Nationalpark Bike-Marathon 2011

Když je vám 30 a na sjezdování už není pořádně čas, respektive ve stkutečnosti je to tak, že už se člověk trochu bojí a mladší ročníky na afterparties mu vykají, je čas poohlédnout se po „kultivovanější“ cyklo-zábavě. A z toho vyplývá jediné řešení – mtb marathony.

Hned v úvodu musím upozornit, že tenhle článek je především subjektivní nadsázka přeživšího, než seriozní report, takže pokud hledáte velmi seriozní reportáž, doporučuji přestat číst už tady.

Jak už jsem zmínil v úvodníku, dostaly se mi letos do hledáčku bike marathony. Ne, že bych to nikdy nezkoušel, přeci jen pár sebemrskačských zkušeností jsem za těch zhruba 15 let, co to s kolem myslím opravdu vážně udělal, ale až letos to nabralo, řekněme, jasnější směr.

Soutěžit na tratích Kola pro život s nadšenci na trekových kolech s odrazkami a stojánkem (nebo naopak si od nich nechat podlamovat ego) se nezdá jako úplná zábava. A tak jsem napoprvé vyrazil na Salzkammergut Trophy. Na úvod trať 70 km pro prdelatý Rakušanky měla stačit. Vybaven sportovní výživou Sponser (do té doby jsem si myslel, že müsli tyčinka je vrchol sportovní výživy) jsem se nějak dostal až do cíle a zážitek byl na světě.

Následovala parádní trať dobříšského Krakatitu, kde jsem mezi 190 startujícími na 80km trati poměrně brzo zjistil, že v téhle společnosti jsem zřejmě trochu omylem, ale co, člověk musí miřit nahoru, ne se krčit při zemi. Ještě jeden sebetrýznící víkend na Zillertalu za účelem zvyknout si na Specialized Epic Evo, což vlastně vzhledem k tomu, jak skvělé kolo to je ani není třeba a je to tady. Natrénováno, ready to go...

V pátek ráno sbalit, vyzvednout kolo (díky Specialized Easter Europe za Epic Expert Carbon) a po zhruba 7 hodinách cesty dorážíme do švýcarského Scuolu, který už na plno žije jubilejním 10. ročníkem Nationalpark Bike-Marathonu. Pořadatelé dávají na výběr ze 4 délek tratě. Nejdelší, 138 km a 4010 metrů nahoru byla letost zároveň i mistrovstvím Švýcarska v marathonu. Dále je v nabídce 104 km (2870 m nahoru), 71 km a 47 km. 138 km startuje ze Scuolu, 104 z Fuldery, 71 z Livigna atd. všechny tratě samozřejmě končí v cíli ve Scuolu.

Náš dvoučlenný tým volil 104 km, což obnáší nakládku kol v 5:30, snídani v 6:00 a posledním busem s partou podobně postižených zoufalců zhruba hodinový přesun do Fuldery.

Prvních osm ročníků bylo vždycky krásné počasí, což na trati, která vede národním parkem, znemená parádní výhledy a super zážitky. Až v loňském roce se nezadařilo, bylo chladno a pršelo. Na letošek byly opět hlášeny přeháňky a chladno a jelikož trať je natažena poměrně často ve výškách nad 2000 m.n.m., je potřeba počítat s nepříjemným počasím. Velká část lidí na startu ale stála v krátkých kalhotech a krátkém rukávu jen s větrovkou v kapse. Takže to vlastně vypadalo dost v pohodě.

V prvním kopci jsem si říkal, že softshelku možná táhnu zbytečně. Názory jsem začal ale měnit záhy, když na 10. km spustil déšť. Při přejezdu náhorní plošiny po prvním stoupání už lítaly proudy vody v kombinaci s větrem v podstatě horizontálně, což trochu komplikovalo kochání se super přírodou a uživání si luxusního single tracku, po kterém trať v těch místech vede. Následoval ještě jeden menší výjezd a dlouhý sjezd do Livigna, kde už tou dobou byla poměrně nevlídná zíma.

