal kariéru profesionálního cyklisty?
Začal jsem později, první závod jsem jel asi v šestnácti, ale jen na zkoušku. Začalo mě to bavit, postupně jsem se zlepšoval a profesionálem jsem od roku 2008, kdy vznikl tým Scott & Hagget. Tahle sezona byla tedy moje patnáctá v roli profesionála.

Matouš Ulman v dresu Scott&Hagget, v němž jezdil od roku 2007 do roku 2012

S Matoušem Ulmanem v roce 2012 byli v týmu i Milan Spěšný a Marek Rauchfuss

 
Asi jsi původně neměl na prvním místě kolo, když jsi profesionálem až od 23 let?
Ne ne, vůbec. Studoval jsem školu, ale vždycky mě bavilo jezdit na kole. Když začala být v Česku populární horská kola, moji bratranci je měli a já jezdil s nimi. Dost mě to tehdy chytlo, ale jenom jsem se tím bavil a neměl jsem ambici se tím živit. Postupem času jsem se ale zlepšoval a zjistil jsem, že výsledky mám dobré a je možnost být v nějakém týmu. Ze začátku jsem dostal dres, pak půjčené kolo a potom už jsem za to měl i nějaké odměny, bonusy, až se to propracovalo k tomu, že Valdemar Meca s Tomášem Kolínským založili tým Scott & Hagget a já tam byl první závodník. To byl rok 2007, Tomáš tam byl se mnou jen pro radost, rok na to už se tým ale rozšířil o Kristiána Hynka a Michala Plesníka.

Poslední roky jsi byl čistokrevným maratoncem, v jakém odvětví horských kol jsi kariéru započal?
Začínal jsem na Kole pro život a tehdy se ještě jezdila Pražská liga, což byla série asi pěti cross - country závodů za rok. Potom jsem začal jezdit Český pohár v kategorii hobby. Když jsem začal v týmu Scott & Hagget, prioritou bylo pouze cross - country a od té doby jsem jezdil jen cross - country. Objížděli jsme svěťáky, závody po Evropě a na maratony tehdy ještě nebyl prostor.

Matouš na trati SP v Novém Městě na Moravě v roce 2013

Kyperský Sunshine Cup 2013

Langenlois 2014

Měl jsi tehdy sen prosadit se více v cross - country, například postavit se na start olympijských her?
To ano, ale olympijské hry nebyly jedinou vidinou. Tím, že všechno šlo postupně, k olympiádě jsem se nějak neupínal, i když v roce 2012 jsem ji měl relativně blízko. Nakonec jsem se tam ale nedostal a rozhodně to nebylo nějaké životní zklamání, spíš součást vývoje. Jeden jedinej závod jsem vysněnej neměl.

Od kdy se specializuješ na maratony?
Na maratony jsem se začal přeorientovávat, když jsem přešel do týmu Česká spořitelna k Radimu Kořínkovi. To bylo v roce 2013. Ze začátku jsme to kombinovali s cross - country, ale poslední roky už míň a zařadili jsme do programu spíš etapové závody.

Matouš Ulman na ME XCO 2011 na Slovensku

Mediterranean Epic 2021
 

Co považuješ za největší úspěch kariéry?
Asi čtvrté místo na mistrovství Evropy v Irsku a osmé místo na světovém šampionátu v Singenu v Německu.

Vždycky jsi tíhnul pouze k horským kolům?
Když jsem byl mladej, měl jsem sen vyhrát Wimbledon (smích). V cyklistice mě ale jiné disciplíny netáhly, i když jsem zkusil v průběhu kariéry silniční závody, pár cyklokrosových závodů jsem objel, byl jsem i na dráze, ale jen na bikách jsem měl ambice, nic jiného mě tak neoslovilo, ani jsem neměl chuť se jinde prosazovat.

Budeš i po skončení závodní kariéry aktivním cyklistou?
Doufám, že jo. Nekončím kariéru s tím, že bych kolo nechtěl vidět a nechtěl na něj sednout, určitě se vozit budu.

