Hobíci na Transalpu - u piva

S klukama jsem měl krátce po pondělním poledni sraz před jednou pizzerií. Prvního jsem potkal Viktora; opálený a ještě vyhublejší, než obvykle. „Cítím se jako horolezec, který skončil padesát metrů pod vrcholem“ řekl mi poté, co jsme si potřásli rukama a já mu gratuloval k velkému výsledku. Pak se zjevil i Roman, zasedli jsme ke stolu a než nám pusu zavřelo dobré jídlo, vznikla většina následujícího rozhovoru.

Tak co kluci, byli jste se v neděli projet na kole?

Viktor:

Na kole jsem nebyl, ale byl jsem si zaplavat v moři a trochu zaběhat.

Roman:

Spal jsem a probudil se dvakrát; poprvé, když mě Viktor tahal do moře a podruhé, když se od moře vracel… Ale věř tomu, že kdybychom tam museli být trochu dýl, odjížděli jsme brzy dopoledne, asi bych se projet šel, protože tam byla nuda.

Co vás na Transalpu nejvíc překvapilo?

Viktor:

Prostě mě překvapil tím, jakej jsem si ho představoval. Udělal jsem si napřed takovej názor, že v nehorším případě nějaký etapy dopadnou, že se budeme cítit někde mezi Amundsenem a Vrbatou, ale vono to tak prostě nebylo; vypadalo to celý jako trochu vyšší Drásal nebo Sudety, asi proto, že jsem měl očekávání nastavený na hodně krizový situace.

Roman:

Taky ten Kanaďan, co to celý vobjel, a hodně kvalitně, s jednou nohou. No a pak taky to, že člověk, kterej je průměrně trénovanej, mezi který mi asi patříme, je schopnej to relativně v pohodě absolvovat a vždycky do druhýho dne, i když jsme přijeli dost zrichtovaný, tak se nějak dát dohormady a jet zase slušně a i v závěru závodit. Takže bylo překvapení, jak jsme byli schopný jet třeba sedmou a první půlku osmý etapy. Z tohohle pohledu nechápu, co to v těle probíhá za procesy a jak je možný, že člověk po tolika závodních dnech je schopnej se takhle zmáčknout.

Bylo něco, co se vám na pravidlech nebo organizaci toho závodu nelíbilo?

Viktor:

Vydal jsem se absolvovat tenhle závod, má nějaký pravidla a ty já respektuju, takže žádný výhrady nemám.

Připomněl jsem mu, že v průběhu týdne jsme se bavili o tom, jak některé dvojice (muž-žena) používají psí vodítka, navazují na sebe kola a muž tak slabší pulce dvojice pomáhá taháním na trati.

Nemám s tím problém; je to závod dvojic, má takový pravidla a řekl bych, že to tam skoro patří. Jinak k tý organizaci, byl bych radši, kdyby se startoval v devět hodin, protože vstávat denně v půl šestý a tak brzo odevzdávat věci s tím, že tam pak běháš jen v dresu, to mi připadlo trochu krutý.

Roman:

Organizace byla výborná, tomu se nedá vytknout nic, snad s jedinou výjimkou, že v tom itineráři, co jsme dostali, byly označený i délky těch chodeckejch úseků, ale to nesedělo. Bylo tam třeba 700 metrů, nakonec jsme šli dva kilometry.

Mě osobně se teda to tahání dvojic na psích vodítkách nebo za duši nelíbí, to že se třeba tlačej, to mi nevadí, ale tohle brání i předjíždění a nepřijde mi to úplně ideální.

Udělali by jste po zkušenostech z absolvování závodu něco jinak v přípravě?

Viktor:

Myslím si, že jsem byl špatně připravený zejména v posílení břišního svalstva, téměř každej kopec jsem nahoře trpěl se zádama a když si to tak promítnu, neudělal jsem doma všechno, co jsem mohl. Něco jsem měl udělat líp, ale ještě nevím co.

Roman.

