Přestal jsem jezdit aneb jezdci v „cyklopauze“

Do práce to většinou bývá rychlejší a v sychravém podzimním ránu i pohodlnější autem (navíc možná máte k dispozici služební). V práci padáte obden na ústa, nervy máte jak špagáty, nevíte co dřív, doma dostáváte stále sodovku (ne tu vychlazenou s bublinkami), že vás znají už jen s fotky. Na kole se vám usazuje prach, hlavní cyklistická sezóna pomalu končí a tachometr či zanedbaný tréninkový deník na vás pomrkává čísly, na něž by bylo hrdé snad jen vaše předškolní potomstvo či o mnoho let mladší sourozenec. Stále si říkáte, že příští týden zase začnete jezdit, ale skutek utek a vám roste pupek.

Jediné štěstí je, že tahle životní láska vám „nevezme roha“, když ji nějaký čas hrubě zanedbáváte. Trpělivě počká v koutě, až si na ní zase uděláte čas. /p>

Zítra je pozdě
Přiznávám, že dnešní článek je poněkud hůře uchopitelný a na fakta chudý. Má být spíše podnětem k zamyšlení a snad i malým kamínkem, který touží spustit lavinu. Pokud patříte mezi „jezdce v cyklopauze“, třeba právě dnes uzrál čas k bilancování. Proč vlastně nejezdím? Zabalil jsem to fakt napořád a o cyklistice už budu nadosmrti jen číst nebo na ní koukat? Na co vlastně čekám? Až mi ráno místo košile nachystají dres, místo klíčků od auta po mě hodí plný bidon a řeknou, že mi zařídili volno a povzbudivě na mě zahlaholí: „Bez 70 km v nohách se domu nevracej!“

Nic podobného se nestane a hora k Mohamedovi s největší pravděpodobností nepřijde. Rozhoupat se musíte sami a nejlíp hned, protože nejúspěšnějším vrahem předsevzetí a snů je odložit je na zítra, za týden, měsíc, až tohle udělám, opravím, zařídím…

Priority
Bydlet se musí a vydělávat taky, a těch „musismů“ je samozřejmě víc. Jenže žít jen pro „musismy“ je ubíjející a zvláště tehdy, pokud jste kvůli nim opustili své koníčky. Abyste si užili jídlo, chce to decentní dávku koření a s životem je to podobné. Sport nás sice na chvíli fyzicky vyšťaví a unaví, ale jen proto, aby do nás vlil šťávu čerstvou – pocit uspokojení a nekomplikovanou radost. Je zvláštní, jak velký je rozdíl v únavě po psychické a fyzické práci. Na čemž se podílejí nejen naše osobní preference, ale také chemické reakce, jež v našem těle při sportu i po něm probíhají a v období našeho pravidelného sportování po dlouhou dobu probíhaly. Konkrétně mám na mysli vyplavování endorfinu, morfinu podobnému opiátu, na jehož pravidelné vysoké dávky byl organismus v průběhu cyklisticky aktivních let navyklý.

Absťák? Možná.
Endorfin je svým složením i účinky podobný morfinu, z čehož logicky vyplývá, že jej lze zařadit mezi potencionálně návykové látky. Pokud tedy dojde k návyku, může samozřejmě po přerušení dodávek návykové látky dojít k abstinenčním příznakům. A jelikož jsme po této stránce každý jinak vnímavý, jsou i abstinenční příznaky záležitostí přísně individuální. Většina abstinujících je podrážděná, můžeme trpět nespavostí či nepřekonatelnou únavou, dostavit se může i změněný vztahu k jídlu – nechutenství nebo zvýšený apetit až žravost. Samozřejmě nemluvím o situacích, kdy si místo pravidelné a vydatné dávky ujetých kilometrů začnete servírovat kilometry v bazéně či na běžeckém okruhu. V takových situacích má tělo samozřejmě své dávky zaručeno, i když ne díky cyklistice.

A závěr?
Ten je zbytečný, žádné universální motivační moudro neexistuje. Snad jen – jezděte, dokud to jde, až to nepůjde, budete si trhat vlasy (pokud ještě nějaké mít budete).

Foto: iStockphoto.com