Matouš nyní pracuje u svého bývalého týmového kolegy, dlouholetého kamaráda Kristiána Hynka v jeho obchodě Future Cycling na Kavčích horách. Kristián je navíc skoro jeho sousedem, oba bydlí v Černošicích u Prahy...
 

Závodil jsi v době největší slávy a rozkvětu horských kol v Česku, ovlivnilo to nějak tvou kariéru?
Myslím si, že jsem na tom profitoval. Díky tomu, že týmů bylo mnohem více, než jich je teď, a měly ambice jezdit světové poháry, prospívalo mi to. V týmu jsme měli jen ty největší ambice a tomu odpovídající zázemí. Dnes je jen pár týmů, zbytek je o jednotlivcích. Tehdy jsme mezi sebou také měli větší konkurenci a to nás hnalo dopředu.

Jaká léta kariéry považuješ za nejlepší?
Nedá se říct, že jeden, dva roky byly nejlepší. Když nad tím takhle zpětně přemýšlím, začátky týmu Scott & Hagget, který vznikl z ničeho, byly super. Pro nás bylo všechno nový, učili jsme se jak my závodníci, tak kluci, kteří se o nás starali. Místy to bylo punkový, na druhou stranu jsme získali spoustu zkušeností do budoucna a takhle zpětně, když se na to koukám, byly to pěkné začátky, všichni jsme do toho byli nadšení. Později, když jsme přišli na to, co a jak dělat a jezdili jsme po světě, byla to taky krásná etapa kariéry. Objel jsem kompletní svěťák a člověk měl možnost podívat se na nejprestižnější závody a na ty nejtěžší tratě. Teď ve Spořitelně, když jsme se zaměřovali především na maratony, jsem měl možnost podívat se na Cape Epic, byl jsem v Brazílii a na spoustě dalších velkejch závodech po Evropě, proto nemůžu říct, že jedna sezona by byla taková, že by nad ostatními vyčnívala. Kariéru beru jako celek rozdělenej na jednotlivé etapy, z nichž každá měla něco do sebe.

Ze závodního stroje rovnou za počítač...
 

Zažil jsi také ohromný vývoj v MTB - od "šestadvác" po "devětadvacítky" až teleskopické sedlovky..., co bylo pro tebe nejzajímavějším pokrokem v technice?
Začínal jsem na šestadvacítkách, na ráfkových brzdách, pak přišly kotouče - velká věc (smích). Pak přišla celoodpružená kola, ale na tom jsem toho tehdy moc neobjezdil, to až později, když jsem přišel do Spořitelny. Nejpodstatnější rozdíl byl jednoznačně v přestupu na devětadvacítky, člověk se s tím musel sžít, chvíli to trvalo, ale jiná volba nebyla a po jedné sezoně jsem si na to zvyknul. Teď už mi to přijde jako samozřejmost. Za poslední roky je největší boom teleskopická sedlovka, i v maratonech už to je skoro nutnost. I když jsem se tomu dlouho bránil, ve finále jsem musel uznat, že je to dobrá věc a že mi to pomohlo. Změn jsem zkrátka zažil dost...

Kromě aktuální práce v obchodu u Kristiána máš nějaké další plány?
Začínám u Kristiána, nějaké plány máme, ale musím se naučit běžný chod obchodu od prodeje po účetnictví přes ověřování skladových zásob po servis. Nějaké vize máme, záleží, zdali budu schopen se vše naučit. V cyklo businessu chci určitě být, je to takovej nejjednodušší přechod a i mě to baví.

Kolem cyklistiky se chce Maty "motat" nadále
 

Nelákalo by tě dělat v nějakém týmu, trénovat a zůstat více v profesionální cyklistice?
Lákalo by mě to, asi by mě to i bavilo, především se podílet na chodu týmu a myslím si, že dobře vím, co závodník vyžaduje a potřebuje. Na druhou stranu to dělat nechci, je to časově náročné, o víkendech bych byl zase pryč a i to byl jeden z důvodů, proč jsem kariéru ukončil, chtěl jsem být víc doma. Tohle by bylo v bleděmodrém to samé.