Musím říct, že pro mě to bylo dost takový, jaký jsem očekával. Mluvil jsem o tom často s Davidem Klímou, kterej už ten závod absolvoval a v zásadě bych v přípravě věcí s sebou a v tréninku nic neměnil.

Jste spokojení s celkovým dosaženým výsledkem a čekali jste, že dopadnete takhle dobře?

Viktor:

Bylo to přesně tak, jak jsem předpokládal. Dojeli jsme první etapu čtyřiašedesátý a byli jsme spokojený. Nakonec jsme celkově dokončili třicátí osmí a byl jsem z toho krutě frustrovanej. Prostě tahle otázka má racionální jádro ale špatně se odpovídá ve chvíli kdy člověk racionální není. Prostě během toho závodu se člověk stane někým jiným, začne přemejšlet jinak a já se ještě dnes nedokázal vrátit k těm původním předpokladům.

Roman:

Já jsem možná v tuhle chvíli trochu dál, samozřejmě jsme byli v cíli zklamaný, ta poslední etapa nevyšla jak jsme si představovali, na druhou stranu byli by jsme třiatřicátí nebo osmatřicátí, pro mě byl a je skvělej výsledek, že jsme do toho cíle dojeli, protože když jsme se po jednom pivu v cíli vrhli do moře, vyjmenoval jsem hned asi deset věcí, co se nám mohly přihodit, a který by znamenaly, že do toho cíle vůbec nedojedeme. Třeba ve druhý etapě uvolněnej kotouč na přední Vikinově brzdě nebo když jsem ve třetí etapě ve špurtu smykoval jedouc po předním kole na hranici těžkýho pádu nebo počasí, kdyby dva tři dni pršelo a byla zima, mohlo bejt všechno úplně jinak. Ten závod je příliš dlouhej na to, aby na tebe nečíhaly rizika, no a my se těm hlavním vyhnuli a dojeli do cíle a to je super.

Oslovila vás takováto forma ježdění – etapový závod, máš chuť něco takového v budoucnu zase jet a nebo budeš radši objíždět jednorázové závody?

Viktor:

Život už nebude takovej, jakej byl, protože protože takový věci jako únava, bolest, meze, mám pocit, že se je podařilo posunout. No a jakmile se tyhle záležitosti daj do pohybu, tak máš chuť jít dál. Takže moje myšlenky se ubírají spíš směrem k těžším a náročnějším závodům. Musím se přiznat, že závody, které mají v názvu „padesátka“, teda ne, že bych k nim neměl respekt, ale nebudou pro mě představovat tu pravou výzvu. Určitě budu během krátký doby hledat kdekoliv cokoliv, kde bych se ještě jednou zeptal, jestli tyhle ty hranice jsou konečný.

Roman:

Byl to určitě  velkej zážitek, na kterej budeme dlouho vzpomínat, ale myslím, že mnohem jednodušší a pohodlenější je jezdit na jednorázový závody, je to i o penězích. Tenhle závod je strašně drahá záležitost a nemyslím si, že se to dá dělat tak, že tam bude člověk jezdit každej rok. Takže já v tom mám jasno a zase se rád vrátím ke svejm oblíbenejm padesátkám a jinejm českejm maratonům. A budu si je možná užívat víc než před Transalpem.

Jaké byly nejhorší chvíle v závodě?

Viktor:

 Pro mě rozhodně poslední etapa. Byla to taková věc, která by se neměla stát. Kdy naprostá maličkost mě úplně rozhodila a přivodila mi demotivaci, začnou tě bolet nohy, svírá se ti žaludek. Upřímně řečeno, já jsem se bál přejít ten přejezd se staženejma závorama, protože bych tam snad dobrovolně zůstal stát. Ono to tak věcně nebylo, ale já jsem to tak cejtil.