Na občerstvovačce v Livignu si říkám opakovaně o teplý čaj a opakovaně si ho leju do bot ve snaze oživit odumřelé nohy a vyrážím dál. Před námi je stoupání do 2700 m na Pas Chaschauna z něhož je poměrně velká část de facto nejetelná a většina tlačí. Ve 2200 už fouká velmi nepříjemný vítr v kombinaci s ostrým deštěm a teplota klesá k 10 stupňům. Člověk by nikdy nevěřil, jakou radost mu může udělat igelitová pláštěnka, kterou si prozřetelně zabalil v počtu dvou kusů. Pozvolna stoupáme a se Švýcary okolo vtipkujeme, že jsme "grosse idioten bande“. Někde pod hranicí 2400 m nám začíná humor pozvolna zamrzat, když déť střídá led a promočené rukavice začínají tuhnout. O chvíli dál si v závětří močím na boty a považuju to za velmi příjemnou záležitost.

Na hranici 2500 m padá kombo ledu a sněhu, velmi výživná záležist, teplota někde okolo 7 stuňů podpořená větrem na pocitových mínus cosi a před námi posledních cca. 200 výškových metrů. Sto metrů pod vrcholem Chaschauny na občerstvovačcce se nás snažily podpořit totálně promrzné slečny, ale větší lákadlo byla přeci jen chata za stany, kde se dalo tušit teplo. Tolik zoufalých lidí v naprosto zbědovaném stavu jsem ještě nikdy pohromadě neviděl a v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem na tom vlastně ještě velmi dobře. Odkousal jsem si z rukou rukavice, nahřál je na kamnech a po pěti minutách vyrážím dál.

Nahoru pokračujeme už jen dva, jak jsem pozdějš zjistil, úplně poslední. Odhodlání zdolat Chaschaunu a především potřeba dostat se za každou cenu pryč, podpořená přesvědčením, že tam zdechnem, pokud zůstanem, velely jít. Viditelnost pár metrů, vítr, sněžení a led, hlavu zabalenou v druhé pláštěnce se dvěma dírama na oči a frčíme. Na vrcholu jsme ani ne po 10 minutách a teď hlavně rychle dolů. První šlápnutí a lámu patku. Cestou nahoru se na ní nabalil sníh a led, celé to zrmzlo a při prvním šlápnutí je malá katastrofa na světě. Tuším, že můj řev museli přes bouřku slyšet až v Livignu.

Každopádně musím pryč, takže sedám na kolo a jedu dolů. Cestou několikrát stavím a osahávám rozpálené kotouče abych probral ruce alespoň trochu k životu. Míjím několik lidí, kteří zoufale tlačí kolo sněhem dolů a po nějakém čase dorážím na občerstvovačku pod Chaschaunou. Tam se dozvídám, že další lidé jsou dole ve městě a chci jet dál. Naštěstí pro mě paní na občerstvovačce vyhodnotila několik marných pokusů nalít si do huby teplý bujón (vždycky ho klepající se ruka rozlila než se dostal k hlavě) a utrženou přehazovačku jako známku nesvéprávnosti, sebrala mi kolo a zavřela do salaše, kde už se tísnilo dalších cca. 40 podobných zoufalců. Při pohledu na některé z nich jsem si opět uvědomil, že jsem na tom relativně dobře.

Po zhruba hodině se podařilo všechny dopravit auty dolů do města a po dalších třech hodinách se sešla dole i všechna kola a dostali jsme se buď vlakem, nebo auty do Scuolu. Musím říct, že pořadatelé se opravdu snažili, zajistili spoustu dek a dělali hodně aby nás udrželi alespoň trochu v teple. Otázkou je, na kolik se ale dalo téhle situaci předejít.

Co tě nezabije, to tě posílí. A tohle byl opravu zážitek. Když mě kamarád Štěpán na tenhle závod lákal, sliboval, že to bude nejsilnější zážitek léta. A byl, o tom žádná. Doufám, že příští rok už počasí vyjde, protože trať Nationalpark Bike-Marathonu je opravdu nádherná a tenhle závod za to rozhodně stojí.

Ještě pro úplnost k závodu. Ten byl zrušen a vyhlášen dle aktuálního pořadí. Vítěz dlouhé trati Urs Huber do cíle nějakým způsobem dojel, což přisuzuju pravděpodobně silným drogám a jen tiše smekám.

Pro víc info koukněte na stránky závodu, díky Specialized Eastern Europe za půjčení Epiců a díky českému dovozci Sponser Sport Food za konzultace a špičkovou sportovní výživu.

Foto: swiss-image.ch