Dlask: nic neregulérního se nestalo

Nejvyšší muž současné české cyklistiky Petr Dlask, týmový kolega novopečeného mistra repuliky Zdeňka Štybara si z kolínského šampionátu odvezl zasloužený bronz. Je za něj patřičně rád. Má také proč, kvalita jeho zdraví mu zrovna nehrála do karet. Vloni přetržený sval, který ho odstavil téměř z celé sezóny. Přišel o nejdůležitější podniky roku - výsledkově o mistrovství ČR a o mistrovství světa zcela. Letos ho před vánocemi skolila záhadná viróza, způsobující problémy s dýcháním. Na start domácího šampionátu tak nastupoval bez potřebných závodních hodin, na druhou stranu bez jakéhokoli psychického tlaku.

Jak to dopadlo jste viděli a četli sami. Jak viděl závod on sám a o dalších zajímavých věcech jsme si s Petrem Dlaskem povídali v pizzerii, kousek od jeho domova v Kosmonosech....

Petře můžeš pro začátek zhodnotit letošní sezónu?
No, tak ta loňská byla hodně špatná, ale s tím se nedá nic dělat. Letos jsem ze začátku nějak nemohl držet tempo s těma nejlepšíma, moje závodění nebylo v pohodě. V listopadu už to bylo jakž takž dobrý, postupně jsem se dostal do závodního rytmu, přece jen jsem do té doby něco odzávodil. Ale pak přišlo další onemocnění a musel jsem začínat od začátku. Moje dcera Vanda začala chodit do školky, takže každou chvíli si domů přinese nějakej suvenýr v podobě virózy. Bohužel to dospělo do stádia, kdy jsem se s tím snažil závodit a skončilo to před vánoci, kdy jsem nemohl ani dýchat. V Belgii se mě všemožně snažili dát dohromady, ale přesto to stále nebylo ono. Raději jsem sérii závodů skrečoval a odjel se léčit domů. Teď už to konečně vypadá, že je vše v normálu a zbytek sezóny vyjde.

Reprezentační trenér Klouček tvé jméno na tiskové konferenci také vyslovil, když o tobě hovořil jako o jednom z možných adeptů na letošní domácí titul. Jak jsi viděl svoje šance ty, v čase, kdy jsi nebyl zdravotně úplně v pořádku?
Já jsem vypadl ze závodního tempa někdy v polovině prosince, pak sice ještě bylo pár závodů, ale tam to dopadlo kvůli tomu dýchání hodně špatně, to ani nebyly výsledky. Doma mi pomohlo hodně lidí a já se cítil stále líp a líp. Ale na titul jsem si rozhodně nevěřil, to by Štyby a Šimon museli mít nějaký technický problémy a nebo by mi to muselo extra sednout. Ale nezávodil jsem a nevěděl jsem jaké to bude. Na druhou stranu jsem byl na ten závod hodně nadrženej, kór když to byl mistrák. Dva dny před závodem jsem na trati trénoval dostal jsem se do takový pohody, že jsem si říkal: Buď budu na bedně a nebo to bude šílenej propadák. Věděl jsem, že když to udýchám, tak to bude dobrý. V opačném případě by to nepůsobilo dobře na veřejnost, která mě sem tam odepisuje, protože jsem starej a že se dopředu dere mládí.

Takže ti výpočet vyšel...
Jo, mistrák je vždycky jinej. Je tam skvělá atmosféra a spoustu mých fanoušků, což mi hodně pomáhá. Byl jsem bez jakýhokoli psychickýho tlaku, nikdo nic nečekal, nikdo nic nevyhlašoval dopředu a já si dobře zazávodil. S dýcháním nebyl už žádný problém, cítil jsem se v pohodě. Se třetím místem jsem moc spokojenej.

Nesrazil tě ani defekt, při kterém jsi chytil malou mezeru na Štybara a Šimůnka, co jsi v té chvíli prožíval, přeci jen zbývalo necelých dvacet minut do konce?
To bylo opravdu vtipný, protože jsem píchnul v takovém tom kratším kole kolem stadiónů, kde ze země trčel kus roury. Já jsem o ní samozřejmě věděl, lidi mě na ní upozorňovali. Pokaždý když jsem tam jel, říkal jsem si: Bacha teď bude ta roura! Ale pokaždý jsem tam jel za klukama v háku, v momentě kdy jsem jel na špici jsem nějak nepřemejšlel a bum. Samozřejmě jsem do ní nalít a hned to uteklo. Čekal jsem, že Šimon zareaguje dřív, ale on to nechal až na ten stadion a tam mě teprve předjeli. Byla to fakt škoda, sice jsem moc neztratil, ale ze zadu se přiblížil Kamil Ausbuher. Navíc já jsem v tu chvíli přemýšlel o tom, že se pokusím taky o nějaký výsledek. Zarazilo mě, že jsme se pak ještě dokázali sjet.

Můžeš prozradit na jaké taktice jste byli se Zdeňkem Štybarem domluveni?
Tak samozřejmě, že jsme se o tom před závodem bavili. Prioritou byl titul v týmu, ale nikoli titul pro Zdeňka, i když on bude zřejmě reprezentovat Česko líp než já. Domlouváme se na mistráku vždycky, musíme o sobě vědět, ale nepomáháme si tím, že bychom se tlačili nebo někoho druhýho shazovali z kola. V Kolíně to bylo zbytečně a uměle vyhrocený.

