Ve spárech velšského draka

Na přelomu srpna a září 2008 jsme se vydali na pozvání Dafydda Davise, světově proslulého projektanta rekreačních stezek, na expresní návštěvu Walesu. Dafydd Davis se na čtyři dny stal naším hostitelem i průvodcem po drsné velšské vrchovině. Je to právě Dafydd, kdo stojí za vznikem oceňovaných a bajkery nadmíru oblíbených velšských destinací. A díky němu jsme proto dostali šanci nejen si výborně zajezdit, ale také se podívat do „zákulisí“ fungování těchto míst.

Dafydd nás přivítal na zapadlém venkovském nádražíčku Llandudno, na kterém se zastavil čas někdy v době boje o volební právo žen. Bez mrknutí oka nás ihned potěšil prohlášením, že přijíždíme do nejhoršího léta, které tu za posledních sto let bylo. „Tohle léto jsem viděl slunce třikrát,“ otvírá Dafydd lakonicky náš pobyt.

Navštívili jsme tři destinace — Coed y Brenin, Penmachno a na závěr jsme jezdili v Llandegla. Označení „destinace“ v tomto případě neznamená žádné supercentrum alpského střihu, ale pouze síť stezek kolem útulného návštěvnického centra v jednom z nijak velikých údolí velšské vrchoviny v pěkném zapadákově.

Na zadání lesníků a později také velšské vlády, jsou tyto „centra“ a jejich stezky, chcete-li singltreky, od počátku plánované a realizované tak, aby přilákaly co nejvíce lidí. Přitom rekreace musí být maximálně ohleduplná k přírodě a nesmí omezovat lesní hospodářství.

Navštívené lokality mají něco přes 100km trailů namixovaných ze singltreků a lesních cest, které se rozbíhají od návštěvnického centra, kde je uvedený doporučený směr jízdy (a protože to jezdit naopak nedává smysl, všichni to dodržují). Místa jsou zaměřené především na bajkery, ale najdete tu také stezky pro rodinné vycházky, dětské okruhy, stezky pro invalidy a podobně. Každý si tu najde to své. Není proto divu, že návštěvnost těchto „venkovských center“ je přes 150 000 lidí ročně, což místním dává solidní obživu. Docela nás proto překvapilo, když jsme za 3 a půl dne (z toho 2 víkendové) intenzivního ježdění na trailech potkali celkem 4 (!!) lidi — žádná komerční tlačenice se díky důmyslnému vedení trailů nekoná, bajkery potkáváte jen při vykládávání kol na parkovišti a objednávání šálku anglického čaje v pohodové restauraci návštěvnického centra.

Velšské ježdění není ani potřeba dlouze popisovat - jednoduše nabízejí výborné bajkování. Traily mají neuvěřitelný „flow“, střídají se techničtější kamenité pasáže s rychlými točivými úseky. Pro nastoupání výškových metrů jsou často využity stávající lesní cesty. Jejich zdolání vás pak odměnění dlouhými zábavnými sjezdy po singlech. Perfektní traily se proplétají mezi majestátními cedry, otírají se o mechem pokryté skalky a dávají pocit dokonalého splynutí s přírodou.

Nanejvýš obdivuhodný je způsob s jakým se tvůrci dokázali vyrovnat s vražednou kombinací zátěže stezek přírodními podmínkami a vysokou návštěvností. V těchto místech totiž naprší přes 3000 mm srážek ročně, což je třeba dvakrát víc než na nejdeštivějším místě České republiky (!!). Traily jsou přitom ve skvělém stavu, i když řada z nich pamatuje už pěknou řádku let.

Každá ze tří navštívených lokalit v nás přitom zanechává zcela jiný dojem. Coed y Brenin se blýskl zábavnou různorodostí pasáží i skvělým „flow“ zasazeným v okouzlující přírodě, Penmachno zase umí i na 30 kilometrovém okruhu vykouzlit pravý „epický“ zážitek. Naopak Llandegla, které se liší tím, že vzniklo jako soukromý projekt, nás neoslovilo — míchá dohromady podivnou směsku XC a Freeridu, ani kočka ani pes, traily jsou díky odfláknutému plánování ve špatném stavu a velká část z doporučených okruhů vede po nudných, širokých cestách (jako bychom byli v Česku).

V Coed y Brenin je převážná část stezek výhradně pro bajkery, v Penmachno na ně můžou i pěší. Každá lokalita má svá specifika a nezaměnitelnou atmosféru. Je tu pěkně vidět, že tu neexistuje žádné „singltrekové“ dogma — jednosměrný nebo obousměrný, sdílený nebo výhradně bajkerský, dlážděný nebo kořenitý, takový nebo makový. Podstatou, proč to tak dobře funguje (a proč jsme si tak skvěle zajezdili), je důmyslné plánování těchto lokalit. „Musí se promyslet „kde, proč, pro koho, za kolik,... a potom se ušije to nejlepší řešení,“ shrnuje Dafydd.

Wales nám dal ochutnat nezapomenutelný mix kouzla starobylosti, dechberoucí přírody a skvělého bajkování. Pod kůži se nám zarylo jeho útulné venkovské charisma, „neokoukanost“ i výborné podmínky zaměřené na bajkery... Ideální pro toho, kdo se na kole rád „hraje“, kdo vyhledává dlouhé zábavné úseky singltreku, kdo ocení okouzlující plynulost jízdy v krásné přírodě. My dáváme pět hvězdiček z pěti a vřele doporučujeme.

Foto: Petr Slavík & friends