První závody velocipedů v Jistebnici

Sezona je definitivně za námi. Někdo jednoduše dojel, sundal číslo, zavřel kolo někam kam na něj není vidět a měl padla. Jiní ji ukončili třeba s přáteli ve své oblíbené hospůdce. My jsme od rodiny Rybaříkových přijali pozvání do jižních Čech na Poslední huštění.
Akce začala už v pátek v podvečer. Ivan Rybařík jakožto jezdec týmu KHS.cenytisku.cz sezval do Jistebnice své sponzory, aby jim poděkoval za jejich přízeň a podporu, a zároveň také kamarády, aby společně oslavili konec letošní sezóny. Zatímco probíhala bujará oslava, venku začalo sněžit. Je vidět, že v Jistebnici mají vše řádně načasované.
Součástí posledního huštění zpravidla bývala vyjížďka po okolí na historických kolech. Závodění tu ale nemají zřejmě dost a tak na letošek připravili novinku - První závody velocipedů v Jistebnici.



Start byl určen na dvanáct minut po dvanácté. Po Jistebnici se proháněli holomci i elegantní dámy v dobových kostýmech, na kolech, která toho nepochybně hodně pamatují. Našly se tu kousky opravdu luxusní. Sváteční závoďáky. Pravda, jiné zase byly trošku orezlé. Holt, zoubek času...
Prezentace poctivě rozdělila sjedoucevší se velocipedisty a velocipedistky. Ctěné dámy měly svou vlastní kategorii. V pánech to ale bylo na žiletky. Kategorie byly tři. Holobrádci byli prostě holobrádci. Druhý level byli ctihodní pánové. Ti museli disponovat alespoň nějakým tím chmýřím či knírkem. Do třetí kategorie patřili kmeti - pánové s plnovousem.
Už od dávných časů je jasné, že správný cyklista musí umět nejen dobře šlapat do pedálů, ale také se správně stravovat a pít. Proto na konci okruhu, který dámy absolvovaly dvakrát a pánové třikrát, čekaly na závodníky jednotlivé "konzumační" úkoly.

Po příjezdu do cíle prvního kola museli závodníci ustavit svůj velociped do stojanu, usednout ke stolu a decentně vypít půllitr piva. Pak se znovu vyšvihnout na Ukrajinu, Masaryka či jiný stroj a objet druhé kolo. Znovu usadit cyklostroj do stojanu, znovu zasednout ke stolu a tentokrát sníst příborem připravené jídlo. Tím byly utopenci a nakládané hermelíny. Do třetice na stole čekaly koláčky a kafíčko.

Závodilo se tvrdě. Vyhrát přeci první ročník a navždy se zapsat do dějin tohoto, v budoucnu zajisté velmi prestižního a kultovního závodu, chtěl snad každý z přibližně padesátky závodníků. Včetně Ivana Rybaříka, kterému vidina toužebně očekávaného domácího vítězství v Jistebnici doslova nedala spát (ikdyž možná v tom hrála roli i ta protažená "oslava") a nedlouho před startem sháněl ten nejlepší stroj a vhodný (samozřejmě funkčností a aerodynamikou) velocipedistický oděv. Doplnil ho lehkou, taktéž aerodynamickou přilbou a špeciálními brýlemi.
Do samotného závodu zvolil i netradiční start. Zatímco ostatní s výstřelem vložili své watty na pedál, Ivan volil rozeběh a elegantní naskočení. Toť zřejmě zkušenost ze světového poháru... V prvním kole se sice pohyboval v čelní skupince, ale pak se projevila jeho slabost a zanedbaná příprava. Došlo na lámání chleba. Respektive piva. Tam začal ztrácet a v druhém kole se u utopenců a hermelínků jasně ukázalo, že náš elitní bikemaratonec má sice naježděno, ale ne najezeno. Zřejmě to nebyly sojoutopenci ani biohermelíny... 



Snažil se i Ivanův týmový kolega - mástr Milan Špolc. Na prezentaci dostal svou "oblíbenou" třináctku, přesto se ale do sjezdů vrhal v neohroženém vajíčku. I on u stolu narazil...
Z pelotonu vyčníval Milan Kasper. Zřejmě to způsoboval jeho kostitřas. Ve sjezdu tahle věc nevypadala vůbec bezpečně a vyžadovala zkušenou pilotáž. 
Po závodě se zhruba padesátka cyklistů vydala podzimní krajinou do 7 kilometrů vzdáleného Cunkova, kde bylo připraveno pohoštění. Táhlá stoupání dávala mnohým zabrat a neustále se na paměť drala myšlenka, že dříve se takto jezdila i slavná Tour.

Výsledky nejsou až tolik podstatné. Hlavní je to, že se všichni skvěle bavili a před zimou se kvalitně naposledy nahustilo.