Jak tedy ty nahlížíš na komentáře Radka Šimůnka, že některé zákroky byly za hranicí regulérnosti?
Nechci tady dělat nějakýho soudce, ale myslím si, že tam nic takovýho nebylo. Dost mě to překvapilo. Byli jsme na to i upozorňováni vedením reprezentace, ať si zazávodíme a neděláme si naschvály. Okamžiky, o kterých tady asi mluvíme vyplynuly z toho, jaká byla trať. Kdyby bylo sucho, tak se to asi nikdy nestane. Ale když je vyjetá jedna tvrdá stopa a všude kolem sníh, tak to prostě nešlo udělat jinak. Radek věděl, že si musí hlídat druhou pozici, aby se nedostal za nás, ale občas to podcenil. Já bych se asi nechoval jinak než on, kdych byl sám proti dvěma. Rozhodně jsem úmyslně Radka nikde nepřibrzďoval.

Můžeš říct, co jste si s Radkem Šimůnkem vyříkávali na stupních vítězů?
Vysvětlovali jsme si ty předjížděcí manévry. Bylo to vše v zápalu boje a v emocích.

Mluvili jste o tom později?
Ano, potom, když bylo ještě to druhý vyhlašování, tak už to bylo v pohodě. Podali jsme si ruce.

Jak se ti líbila trať?
Nejdřív moc ne, připomínalo mi to bikovej okruh, ale pak se mi to nějak rozleželo v hlavě a postupem času se mi začala fakt líbit. Hlavně byla skvěle připravená, na to kolik bylo sněhu.

Omezoval tě nějak ten desetistupňový mráz?
Ani ne, samozřejmě, že v takový zimě člověk nezávodí každej den. Záleží co si připustíš a jak se připravíš. Já jsem s tím neměl velký problém, dobře jsem se rozehřál a namazal. Myslim si, že diváci trpěli podstatně víc než my :-)))

Zdeněk Štybar odletěl před dalšími závody trénovat na Mallorku, jaké jsou tvoje nejbližší plány?
Prioritou jsou teď dva svěťáky v Roubaix tento víkend a potom v Miláně. Trénovat budu tady doma, chci se co nejlíp připravit na mistrák světa do Holandska. Znám to tam a bude hodně záležet na počasí, trať je fakt hodně těžká.

Prozraď něco o vašem týmu Fidea. Jak funguje, jaké závody objíždíte?
Fidea je trade tým, takže musíme mít minimálně deset závodníků. Letos k nám přibyl třeba Slovák Gavenda. Ale máme i dva silničáře, protože v létě objíždíme silniční etapáky a ne všichni z nás krosařů jsou k dispozici. Náš kouč Danny De Bie je vynikající jak po profesní stránce, tak i v soukromí, je to vynikající persóna. V zimě má každý z nás volnou ruku, jak co se týká výběru závodů, tak i soustředění. Potom jsou dvě až tři společný soustředění za rok, jezdíme na Mallorku a letos jsme byli i v Portugalsku. Máme třeba i tzv. Pictures weekend, kde vznikají fotky na všechny reklamní materiály.

Jak v týmu mezi sebou vycházíte? Je tam hodně hvězd, hodně kluků z východu?
Zpočátku jsem měl problém domluvit se a bylo to těžký. Přece jen jsem z generace odkojený ruštinou, ale důležitý je nebát se komunikovat, což se mi podařilo a dneska necítím žádné opovrhování náma z východu. Navzájem se všichni respektujeme, nemůžu si na nic stěžovat.

Je pravda, že si každý z vás platí svého maséra, mechanika, psychologa?
Ano, je to tak, pokud chce, tak může. Můžeš mít kolem sebe lidí kolik chceš a kolik si můžeš dovolit, každý jede ve své vlastní režii. Třeba Zdeněk to má lehčí, protože žije v Belgii a jeho tým lidí je z Belgie, kde se odehrává většina důležitých závodů. Já jsem to taky v Belgii zkoušel, ale nešlo to. Já beru dva svoje skvělý mechaniky tady z Čech, ale už to není o pár desítkách nebo stovkách kilometrů, ale o tisících. Už to není otázka jednoho dne, ale třeba třech nebo čtyřech. V letní sezóně je to jiný, jezdí s námi jeden nebo dva mechanici a fyzioterapeuti.

Co horská kola? Neláká tě se zase vrátit na tlusté pneumatiky?
Biky samozřejmě sleduju, mám je rád, ale teď to není moje priorita. Je daleko těžší se přiblížit ke světové špičce a co si budeme namlouvat, cyklokros je rozhodně lukrativnější. Taky ta atmosféra závodů v Belgii nebo Holandsku je něco neuvěřitelnýho. Do tohodle sportu ještě žádná krize nedorazila, na závodech je vždycky alespoň patnáct tisíc fanoušků, kteří neváhají zaplatit za vstupenku víc jak deset euro. U biků je bohužel trochu vidět, že zmizely peníze. V době, kdy jsem byl v Authoru, tak u nás v Česku byly tři velký týmy. Dneska? Většina je roztroušená po jednotlivcích. Ale zase si třeba rád zajedu mistrák republiky, když bude v létě možnost, tak mě určitě na startu uvidíte.