Hobíci na Transalpu - nejvýše!

4. etapa - 19.7.

Čtvrté dějství se odehrálo na trase Lienz – Sexten, který se už nachází kousek za italskými hranicemi. Opravdu by se mohlo jednat o etapu pravdy a ti unavenější už budou mít co dělat, aby se dostali v rozumnou dobu do cíle. Závodníky čeká sice „jen“ sedmdesát kilometrů, ale vezmete-li v úvahu, že na takto krátké vzdálenosti činí převýšení celých 3650 metrů, pak jde o mimořádně těžkou záležitost. Po startu není tentokrát moc času na nějaké sprintérské vložky; přibližně po dvou kilometrech se trať prudce zvedá a následuje výjezd ze zhruba šesti set metrů na více než dva tisíce (Hochstein, 2054 m). Pasáž mezi dvacátým a padesátým kilometrem je plná krátkých výjezdů a sjezdů ve smíšeném terénu, určitě dá pořádně zabrat. Ale hlavní kopec přichází právě až na padesátém km, kde borci začnou stoupat z jedenácti set na dva tisíce pět set jeden metr vysoký vrchol (Sillianer Hutte), tímto nejvyšší bod letošního Transalpu. Do cílového Sextenu by už pak měl následovat „jenom“ sjezd, ale to je jen podle obrázku. Ostatně, i pořadatelé ho označují za těžký. Jak to bylo ve skutečnosti jsme si vyslechli od obou aktérů v podvečer po etapě.  

Roman:

Normálně jsme v laufu!!Přestože včera jsme si dávali a bolely nás nohy, ráno jsme nastoupili a zase jsme jeli jako hovada (smích). Zase hned deset kiláků s převýšením třináct set metrů, jeli jsme furt. Nahoře byla kosa jak blázen, celou noc totiž chcalo. Dávali jsme vestičky, po sjezdu to nebylo zase tak zajímavý, pořád nahoru a dolů. Na padesátým byla občerstvovačka a vlítli jsme do závěrečnýho stoupání, který mělo patnáct set metrů  převýšení. No a to byla prostě pohoda, jak jsme to jeli. Vypnutej mozek, jenom šlapeš, pořád nahoru a nahoru, celý se to dalo vyjet, možná poslední tři kilometry se to hodně zvedlo, samý kameny. Já jsem z toho polovinu jel, byl jsem v nějakým laufu, jinak tam skoro všichni chodili, ale myslím si, že špička to vyjela úplně celý v pohodě. No ale nahoře nádhera! Perfektní výhledy na dolomitský skály a dolů úplně libovej trial, jak má bejt. Jak už  jsme rozježděný a nebojíme se těch technickejch míst, tak jsme si to fakt užívali. Vikin, ten jel v tom sjezdu úplně neskutečně, když si vzpomeneš, jak jsi mu říkával, že jede ze sjezdu jak těhotná ženská, tak to je kamaráde už dávno pryč. Jen jsem občas zařval „jseš tam!?“ a ozvalo se: „Jasně, jedeme!“ Fakt super!!  

Zase jsme jeli 6 hodin 34 minut, dlouhá etapa a ty vole, vůbec nemám pocit, že by jsme z toho závodu byli nějak unavený! Přišel na nás nějakej ten lauf, jede to v pohodě, nohy šlapou, žádný křeče, nic. Po čtyřech etapách žádný mechanický problémy, žádnej defekt jsme neměli, žádnou krizi, prostě pořád jedeme a i počasí bylo dobrý. Prostě paráda, spokojenost. Dneska jsme dojeli 41., bohužel v naší kategorii jsme měli dalších deset dvojic v pár minutách před námi. Dneska jsem sázel na Vikina, že v chodecký pasáži půjde jak hovado, ale jak jsem tam hodně jel, tak jsem mu dost ujel, ale Vikin šel spořádaně ve skupince „v háku“, trochu jsem na něj čekal. Pak najednou nastoupil, lámal šílený převody a jel, že se mi vzdaloval a já ho nemohl dojet. Jel jako smyslů zbavenej, ale asi ho to stálo dost sil.

Roman ještě dál shrnul pocity, které má v půlce celého etapáku.

