Trans Brdy 2006

Tak se sešel rok s rokem a na balkoně na mě opět pomrkává můj bike. No co se dá dělat? Asi se zase budu muset podívat jaký změny na něm zanechala letošní zima. jak se to podepsalo na utažených šroubech, mém bezdrátovém tachometru a na jiných důležitých věcech. první zjištění je, že muj tachometr zcela zemřel :o( No co zavolám bratrovi a už se na mě směje nový VDO s funkcemi, kterým pomalu ani nerozumím. Ale hlavní je, že mám něco nového co mě jako loni donutí vystartovat na maraton. Týden před výjezdem se s bratry denně ubezpečujeme, že nikdo z nás nemá nic najeto. Přesto jsem nakonci s nulou stál pouze já. No ale nemuselo mě to stresovat. Jeden btratr cca 320 a druhý asi jen 50 - to zní jako že bych jim měl stačit.

Takže po týdení přípravě a sehnání náhradních dílů startujeme vozidlo a jedeme směr Lety. Jako každý rok se nám nepodařilo trefit stejnou cestu, takže jsme opět přijeli do Let z jiného směru než loni. no nic. Připevňujeme na sebe čipy, oblékáme se a konečně přijíždíme ke startu. Bratr byť o mém fotoaparátu prohlásil urážlivě že je to pastička je nakonec rád za to, že běžím na začátek startovního pole udělat pár fotografií těch nejlepších. A skutečně tam stáli. poprvé a taky naposled jsem viděl ty, kteří když já opouštím první občerstvovačku se blíží k cíli. Cestou na konec druhé startovací vlny, tedy místa odkud jsme letos s bratry startovali my jsem ještě pořídil jednu zajímavou fotografii. Chlapci asi opravdu nechtějí vést ani gram navíc :o) A konečně je odstartováno - zaslechli jsme výstřel a už jsme se pomalu hrnuli ke startu. Ani jsme se moc nezastavili a startovala i druhá vlna. v tu chvíli jsem si ještě neuvědomoval, že je to jeden z posledních okamžiků, kdy kolem sebe vidím spoluzávodníky. Ani se mi nezdálo - a spolu s bratry jsme se v tom navzájem utvrzovali - že bysme jeli tak pomalu... Dokonce jsme občas i někoho předjeli, ale to všechno bylo jen zdání, které nás asi klamalo...

No každopádně jsme na první občerstvovačku dojeli ještě s několika jinými cyklisty. Bohužel fotografii dalších stoupajících bikerů těšících se na první občerstvení se mi oproti loňskému roku pořídit nepodařilo. A věřte, že porouchaným fotoaparátem to nebylo. Prostě za námi už nikdo nestoupal. Ale jako loni nás potěšily přijemné dívčiny, které stále ochotně doplňovaly naše picí vaky. Dokonce jsme si domluvili rande na další občerstvovačce s Terezkou :o) No jsme občerstvení i osvěžení a necháváme za sebou posledních pár kolegů a vyrážíme na dalších úmorných 20 km. Na druhé části trasy kromě probodaných duší vidíme na zemi i ne zcela standardní vybavení závodních biků jako jsou odrazky z předních i zadních kol a k upřímnému smíchu doprovázenému dusivým kašlem nás donutil jeden cykista, který měl dokonce za slunného dne v zádu zapnutou červenou blikačku. To se opravdu na závodech nevidí často co? Bohužel i on nás pokořil a za chvilku nám světélko mizí v nenávratnu. To už se ale opravdu na rozcestích orientujeme podle žlutých šipek a natažených mlýk. Žádný peloton už nás nevede. Na 30. kilometru zastavujeme abychom to co jsme vypili vrátili zpět přírodě. Dáváme si jednu sušenčičku ale stále nás nikdo nepředjížtí. V tuto chvíli si již uvědomujeme, že letošní výsledková listina pro nás nebude příliš povzbuzující. Měníme stanovený cíl z “nějak se umístit” na “dojet dokud bude ještě v cíli někdo kdo by na nás čekal“. Každopádně se loučíme s možností odvézt si nějakou cenu z losované tomboly, protože je nám jasné, že tu už asi nestihneme.

Tak jako loni nás pobavila výšková prémie... Alespoň u mě bylo rozhodnutí jednoduché - opouštím sedlo svého oře a začínám šlapat táhlý půlkilometr pěšky. Těsně před druhou občerstvovačkou opět nasedám, to jen proto abych na domluvené rande nedošel jako zpráskaný nemohoucí pes :o) Tak jsem tam jako nemohoucí dojel. Opravdu toho už mám docela dost a proto, když se ozve od pultíku, že jsou tam poslední tři koláčky zmobilizuji poslední zbytky sil a ženu se pro ně. Vyhrál jsem - koneckonců asi proto, že už není pomalu s kým závodit a onen výkřik občerstvovače asi stejně patřil jen mě.

Poslední dvacítka už vím že není moc náročná, přesto se musím moc přemlouvat abych vyrazil. Pomáhá mi v tom i začínající mrholení, které na trase každoročně zastihne opravdu jen ty poslední z posledních. Na poslední dvacítce pořizuji poslední fotografie, protože už nemám s kým závodit a proto není divu že jsou to fotografie mých bratrů, kteří jako jediní drží moje tempo. Najednou je slyšet blížící se kolo - fotím kolemjedoucí “účastníky zájezdu” a vydávám se na poslední kus trati, který už dojedu na jeden zátah.

Do cíle přijíždíme již za vytrvalého mrholení, ale přesto je v cíli ještě někdo kdo chce naše čipy - to znamená, že pořád čekají, že nekdo ještě může být na trati. To mě trochu zahřálo na duši. Vítězové už jsou dávno vyhlášeni, vyhrál prý Pavel Boudný a Ján Svorada se musel spokojit až s druhou polovinou prvnií desitky, ale přiznám se, že v tuhle chvíli je mi to jedno.

Tombolu jsem sice nestihl, ale semifinále hokeje jsem viděl ve frontě na tolik toužebně očekávané jídlo. Naši hokejisté postupují do finále a to je asi jediná radostná zpráva, která mě v cíli čeká.

Jdu si umýt kolo - žádná fronta - to je jedna z výhod pozdního dojezdu. Poslední výhodou je, že i parkoviště je již téměř prázdné a proto nemám problém s odjezdem. Doma jen letmo kouknu na výsledky a vidím, že za naším bratrským triem se do cíle doplazilo ještě 30 závodníků. Dalších 60 pak nedojelo vůbec, ale nedostatkem sil to nejspíš nebylo. Spíš je zklamali jejich stroje. Oproti loňskému umístění to není nic moc, ale je pravda, že letos jsme poprvé startovali v kategorii od 30-40. Asi už jsme prostě starší. No nic, příští rok to zkusíme znova a pokud to bude podobné fiasko, zvážíme svou další účast na dalších podobných kláních :o) Ba ne, jezdíme pro radost a konečně i proto, že je to jedna z mála možností vidět se s rodinnými příslušníky. Tímto bych chtěl poděkovat organizátorům za tuto možnost - pokecat si s bráchama 6 hodin, to opravdu nemám umožněno každý den. Tak bikingu zdar a hlavně ať vždy dojedeme zdraví.

Další info : ZDE
Text : Jiří Bureš
Foto : Jiří Bureš a Michal Červený