17 setin od Pekingu

Silniční mistrovství světa se letos konalo v německém Stuttgartu vzdáleném asi 350 kilometrů od Rozvadova. Vzhledem k tomu, že se na středeční časovku žen nominovala bikerka České spořitelny Tereza Huříková, rozhodli jsme se vám onu akci zprostředkovat.

Ve středu 26. září byly na programu dva závody. Dopoledne časovka "espoirs" tedy mužů do 23 let a odpoledne pak elitních žen. V obou kategoriích jsme měli po dvou zástupcích. Pavel Zitta ani František Klouček svými výkony neohromili. Důkazem budiž 49. respektive 45. místo se ztrátou okolo čtyř minut na vítěze. Tím se na osmatřicetikilometrové trati stal cyklokrosař a věčný rival Zdeňka Štybara - Nizozemec Lars Boom. Druhý dojel o devět vteřin Rus Mikhail Ignatiev a třetí Francouz Jerome Coppel.

Terezu Huříkovou a Martinu Růžičkovou čekaly dva okruhy o celkové délce 25,1 kilometru. Trať nebyla lehká. Zejména téměř dvoukilometrové stoupání dávalo závodnicím pěkně zabrat.
Obě české reprezentantky měly pomalejší start. Martina Růžičková byla na pátém kilometru devatenáctá a pak se stihla vypracovat na pěkné 16. místo.
Od Terezy se čekalo víc. I ona sama v závodě viděla šanci, jak se dostat do Pekingu. Zvláště po loňském dvanáctém místě, kdy startovala ještě po nemoci. Start měla Tereza pomalý. Až 22. místo na mezičasu pět kilometrů po startu. Pak ale výrazně zrychlila a dostala se někam k dvanáctému místu. Přišel ale moment, který bohužel rozhodl. A nebyl to výkon. Tereza v úzkém sjezdu dojela policistu na motorce, který jel před každým závodníkem. Ten s tím evidentně nepočítal, že by závodnice z Vimperka mohla být tak rychlá a objevit se v zatáčce vedle něj. Oba se tam vejít nemohli a Tereza musela vzít za brzdy. Do cíle dojela jako čtrnáctá se ztrátou 1:55 minuty na nejrychlejší závodnici. Rychlostní průměr Huříkové činil přes 41 km/h.
Začalo počítání o Peking. Tam se kvalifikovalo prvních deset závodnic, ale z redukovaného pořadí národů. Před Terezou byly tři Američanky a dvě Švýcarky. To znamenalo 11. místo. Na desátou, postupující pozici chybělo Tereze 17 setin sekundy. Zklamání bylo velké a bylo na místě.

Vítězkou se stala domácí závodnice Hanka Kupfernagel. Měla nejlepší čas od startu až do průjezdu cílovou branou. Druhá dojela Američanka Kristin Armstrong. Obhájkyně loňského titulu z druhého místa radost evidentně neměla. Třetí nejrychlejší čas měla Švýcarka Christiane Soeder. Za zmínku určitě stojí žena na místě sedmém. Tou byla Francouzka Jannie Longo. Když budeme brát v potaz její věk 49 let, je to obdivuhodný výsledek!
 

Terezo, loni jsi byla po nemoci a byla jsi dvanáctá. Letos si jela z plného tréninku a je to 14. místo. Čím to? Co bylo tvým cílem?
Říkala jsem si, že když jsem loni byla schopná jet na 12. místo po nemoci a antibiotikách, tak jsem měla cíl letos být do desítky a tím se i nominovat na olympiádu, jenže letos na startu přibylo dvacet holek a všechny se na tu olympiádu snaží dostat také a připravují se na to. Moje příprava byla od loňska odlišná. Zatímco jsem loni byla po antibiotikach a ležela v posteli, což jsem si myslela, že mi neprospěje, letos jsem jela po mistrovství světa na bikách a světovém poháru v Madridu a už jsem cítila, že jsem unavená. Když jsem si pak sedla na kozu, cítila jsem, že nejsem schopná objet kvalitní trénink. Dvakrát jsem si na to sedla, abych si to vyzkoušela, jak se na tom jede, jak se na tom sedí, jak se na tom řadí a co to dělá v zatáčkách a sjezdech, ale nebyla tam žádná síla. Snažila jsem si trošku odpočinout během toho týdne a v sobotu jsem jela Vimperskou 50tku respektive třicítku, protože jsme si říkali, že 50 kilometrů by bylo moc a ta síla prostě nebyla taková, jaká by být měla a bylo to znát hlavně v tom cílovém táhlem kopci, kterej byl hrozně dlouhej a silovej.

Když teď víš, že tě od olympiády rozdělilo 17 setin, co bys udělala jinak? Kde bys to nahnala?
Já si ani nedokážu představit, jak krátkej časovej úsek to je...
Samozřejmě, i kdyby to bylo desetkrát tolik, tak mě to šíleně štve. I kdyby to bylo stokrát tolik, tak mě to šíleně štve. Ale takhle... je to šílenej pech co mám. Je to jen sedmnáct setin co mě dělí od olympiády, ale zároveň už je to tak daleko, že je to až skoro nereálný se tam dostat.
Co bych udělala jinak? Teď už je to pase, ale přála bych si tam mít před sebou trochu vnímavějšího policajta na motorce, kterej si nechá dostatečný odstup ode mne a nebude mě brzdit v nejrizikovějším úseku tratě, ve sjezdu, kde je to hrozně úzký a závodník tam nemá čas se zaobírat tím, že motorkář zpomalí tak, že jedou oba vedle sebe... Tam mě to dost zpomalilo a rozhodilo.

Když srovnáš ty časovky, které si jela, která byla nejtěžší?
Nejtěžší zůstavá asi pořád v Dobříši mistrovství republiky. Ikdyž jsem tam vpodstatě neměla konkurenci, protože druhá za mnou dojela asi o dvě minuty zpět, tak jsem se tam tak vygumovala diky tomu, že na mě řval zezadu pan Kovařík, že jsem byla úplně vyřízená. Tam mi bylo fakt nejhůř co jsem zažila. Vždycky jsem si říkala, že si odpočinu tady za tím kopcem, pak že za tím dalším, pak v tom sjezdu a takhle jsem se dostala až do cíle.
Tady byla sice výhoda, že jsme měli vysílačky, ale na startu jsme zjistili, že nefunguje. Takže celej závod jsem žila jen z toho, jaký mam svůj osobní pocit. Chybělo mi, že jsem nevěděla, jestli mám radši táhnout ten těžkej převod a nebo jestli si mám už dát lehčí. Prostě jak to nejezdím, tak nemám odhad co je lepší a rychlejší. Jestli stát nebo sedět a tak...
Když mi v některejch pasážích sekalo, tak jsem taky potřebovala už něco slyšet...

Co plánuješ v blízké době? Odpočinek od kola nebo ještě nějaké závody?
Kéž by! Ještě musím počkat. Poslední závod je někdy v polovině října ve Frejus ve Francii. A pak už se těším konečně na odpočinek. Už toho mám plný zuby...

Kam pojedeš?
Mám v plánu 14 dní v lázních.

Co nějaký moře nebo tak něco?
Měla jsem to v plánu před závodem ve Francii, ale to na to nebude žádná pohodička. A pak už není čas. To musím zase začít trénovat...

Foto: Jan Němec & Michal Červený