Swiss Epic 2019: Projeli jsme si trať mistrovství světa!

Dneska začnu trochu jinak. Napadlo mě, že vás třeba někoho bude zajímat, na čem tuhle nakládačku jedeme. Takže ve stručnosti představím obě kola...

Můj německý parťák Markus, se kterým jsem absolvoval dvakrát Cape Epic, má Trek Fuel 9.9, rok výroby rámu 2016. Je to totiž labužník a má individuální stavbu. Takže vidlice Fox Factory Racing 32 Step cast, tlumič Fox Factory Racing, XTR brzdy, sada Shimano XT Di2, kliky Cannondale SISL se dvěma plackami, 36/24, vzadu kazeta 11/42. Sedlo vozí extrémní Tune Comfor, karbonové výplety DT Swiss Spline 1200 XCM 30. Sedlovka Carbonice, řídítka Tune 720 mm, představec Syntace Flatforce.  Na ráfcích má nazuté gumy Maxxis Icon 2,25, samozřejmě v bezdušovém provedení.

Já to mám z pohledu výbavy a osazení o poznání nudnější bike. Sedlám sériový Specialized Epic S-Works 2017 na elektronickém Shimanu XTR, mám také dvě placky 36/24, vzadu ale kazetu 11/40. Brzdy, kliky XTR. A teď k těm pár drobnostem, které jsem změnil. Sedlo mám Fízik Gobi XM, mám pro něj slabost už roky. Řídítka hliníková Ritchey WCS uříznutá na 66 cm a opatřená karbonovými nástavci Specialized. Proč vozím stále rohy, to by bylo na zajímavou diskusi, ale myslím si, že pro dlouhé marathony mají své opodstatnění. No a na karbonových Rovalech mám nazuté navlas stejné bezduše jako Markus. Myslíme si společně, že Maxxis Icon je jedna z nejlepších voleb na trhu, vzorek spolehlivě podrží i kvůli skvělé směsi, která není tvrdá jak prkno. 

A jak to bylo dneska? Následujících pár řádek by vám to mělo plasticky vylíčit. Začnu od konce, protože jsem toho plný. Jak mnozí vědí, v Lenzerheide se jezdí pravidelně svěťák XCO, loni mistrovství světa. Na něm jsem se byl podívat, a protože mi tu tehdy udělala Jitka Čábelická radost, a vůbec bylo super sledovat závody před kulisou švýcarských diváků, mám z toho pozitivní pocity do dneška. Takže, když jsem se dozvěděl, že cíl naší etapy je v areálu, moc jsem se těšil. Ale co cíl! Oni nás navedli přímo do té nejtechničtější sekce, se kterou mají i ti nejlepší borci světa potíže, kamenité traily s mnoha stopami těsně nad stadionem. Byl jsem z toho úplně dojatý a při průjezdu snad pouhých pěti set metrů čtyřkilometrového okruhu jsem si znovu uvědomil, co to je za nadlidi a jak je ta hodina a půl ukrutně těžká…

No ale zpátky na začátek etapy. V St. Moritz bylo ráno mokro a teplota pod deset stupňů. Startovali jsme, nevím proč, tentokrát z bloku „C“, asi se spletli, protože v celkovém pořadí jsme pořád tak nějak stejně. Ani jsem z toho neměl radost, protože co vyšší box, tím se jede od lajny rychleji. A taky že jo. Nejdřív asi čtyři km v takovém lesoparku s cestičkami pro turisty, palba jako prase a Markus tam musel být. Pak se sjelo do údolí a bylo jasné, že následujících patnáct kiláků se odehraje na šotolině a po rovině. Skupina se rozdělila, parťák vlál na konci první, já osamělý dvě stě metrů za ním. Nebyl jsem tentokrát za smutného hrdinu, počkal jsem na lidi zezadu a přesně na osmnáctém jsme si to celkem v klidu dojeli. V tu chvíli byla průměrná rychlost bezmála třicet v hodině. Jsou to hovada!

Konec srandy, začíná stoupání na Albulu. Jestli vám to něco říká, tak ano, bylo to klíčové stoupání v první etapě na 2300 metrů. Tentokrát jsme to vzali z druhé strany. Nejdřív asfalt, tam se pracně seskupený peloton hned rozpadl na prvočinitele, pak těžký trail se srázem po levé straně do propasti, nakonec asfaltka do sedla, kde jsme najeli na už známý trail z úterka, ale hrnuli to opačným směrem dolů. Taková ta bezmozkovina; jedeš někde v hloubi pole, ale stejně máš na silnici v plném provozu na computeru čísla přes sedmdesát… Je to ten pocit, že konečně trať odsýpá. Pak zpátky do terénu a super těžké, blátivé traily, plné míst, kde chtě nechtě musíš z kola. Dokonce tam byla dvě taková, kde se šlo pěšky povinně… Zhruba na padesátém km se ke mně Markus už na šotolinách v nižších pasážích přitočil a říká mi: „Už se mi chce asi hodinu a půl močit.“ Povídám: „Vydrž dvě hodiny, budeme v cíli.“ No úplně vážně jsem to nemyslel, ale víte asi, čeho jsem se bál. Byla to taková příprava na občerstvovačku, která následovala za dva kilometry. Přijedeme tam, zase to jeho oblézání stolů s jídlem, ale Toika žádná! Vidím to jeho zklamání, úplně ho to rozhodilo. Naštěstí asi po třech stech metrech stála Julie, bylo to takové rozšířené lesní prostranství, tak jsme to tam svorně nechali oba…

Nejrychlejší depo za celé tři etapy. Na padesátém devátém to přišlo, skoro dvacetikilometrové stoupání do cílového Lenzerheide, z osmi set do sedmnácti set metrů, proložené těžkým sjezdem v trailech. Nějakým zázrakem jsem se začal cítit dobře. Žebra ze včera sice cítit byla, ale plácl jsem na bok nějakou čínskou náplast na znecitlivění, tři hodiny to docela šlo.

Celé stoupání začalo tím, že jsme znovu po asfaltu jeli na Albulu. To je asi nějaký Frischknechtův kultovní kopec, že nás tam furt posílá. No nic, po kilometru to odbočilo definitivně na šotoliny a bylo to fakt nekonečné. Markus ze začátku kopci statečně vzdoroval, já tam měl pořád velkou placku, to mě dodalo sebevědomí. Pak ale chlapec začal ztrácet a na poslední občerstovačku dorazil s takovým podivným hýkáním, bylo mi ho líto. Ani nehledal záchod, jen pil všechno co mu podali a pak jsme vyrazili. Plno lidí už to tady mělo na morál. Je to takové to plazení se na zoufalce a vyhlížení každé drobné rovinky k oddálení zastávky. V jednu chvíli mě ale z klidu vyvedlo syčení; had to nebyl, ale defekt zadního kola ano. Nic velkého, jel jsem dál a po takových dvaceti vteřinách mlíko vykonalo svou práci dokonale. Jen maličká epizoda… Poslední tři km před Lenzerheide jsem parťáka pořád povzbuzoval, zkresloval mu hlášení o vzdálenosti do cíle a pokud to šlo, potlačil. Odměna? Opět nádherný trail dolů do areálu XCO trati.

A pak už to znáte.

Pro mě pozitivní, že jsem poprvé nelehnul, no a taky že už má být sluníčko a jsou jen dva dni do konce. Jak bude vypadat zítřejší nejkratší etapa s 48 kiláky kolem Lenzerheide vám nepochybně rád vypovím v zítřejším čtení.