Trans Brdy jsou za námi

Jako každý rok, tak i letos jsem zahájil svou bikovou sezónu jedním z marathonů pořádaných Českou Spořitelnou - Transbrdy. Ve čtvrtek před závodem jsem sundal kolo z balkónu, naolejoval řetěz a dotáhl nejnutnější šroubky a imbusy.

Byl jsem přihlášen se startovním číslem v první stovce závodníků, proto jsem se neobával nějakých krutých čekání před sjezdy, nebo naopak tlačením ve stoupání. Na Transbrdech se startuje ve vlnách po pěti minutách. Bohužel byť s "předplatným" na start v první stovce jsem se zařadil na konec první čtyřstovky. Pár nezbytných foteček, dokud ruka ještě drží foťák stabilně a už netrpělivě očekávám startovní výstřel. Je to tady, pomalu se dávám do pohybu, abych si jako minulý rok nepřivodil hned na třetím kilometru zástavu z nedostatku nikotinu. Loni jsem skutečně na třetím kilometru stoupání musel zastavit a rozdýchat absenci jarního tréninku. Statečně mě jak se patří kolem projíždějící povzbuzovali. Našli se tací, kteří slézali z kol a nemohoucí trosku, totiž mě si dokonce fotografovali. Neměl jsem tenkrát sílu se jakkoli bránit, dokonce jsem neměl ani dost sil jejich počínání jakkoli jadrně komentovat. A právě proto jsem letos měl vítězoslavný pocit, když jsem ono místo mého loňského nuceného odpočinku míjel v sedle a bez větších potíží. Jenže má radost měla být v nejbližších okamžicích zkalena. Psal se třetí kilometr a se stejnou lehkostí a také v sedle svého kola se kolem mě prohnalo číslo začínající číslicí 5. A to nutně znamenalo, že někdo kdo startoval ve vlně za mnou to jest o 5 minut později mě už dostal. A bohužel nebyl poslední. Přicházeli další a další a tím moje radost z toho že jsem se neudusil slábla a slábla. Na bodu mrazu pak byla na 4. kilometru, kdy mě předjížděli i ti z poslední vlny to jest jedinci s původně desetiminutovou ztrátou. V podstatě celou první třetinu závodu až k první občerstvovací stanici jsem neposlouchal nic jiného než "levá", "pravá" a nebo "středem". Alespoň jsem si ta slovíčka zapamatoval a ve chvílích, kdy jsem předjížděl já, a věřte, že jich nebylo mnoho, jsem je používal sám na úsecích, kde bylo tolik místa, že jich nebylo vůbec třeba. 

Rozhodně tyto povely nebyly třeba v místech, označených legrační cedulkou "Horská prémie - 500 m". Tyto informační ukazatele tam asi pořadatelé dali proto, abychom si nemysleli, že za viditelným obzorem je to už z kopečka, ale dalších 400 m ještě většího krpálu. To mi vždycky docházela slovní zásoba. Ale co? Nejedu to přeci poprvé a hlavně mě do toho nikdo nenutil.

Těšil jsem se na první občerstvovací stanici. To jsou místa, kde většinou trávím dost času. Je to místo, kde se můžete najíst a napít co hrdlo ráčí, doplnit chybějící energii i morálku a navíc je to všechno „zadarmo“. Takových míst je ve volné přírodě málo a přesto je někteří míjeli jakoby ani neexistovali. Asi mají své sponzory kterým záleží na dobrém umístění - blesklo mi hlavou a dál jsem se koukal na polehávající cyklisty. 

Po první občerstvovačce startovní pole značně prořídlo. Už se dalo jet aniž byste museli čuchat odér některých cyklistů. První třetina závodu opravdu byla díky tomuto ovzduší plná smíšených pocitů. Naopak některé závodnice, když mě předjížděli, a nebylo jich také málo, voněly. Takže to jde chlapi :o).

Na mapce z druhé strany čísla vidím stoupání - ano nemýlím se. Už se rýsuje cedulka Horská prémie. Nemám slov. Pár kopečků a sjezdíků a bude občerstvovačka...

V jednom ze sjezdíků mě vypověděla službu moje přední brzda - bezva. Bohužel jsem tak hluboko za špičkou a vlastně i chvostem pelotonu, že naděje na servisování na občerstvovačce se limitně blíží nule. Ani se o to nakonec nepokouším. Budu doufat, že mě již nic dalšího nepotká. Bohužel v závěrešných kilometrech, kde je trať dlouhou dobu z kopce nebo po rovince mi vypovídá i přesmykač a odmítá nahodit největší kolo. Připadám si jako z jiného světa. Nožky mi kmitají jak vřeténko kolovrátku a přitom nijak výrazně nezrychluji. Bolestivý a vyčerpávající konec závodu.

Dojíždím do cíle, kde už probíhá vyhlašování výtězů. Letos zase svoje jméno neuslyším. No nic, alespoň že jsou ještě ty těstoviny. Loni jsem totiž přijel tak pozdě, že už na mě nezbylo. A proto mám radost, že jsem rok od roku lepší a lepší a hlavně že jsem dojel ve zdraví. Za týden mě čeká další marathon- Král Šumavy, ten má 3 občerstvovačky - to bude hostina hihihi.

Text a foto : Jiří Bureš
Kompletní výsledky : ZDE