O cyklokrosu a Americe s Kateřinou Nash

Neznám Evropanku, která se nehne na závody bez svého doprovodu a zázemí. Katka do Evropy přiletěla jen na lehko s kufrem a dvěma koly. Sešel jsem se s Katkou před jejím prvním evropským cyklokrosovým startem, na hotelu ve švýcarském Aigle, kde si ještě chvilku před naším rozhovorem na chodbě ve světle lampy mailovala s přáteli.

Čím je pro tebe cyklokros v tvém sezónním plánu a jak moc vážně ho bereš?
Vloni jsem se hodně soustředila na cyklokros a vynechala jsem několik bajkových závodů a letos ta sezóna byla o trošku víc nabitá, už jsem objela celé léto, ale vlastně budu mít letošní sezónu rozloženou podobně, akorát nepojedu mistrovství Evropy, absolvuji první světové poháry, v Aigle a v Plzni a potom se vracím do Států a budu závodit relativně minimálně, co se týče listopadu a prosince, moc závodů tam nemám. Potom bych se vrátila zase až v lednu.

Připravuješ se nějak speciálně na cyklokros nebo těžíš z letní sezóny na horských kolech?
Chci jet znovu na mistrovství světa, takže se připravovat musím. První tři závody jsem objela z bajkové sezóny a od té doby jsem spíše najížděla nějaké kilometry. Až tento týden jsem se vrátila k intenzitě. Samozřejmě jsem se chtěla připravit na Aigle i na Plzeň v tom smyslu, že když sem pojedu takovou dálku, tak chci být připravena, aby to za to stálo.

V evropských poměrech jsou cyklokrosy ve Spojených státech velkou neznámou. Jak vůbec americké cyklokrosy vypadají?
Tím jak je Amerika veliká, tak závody jsou obrovsky rozdílné, zrovna jako v Evropě. Například na závodech ve Španělsku málokdy bude pršet, takže existují lokality, kde jezdíme závody, kdy se nám práší od kol a člověk by se nejraději při závodě napil, protože je totální vedro, přijde ti to spíše jako bikový závod a to si myslím, že v Čechách bývají některé říjnové cyklokrosy podobné. A pak jsou lokality, kde se ví, že vždycky bude bahno, vždy bude pršet, například v pobřežních státech, kde v prosinci závodíme. Takže je to hodně podobné Evropě, zkrátka když si člověk představí celou škálu tratí, které se v Evropě jezdí, tak ve Státech jsou cyklokrosy podobně rozmanité. Navíc inspirace cyklokrosu přišla z Evropy, takže na tratích jsou překážky a vše co je vidět tady, tak je i v Americe.

Takže asi neexistuje pojem "typicky americký cyklokros"?
Určitě ne. Rozdíl mezi americkým a evropským cyklokrosem je hlavně ve fanoušcích. V Evropě jsou to celé rodiny, kolikrát to jsou lidi, kteří třeba na kole neseděli. V Americe jsou to buď hobby jezdci, masters nebo i jiné kategorie. Jde o lidi, kteří si to ráno odzávodí a potom se přijdou podívat na profíky. V tom je ten rozdíl. Zrovna tak, jako evropští fanoušci budou popíjet pivo a mít dobrou zábavu, v Americe jsou to víc cyklisti. Tím pádem tomu možná rozumí trochu jinak, než ti “páprdové” (smích) co tam jen posedávají.

Jací jezdci ve Státech na závody jezdí?
Závodníci v Americe mi přijdou v určitém smyslu pohodovější. Tam si nikdo v cyklokrosu nevydělá tolik peněz, co se bere v Evropě. A co se ženské kategorie týče, musím se přiznat, že jak v cyklokrosu, tak na horských kolech, jsme tam víc parta. Závodíme spolu každý víkend a přesto, že Evropanky se také každý víkend potkají na startu, jsou si schopné udělat jakoukoliv kulišárnu a je jim to úplně jedno. Nepřemýšlejí nad tím a bojují o každou sekundu, každou pozici, a někdy je ten boj až nesmyslný a to já v Americe moc v ženské kategorii nevidím. Tam jde i o to, že velká část závodnic je od nás z týmu, ale i celkově si myslím, že se tam lidi více při závodě respektují.

