Moje první dlouhá Salzka - šestnáctihodinový zážitek

Zážitek to byl víc jak 100%, ale pěkně popořádku....

Začalo to ráno ve 4 hodiny, kdy mi zvonil budíček. Hodila jsem do sebe pár lžiček vloček s jogurtem a sušeným ovocem namočeným od večera a snažila se se v okolní tmě trochu rozkoukat... Kolem tři čtvrtě na 5 jsme s kámošem příjížděli na start, kde už stál početný peloton nadšenců na nejdelší trase. Když jsme přijížděli mezi startovní mantinely, začlo se mi svírat hrdlo.. za chvíli to vypukne!

S kámošem jsme překvapivě odjeli celý závod podobně, pořád jsme se potkávali :o) Probíhalo to asi tak, že já jsem mu ujela v kopci, a on mě pak dojel ve sjezdu, nebo jsme se potkali na občerstvovačce. A že jich tam bylo!! Ne že bych tam piknikovala, vzala jsem sušenku, hrst sušeného ovoce s ořechama, občas doplnila bidon a valila jsem dál (na výsledném času to ale moc nevypadá :P)

V první třetině jsem si to tak trochu neuváženě valila ze šotolinového sjezdu, kterých je na Salzu opravdu požehnaně; hlavně že jsem si říkala – ve sjezdech opatrně, nemá cenu riskovat, rozbalíš to v kopci :-) No ale někdy hlava prostě vypne, a tak se jednoduše stalo, že jsem neubrzdila zatáčku a položila to... Nic příjemného, ale zároveň nic vážného. Na občerstvovačce jsem si loket nechala omýt, byla jsem pěkně nervózní, aby to dlouho netrvalo a mohla co nejdřív pokračovat.

No, jinak první půlku nám pěkně pršelo, blátíčko stříkalo do očí; s čočkama a bez brýlí, přes které nešlo vidět nic moc, ale potom se udělalo krásně, a užívala jsem si dechberoucí výhledy na Hallstatské jezero, vodopády, a další krásy, které Salzkammergut nabízí.

S přibývajícími kilometry to tuhlo stále víc. Poté, co vylezlo sluníčko, jsme trochu oschli, ale vložka v kraťasech byla nacucaná, a nejelo se zrovna bezva. V posledních dlouhých kopcích jsem byla nucena i slézt a prostě to kolo tlačit, bylo to na morál!

Síly rapidně ubývaly. Na průjezdech časovými limity jsem se modlila, ať ješte nejedu pozdě, a vypadalo to, že jsem ještě v normálu. Teda kamoš mi říkal, že pokud dojedu na 153km u Hallstatu s dostatečným předstihem, jsem už dá se říct v cíli. No jo, jenže ono to pak fakt nešlo tak lehce, jak jsem předpokládala :-) Pořád jsem si říkala, hlavně nezastavit, když nešlo jet, tak jsem šla....

Ale čas běžel neúprosně. Postupně jsem osiřovala víc a víc, a dost mě demotivovalo, kolik chlapů mě předjelo v poslední čtvrtině. Modlila jsem se, ať mi v cíli uznají čas, ať nedojedu po limitu. Už jsem ani neděkovala přihlížejícím divákům, kterých s přibývajícím časem ubývalo (kdo by taky vydržel stát celý den u trasy :D ) Nevnímala jsem skoro nic, jen už jsem TAM chtěla být.

Z předchozích let vím, kudy se dojíždělo do cíle, no teď to asi trochu upravili, a vynechal se naštěstí jeden úsek lesem a nemohla jsem uvěřit, když jsem uviděla cílové mantinely a fandící dav v cíli, který nás hurónsky vítal!! Bylo to jak ve snu, prostě jsem to DALA!!!

 
Trochu mě mrzelo, že me nečekal nikdo známý v cíli, tak jsem se jen otočila a dokodrcala se ke stanu. Sotva jsem se držela na nohách, nalila do sebe sachariďák a šla (kulhala) do sprchy. Zapomněla jsem ve stanu ručník.... nevadí, oblečení postačilo. Trochu jsem opláchla zranění, ale jen tak, abych už příliš netrpěla.. :P) Před usnutím ještě pár vtípků, povečeřeli jsme chlebík se slaninou, i to bylo bezva!

Ten den jsem byla přesvědčená, že do něčeho podobného už NIKDY nepůjdu!! Ale zapomíná se rychle a asi tušíte, že o příštím ročníku uvažuju :o)
 
Defekty a podobné technické potíže se mi naštěstí vyhly, jinak bych limit stihla těžko. A z toho vyplývá, že SALZKAMMERGUT TROPHY 211,3km je trasa jen pro opravdu zdatné jedince... Poučení pro příště - nechat si ošetřit zranění hned po dojezdu, další den mě odmítli, tak si to lížu doma ještě teď. Anebo raději – zraněním se úplně vyhnout!

 
PS: Supr grandiózní výkon podala slečna Milena Cesnaková, její čas naprosto nechápu.... Mému času odpovídá nápis na finisherském triku - SURVIVOR ! :o)

Text: Míša Tůmová
Foto: Sportograf.com