Roman:

Ta poslední etapa, když jsme zakufrovali, to pro mě bylo zklamání, ale rozhodně to nebyl nějak dramatickej okamžik, věděl jsem, že najedeme „jen“ o pár kilometrů navíc, ale že se do cíle dostaneme. Pro mě byla mnohem horší sedmá etapa, když mi v tom jednom sjezdu přestala fungovat přední brzda. Hned jsem si vzpomněl na letošního Drásala. Začaly se mi honit hlavou myšlenky, co budu dělat bez brzdy dál, protože tam byly ještě tři kopce a představa, že ty svahy budu běhat, ta byla děsná. Naštěstí se brzda v dalším stoupání ochladila a bylo to OK. Ale v tu chvíli jsem měl hodně černý myšlenky.

A teď otázka na tělo; pociťovali jste navzájem v průběhu závodu se stoupající únavou „ponorkovou nemoc“?

Viktor:

Únava. My byli ve stavu vyšší excitace, na úplně jiným orbitu a tu únavu jsme moc nevnímali. Trošku nervózní jsme byli samozřejmě v tý poslední etapě, ale stejně si myslím, že to bylo v desetinách procent toho, co mohlo přijít a toho, co jsme viděli kolem. Aspoň za sebe mám pocit, že v tomhle jsme obstáli. No ta poslední etapa se povedla trošku míň (smích), ale to bylo asi nezbytný.

Roman:

Myslím, že celej závod byl v pohodě. S Vikinem se známe dlouho, víme navzájem, jaký máme slabý místa a i to jak jsme jeli a ten výkon  co jsme předváděli nám držel náladu celej tejden hrozně vysoko a jediný krizový místi byla fakt ta poslední etapa. Třeba když jsem na něj řval ať sežere aspoň jeden gel a on byl zarputilej a mlčenlivej… (Viktor: „Kdybych si dal gel, tak bych se býval poblil!“)

Nepostřehnul jsem, že by během závodu vznikly nějaké větší škody na materiálu nebo na morálce…

Viktor:

Trochu jsem „vyleštil“ o kameny šaltr, když jsem lehnul, tretry taky budu muset vyhodit, ale na druhou stranu jsem tam viděl během těch dní tolik perfektně namotanejch šaltrů a dalších zničenejch věcí, že se vlastně nic nestalo, ani jsem nic neměnil. No a vzhledem k tomu, že jsem za celej Transalp i při tom ohromným množství vypitejch flašek jen dvakrát močil, zřejmě jsem přišel o prostatu a nebo jsem jí ještě nerozchodil! (smích)

Roman:

Já jsem po pátý etapě vyměnil zadní plášť, ale on rozhodně nebyl před Transalpem novej. No a po čtvrtý etapě jsem preventivně vyměnil brzdový destičky. Jinak všechno v pohodě.

Máte pocit, že máte co vzkázat lidem, kteří váhají z jakýchkoliv příčin takový závod absolvovat?

Roman:

Ať do toho rozhodně jdou! Upřímně bych to přál každýmu bikerovi i když vím, že to je finančně hodně náročný. Fakt bych všem, co tady jezdí závody ten ohromnej zážitek přál, i když je to finančně tak těžko dostupný. Navíc si myslím, že když jsme to byli schopní poměrně slušně objet my dva, tak že v Čechách je plno mnohem lepších lidí a ty by si to užili ještě víc.

Viktor:

Určitě je to taky víc o týmu, není to individuální závod. Kdyby mezi náma byl také větší výkonnostní rozdíl, myslím, že to nijak strašný nebylo, tak by to bylo o něčem jiným. Pro toho výrazně lepšího z dvojice by to muselo bejt dost psychicky náročný.  Na startu jsem se jednoho známýho bikera ptal, jestli to při svých předchozích účastech dojel. Odpověděl mi, že samozřejmě, protože to dojede každej! No ale je otázka jak. Byli lidi, který jezdili ty etapy jedenáct hodin. Je to o ambicích, jak se postavíš k tomu, že denně přijedeš v sedm večer, sotva se stačíš osprchovat a najíst a už aby ses chystal na ráno. Každopádně, ti kdo trochu slušně jezdí maratony u nás, maj na to. Problém nastává ve chvíli, kdy se začnou zajímat o to, jak jedou ti před nima, propadnou tomu šílenství a začnou fakt závodit.

