Trans Brdy 2007

Předem tohoto článku bych vás rád upozornil, že to, co je obsahem tohoto reportu se tak trochu vymiká běžnému obsahu MTBS. Následující článek navazuje na volnou sérii z pera mého bratra Jiřího, která byla zahájena v roce 2005 a pokračovala i v roce 2006 a pojednává o našich zážitcích na oblíbeném marathónu Trans Brdy. Takže pozorte, tady to je ...

Jak jinak začít, než jako každý rok už jen proto, že stejně jako všechny předchozí roky jsou Transbrdy mým prvním počinem na horském kole. Minulý rok mě někdo přirovnal v diskusi k banánovi. No mě je to celkem jedno, protože ani letos nemám v plánu psát o tom kde se co dělo, kolik kdo kde čeho a jak a proč takhle a ne jinak a úplně je mi jedno kdo dorazil v jakém čase, protože já si to jedu užít a zadarmo se najíst koláčků, housek a všeho co je na občerstvovačkách. Vlasně to není až tak zadarmo, protože jednak se musím k občerstvovačkám nějak dostat a jednak potom musím o tom všem ještě napsat :-).

Tak abych se dostal konečně k jádru pudlaຯ Loni v létě jsem při řádění na Šumavě prorazil gumu a tak jsem jí tak už nechal. Takže na poslední chvíli mi brácha koupil jinou, kterou jsem si na kolo dal v pátek večer v 9. No asi je každýmu jasný, že o tom nepíšu jen tak pro nic za nic. Ano byla moc široká, moc pěkná, ale přeci jen opravdu móóóc široká. No takže v sobotu ráno místo poklidného vstávání jsem si jel pro jinou. Nafouknu a vše OK. Transbrdy pojedu — na jednu stranu jsem doufal, že to nestihnu abych měl výmluvu, že nemusím. Ale to se nepovedlo. Takže si dáváme s bráchama spicha v Hostivicích na zmrzku a kolem půl dvanácté parkujeme v Letech. Zase to vypadá že to stihnem, takže se tomu asi opravdu nevyhnu. Oblíkáme na sebe dresy a sedláme svoje stroje. Všechno kromě tachometru funguje. Mno nic u VDO se to dalo čekat, žádná batarie b bezdrátu zřejmě nepřežije zimu :o) Na start přijíždíme úplně obráceně než se od závodníků čeká. Jedeme proti směru jízdy. Pořídíme pár fotek první vlny a jdeme se poslušně zařadit na konec poslední vlny. Už jen proto, že naše ambice jsou spíš v rapový muzice než v tom umístit se na Transbrdech. Je odstartováno a my vyrážíme. Stoupáme na vrcholky Brd — jako každý rok je to záhul, ale tak nějak s tím už počítáme.

Jelikož jsme na startu úplně v poslední řadě, nemáme problém s tím, že by na nás furt někdo řval a chtěl nás předjíždět, takže jsme v pohodě. Kam se hnátຯ Víme, že za náma jede ještě motorka a ta nás nikde nenechá. Na první občerstvovačce marně hledáme Terezku, která nám loni trať mile zpříjemnila. Asi jsme jí loni zkazili celý den a proto se rozhodla na dnešní den pro jiný program. Opravdu nás to dost sebralo. Na smutek jsme zvolili obžerství. Nacpali jsme se k prasknutí. Zajímavé je, že i na konci pelotonu je na občerstvovačce pořád co jíst a pít. Najednou zaslechneme zvuk motorky, to nás trochu překvapilo, protože to jsme ještě opravdu takhle brzy nečekali. No nic. Informace o pouhých dvou závodnících na trati za námi nás ale překvapila už mnohem víc. Takhle jsme ještě opravdu nejeli. Bratr Toman dostává další deprese. Druhej bratr Peťan to zase přechází s ledovým klidem, nahrává jakési video, a k tomu si pochvaluje nově nalezené jablečné koláčky :o) Nakonec uznáváme, že Terezka se letos opravdu neukáže a do sebe už taky nic nedostanem. Vyrážíme na další část trati. Už při prvním dosednutí cítíme lehkou depilaci rozkroku od sedla a trochu i bolest. S tím se ale počítá a věděli jsme to. Po krátkém sjezdu na jedné mítince zastavujeme k natočení dalšího kousku videa. Já sám jsem jmenován na natočení jednoho kusu. Trávím natáčením asi 6 minut. „Docela se to povedlo“ říkám bratrovi a s díky mu vracím jeho fotoaparát. „To máš pravdu , jen jsi nic nenatočil“. Prostě jsem nezmáčknul tlačítko. Přičítám to únavě ale spíš je to moje blbost :o) Tak je třeba vše natočit znovu. Nicméně máme z toho nakonec výborný pocit. Sice nás předjeli další tři (i to vypovídá na jakém chvostu — dá-li se to vůbec ještě chvostem nazvat se ocitáme). Zbytek trati už trávíme opravdu jako Robinsoni na opuštěných Brdech.

Dlouhým stoupáním se dohrabáváme na druhou občerstvovačku, kde už znají naše čísla a jen si odškrtávají, že jsme dojeli v pořádku a ujišťují se zda to myslíme vážně a chceme pokračovat. Odpověď je téměř jednohlasá. Je to přeci závod, závodíme, tak musíme jet dál. Jedeme přeci na umístění ne? To jsme je opravdu pobavili. Po pár vtípcích a pár minutách nezbytného ležingu opouštíme i druhou občerstvovačku.

Teď už nás nečeká nic hrozného, alespoň podle mapy na zadní straně čísla. To jsem ale opět zapomněl na depilaci pozadí. Tělem mi projíždí ukrutná bolest. Co na plat? Sednout si musim a tak další kilometr pokouším svá nervová zakončení. Konečně to přestalo. V tu chvíli mi ale při sjezdu zase přestává brzdit zadní kolo. No každý rok je to něco. Transbrdy prostě prověřují jak mě, tak můj stroj. To pro to, abych byl připravena na Krále Šumavy.

Po pár jezdících a výjezdících se konečně blížíme k cíli. Tady jako by nám ostatní chtěli vrátit naše počínání z rána. Všichni jedou proti nám na parkoviště a pojedou domů. My se řítíme závratnou rychlostí do cíle, který ještě stojí. Po časomíře sice už není ani památky, ale alespoň cílová meta je stále na svém místě. Asi minutu po našem dojezdu už se jen líně sfouklá válí na zemi. Stihli jsme to!!! A to bylo oč nám šlo. Pobavit se a projet se. Sice to trochu bolelo, dokonce se dostavily i křeče, ale bylo to krásné jako každý rok. Díky vám všem kamarádi na dvou kolech za krásný den. Vy zase můžete poděkovat nám, že jsem ty poslední místa obsadili my a nenechali je pro vás. Taky jsme třeba nemuseli ject :o)))

Co jsme ale nestihli je snad všem jasné: Vyhlášení, tombolu a dokonce ani jídlo, ale pozitivní je, že v Letech ještě vůbec někdo byl a nedojížděli jsme do prázdné vesnice. Jídlo jsme nakonec také ještě dostali, když se kolem šesté oběvilo ve stánku ještě dalších 30 porcí kolínek anoncovaných dokonce spíkrem, takže se nakonec všechno v dobré obrátilo.

Tak zase někde. Třeba příští týden na Králi :o)

Text : Jiří Bureš
Foto : Petr Bureš & Jiří Bureš