Fakt bych asi některé pasáže nejel odpočinutý líp! A taky se mnohem líp pohybujeme v terénu, je znát to rozježdění, i z těžkých sjezdů to pořád rveme dál. Jediný, v čem jsme slabí, jsou rychlý sjezdy po asfaltu! Tam ztrácíme, jakmile se rychlost zvedne nad šedesát, tak se krotíme. Ale v single trailech předjíždíme, do kopce pak jedeme tak, jak nám naše výkonnost dovoluje.

Viktor:

Atmosféra v týmu je skvělá, myslím, že jsme prokázali experimentem, že únava, popravený nohy a všechno tohle to jsou jen ryze psychologický záležitosti. To vůbec s fyziologií nemá nic společnýho! Autosugescí a soustředěním se na závod se tohle dá všechno jednoduše odstranit, rozumíš? Já jsem nevěřil, že je to možný, ale jak se to rozjede, člověk přestane na všechno ostatní myslet, jen šlape a každýho jednoho, koho předjede, bere jako drobné vítězství, nemyslí na to, co bude zítra, myslí jen na to, jak dojede co nejlíp, jak předjede těch pár lidí, jak dojede a do zítřka se snad dá nějak do kupy. Jde to sice ztěžka, tělo trochu protestuje, tělo nechápe, ale musí!

Jinak jsme teď asi v nejkrásnější části, co jsme projeli, ty Dolomity jsou fascinující, kam se podíváš, samá nádhera. Já sice nevím, jak dopadnou příští etapy, ale tohle rozhodně stojí za to! Jinak zítra to má převýšení 2800, tak jsme to klasifikovali jako rovinatou sprinterskou etapu (smích). Takže uvidíme, ale my jsme administrativně rozhodli, že je to prostě rovinatý, srovnatelný s Pražskou padesátkou (opět smích).

Viktor mne dál nabádal k opatrnosti, že jsou v eufórii a abych se v přepisu jejich pocitů krotil. Ubezpečil jsem ho, že vy čtenáři dostanete takřka fonetický přepis a dozvíte se z jeho pocitů úplně všechno. Zase se jen smál…(pozn. aut.)

Na závěr si vzal ještě jednou slovo Roman.

Ještě bych chtěl říct něco ne k týhle etapě, ale celkově. Co je naprosto nejhorší na tomhle závodě, že na všechno je, ty vole,  strašně málo času. Přijedeš do cíle, nažereš se, tam jsou výborný občerstvovačky, pak si jdeš umýt kolo, to jde taky dobře, ale přece jenom se tady minimálně hodinu motáš. Ještě když třeba potřebuješ něco drobnýho opravit na kole tak taky chvilku čekáš, je to zdarma, platíš jen náhradní díly. Pak přijdeš do hotelu, umeješ se, jdeš se pořádně najíst , po jídle hned „uděláme“ kola na druhý den a na osmou chodíme na vyhlašování  výsledků spojené s pasta – párty, chvíli tam pokecáme s ostatníma klukama od nás, pak přijdeš třeba o půl desátý na hotel, musíš si připravit tašku s věcma, protože ráno vstáváme v půl šestý, v šest na snídani a nejpozději v sedm musíme dát ty tašky před hotel, aby nám je odvezli na další štaci. Prakticky v sedm odjíždíme na start, abychom tam tak po čtvrt na osm už byli a řadili se. Sice je to v blocích, ale je tam mumraj. Je to vopravdu taková honička, že jsem si to v životě nedokázal představit. Takže nám sice chodí spousty sms ad plno lidí, ale my nestíháme jim odepsat. Chceme jít nejpozději v půl jedenáctý spát. Když tak tam napiš, že všem, kteří nám posílají povzbuzující sms moc děkujeme, ale omlouváme, že nemáme čas odepisovat. Určitě by jsme uvítali nějakou kratší etapu, abychom měli jeden den víc času. Z tohohle pohledu obdivuji ty ještě slabší dvojice; přijedou oba špinaví od bláta někdy kolem šestý hodiny večer, skleněnej pohled. Nechápu, jak to všechno stíhají.

Ubezpečil jsem Romana, že po návratu bude v rámci delšího materiálu a rozhovoru plno příležitostí všem fanouškům, kamarádům a pisatelům sms  poděkovat a v optimistické atmosféře jsme se s přáním úspěchu v páté etapě rozloučili.

Výsledky 4. etapy : : Průběžné pořadí

Text: Tomáš Přibyl