S jak silnou konkurencí se tam setkáváš?
V Evropě je startovní pole trochu vyrovnanější, kdeždo v Americe je spousta dobrých závodnic v první pětce, ale pak to trošku odpadne. V Evropě je první desítka, která spolu nějaký ten okruh objede. Je zde větší kontakt a více problémů. A v elitě je to už úplně něco jiného. Trošku jinačí je to i v tom, že já skoro každou holku, která v Americe závodí, znám. Hlavně je tam přátelštější atmosféra, jak před závodem, tak po závodech. Ale během závodu je to asi stejné - každý chce vyhrát. Když se s někým potkáváš každý týden, tak v mém zájmu určitě není, že bych někomu chtěla udělat nějakou kulišárnu, že by na ní někdo doplatil pádem nebo zraněním.

Takže konkurence je spíše přátelská?
Přátelská, ale relativně velká. Je několik lidí, kteří jsou v mé pozici, kteří jsou na tom velice dobře, ale v Evropě vůbec nestartují nebo jen jednou za čas.Takže si myslím, že když tu skoro můžu vyhrát svěťák, tak mi negarantuje to, že vyhraju pohár v Americe, konkurence je tam opravdu dobrá.

A jak vycházíš se svými evropskými sokyněmi?
Protože v Evropě moc času nestrávím, tak se musím přiznat, že většinu evropských holek já v podstatě vůbec neznám. Já je vždy pozdravím, ale málokdy je nějaká odezva. I když na druhou stranu si myslím, že například loni bylo skvělé, že náš ženský tým se rozrostl, co se týče soustředění v Táboře, bylo skvělé, že jsme tam měly tři ženy, tři juniorky, které objížděly i svěťáky, takže ten sport určitě roste, což je skvělé.

Jaký plán závodů letos máš a jaké závazky musíš v Americe plnit?
V USA mám čtyři pohárové závody během listopadu a prosince a pak mě čeká spousta místních závodů. Pohárová série se jmenuje US GP, což je osm závodů a já jsem za poslední dva roky vyhrála celý seriál, takže letos jsem se domluvila s týmem, že mohu být na tyto dva světové poháry tady. Tím, že máme větší tým a tím, že jsem to vyhrála, tak nemusím jet o pořadí, a místo toho mohu jet světový pohár. A v lednu se vrácím zpátky na dva svěťáky, které se jedou před mistrovstvím světa, takže bych objela čtyři svěťáky, což je více než loni, kdy jsem jela tři a k tomu mistrovství Evropy. Co se týče počtu závodů, budu mít podobný program jako loni. V Americe je dost závodů, jenomže já bydlím v dobré části Ameriky, co se bydlení týče, ale co se cyklokrosu týče, tak je to úplně na druhé straně Ameriky. Navíc po bikové sezóně se nedá závodit každý víkend. Chci objet nějaké závody a připravit se na leden.

Co očekáváš od letošní sezóny a jaké jsou tvoje ambice?
Já se vždycky snažím a ne vždy to dopadne. Myslím si, že loňská sezóna mi dodala tak trošku na sebevědomí. Uvědomila jsem si, že stupně vítězů, pokud mám dobrý den, jsou reálně dosažitelné, tak jsou moje ambice vysoké. Chtěla bych v Evropě jezdit do první trojky. Zaprvé mám cyklokros hrozně ráda a vždy se na něj těším a v Americe jsem objela to, co se dalo a jsem ráda, že jsem tady zpátky v Evropě a také, že si objedu nějaký světák a mistrovství světa, kde chci vylepšit svou loňskou pozici. Vím, že závod v Táboře nebyl zdaleka ideální a dojela jsem čtvrtá. Když se na to dneska podívám, tak si říkám, že potřebuji jen o trošku lepší závod a budu bojovat o medaile. Znovu to chci zkusit.

Katčiny předpoklady se druhý den vyplnily. V Aigle vyhrála Američanka Katie Compton a ona sama dojela třetí. V Plzni sice v úvodních okruzích zaváhala, ale i přesto se znovu na třetí příčku probojovala. A protože mezi cyklisty není mnoho tak skromných a otevřených závodníků, jako je Katka, rád bych jí tímto poděkoval za čas, který mi věnovala a i popřál, aby jí její tužby v letošní sezóně vyšly.

Foto: David Menger & Miloš Lubas