Roman:

Byli jsme s Viktorem fakt vyrovnaný, bylo to štěstí. Jeli jsme skoro pořád spolu nebo pár desítek metrů na dohled. Když si vzpomenu na jiný, kdy ten lepší jel třeba s náma a pak na kopci zastavil a šel si dát na čtvrt hodiny pauzičku, tak to je pak o něčem jiným. V tomhle ohledu jsem ten závod absolvovali asi tak, jak by se absolvovat měl, protože pro nás to byl opravdu závod dvojic a ne závod dvou individualit, který se tam spolu přihlásily, a to je důležitý pro všechny, který by tam chtěli jet, aby si vybrali parťáka, kterýho dobře a dlouho znaj, vědí, co od něj v krizovce očekávat a je výkonnostně blízko.

Viktor:

Je pravda, že v těch posledních etapách jsem za Romanem hodně hákoval a věděl jsem na 95 %, co zrovna udělá. Kdy se zvedne ze sedla, kdy přeřadí, kdy bude brzdit. Dokonce jsme měli často zařazený úplně stejný převod, aniž bychom to nějak kontrolovali. To bylo fakt zajímavý.

Taky jsem se kluků ptal, co ještě  dělali večer a jestli se zajímali o ty pěkný „prdelky“

Viktor:

Bohužel, my „prdelky“ poznali jen podle těch zpropadenejch cyklistickejch dresů, takže večer v civilu už jsme je nebyli schopní najít!

Viktor pak ještě shrnul další střípky z celého týdne.

„Když to jede, to se to jede“! Dar je ale to, umět se zmáčknout právě tehdy, když jsi v krizi a nepovolit! “Někdo“ tam říkal, že když to jedu já, mohl by to jet i Přibyl (smích).

Když skončil poslední den závod, byla velká párty s promítáním DVD ze závodu. Šilhán chtěl jít spát, ale já to musel vidět! Nic jsem si totiž ze závodu nepamatoval a mohlo mi to aspoň část etap připomenout! (smích)

Od třetí etapy to byl definitivní konec racionálního pohledu na závodění. Nehledíš na únavu, na nic dalšího, jen chceš pořád dopředu, každý další, který se před tebou na obzoru objeví, je výzvou!

Na Transalpu se hodně kradou kola. Každou noc se tak šest až deset biků ztratilo. Ale co se dělo ráno, to bylo úžasné. Pořadatelé rozhlasem hlásili, kolik kol a jaké velikosti se ztratily a vždycky se našlo dost dobrovolníků, aby všichni postižení mohli do další etapy nastoupit na náhradním bicyklu. To bylo úžasný.

Viktor, Roman:

Moc bychom chtěli poděkovat všem za podporu, kterou nám před závodem a hlavně v jeho průběhu věnovali. Byli jsme moc rádi za sms, které jsme obdrželi, jen jsme neměli dost času a klidu na ně odpovídat. Za to se omlouváme. Také nás mile potěšily veskrze pozitivní reakce v jednotlivých reportážích a těší nás, že se vám naše zpravodajství snad líbilo. V neposlední řadě děkujeme i Tomášovi, že se toho úkolu přinášet vám denně nové zprávy, zhostil. Těšíme se na vás na dalších českých závodech.

>> Úvodní článek "Hobíci na Transalpu"
>> 1+2 etapa "Hobíci na Transalpu - start!"
>> 3. etapa "Hobíci na Transalpu - 7 hodin!"
>> 4. etapa "Hobíci na Transalpu - nejvýše!"
>> 5. etapa "Hobíci na Transalpu - Dolomiti!"
>> 6. etapa "Hobíci na Transalpu - Morál!"
>> 7. etapa "Hobíci na Transalpu - flusmetr!"
 

>> Přehled výsledků všech etap

Text: Tomáš Přibyl

Foto: David Zeisel,