Pia a Thomas kralují maratonu i letos

Maratonská sezona má za sebou letošní otvírák. Byl jím Manavgat Mountainbike Marathon na jihu Turecka v přímořské oblasti kolem města Manavgat, který byl prvním ze dvou závodů Nissan UCI světového poháru v MTB Marathonu. Ano, letos jsou maratonské svěťáky pouze dva - proběhnuvší Turecko a téměř za půl roku se pojede druhý závod ve Francii. UCI tento žalostný počet závodů, který odradil část závodníků od absolvování celého seriálu, oddůvodnila tím, že je letos díky olympijským hrám nabitá sezona... Nejprestižnější maratonský seriál tak letos bude zkomírat.



Manavgat závodníky lákal hlavně exotikou. Turecko je zajímavou zemí snažící se co nejvíce vytěžit z cestovního ruchu. Součástí propagace této země byl právě i bikemaraton. Na pobřeží středozemního moře sice vyrůstají velké hotelové komplexy, ale směrem do středozemí luxus ubývá. Lidé tu žijí v pro nás rozbořených chatrčích ze dřeva a kamení, vaří na ohni a chovají různá zvířata. Mezi tím pobíhají děti, které se zajímají o všechno co máte - kola, foťáky atd. Pobíhá tu hodně Středněvelkýchžlutých psů evidentně divokých. Někteří jsou v klidu, leží uprostřed sjezdu a ani se nehnou. Jiné ale zase vidíte a slyšíte už z dálky, jak se za vámi s vyceněnými tesáky řítí přes louky a pole. To je pak potřeba zrychlit...



Světový pohár je mezi zahraničními bikery brán stále vážně a jako nejkvalitnější měřítko, a tak na jeho závody vyráží ti nejlepší maratonci světa. Nejinak tomu bylo i zde. Jména jako Dietsch, De Bertolis, Lakata, Deho, Stauder, Paez, Platt už v bikemaratonském světě něco znamenají. Překvapením byl Miguel Martinez, olympijský vítěz, který si oblíbil Prahu a téměř každoročně se účastní Pražských schodů. Mig bez kola dlouho nevydržel a vyhlásil comeback s tím, že se bude soustředit hlavně na silnici. Rovněž ale bude jezdit i bikemaratony a jak nám malý Francouz prozradil, jeho cílem je mistrovství světa ve Villabasse.
Jak si ale povede na zdejší 89 kilometrů dlouhé trati s převýšením 2153 metrů bylo otázkou.
V kategorii žen bylo adeptek na vítězství více, ale stále nejblíže k němu měla Pia Sundstedt, která přes zimu přestoupila z týmu Gewiss Bianchi do kanadského Rocky Mountain. Potrápit jí mohla Švýcarka Ester Suss, Slovinka Blaza Klemencic (nově v Giant Italia) a nebo eventuelně Italka Annabella Stropparo, která se v Manavgatu poměrně nečekaně objevila a která rovněž změnila tým - ze Scottu přesedlala na Ideal.

Z Čech do Turecka dorazil pouze tým Sportful.cenytisku.cz s Ivanem Rybaříkem, Michalem Mikynou, manažerem Petrem Šimerou a doprovodem v podobě servismana Pavla Rybaříka a odborníka přes zdravou výživu Václava Mervarta. Do Ivana byly vkládány naděje, přeci jen loni ve stejnou dobu ukázal, že umí jet se světovou elitou, když na Kanárských ostrovech dojel osmý s desetiminutovou ztárou na vítězného Paeze.

Start na mostě přes tyrkysově modrou řeku Manavgat, si nejprve odbyly v půl jedenácté ženy a o půl hodiny později i muži a zamířili po silnici do vnitrozemí. Obávaný úzký most bez zábradlí se nikomu osudným nestal, ale mužské pole dokonale rozdělil. Kdo tou dobou nebyl vpředu, nemohl pomýšlet na nějaké lepší umístění. Jedním z těch byl i Michal Mikyna, který startoval z poslední kóje a nedokázal se při rychlém startu dostat včas na správné místo. Mostek se zašpuntoval a závodní had se poctivě natáhl.

V prvním stoupání se největší favorité drželi pospolu. Největším strašákem byly defekty. Těch nebylo vůbec málo a nevyhnuly se ani velkým jménům.
Jako první přijely do zřícenin starověkého chrámu Seleucia samozřejmě ženy, konkrétně Annabella Stropparo (Ideal Bikes) s téměř půlminutovým náskokem na druhou Piu Sundstedt (Rocky Mountain). Třetí byla Ester Suss (Wheeler).



Nedlouho po nich přijeli i muži v čele s Karlem Plattem (Team Bulls) a znovu všichni víceméně pohromadě s několikavteřinovými rozestupy. Ivan Rybařík se tou dobou pohyboval kolem čtyřicátého místa, což jistě bylo za očekáváním. Další dvě minuty a cca 20 míst ztrácel druhý závodník na zbrusu novém Prodoli - Michal Mikyna.

Dalo by se říct, že to byl na trati ještě začátek. Přišel první náročnější sjezd v podobě několika kilometrů úzkého singletracku, který závodníky přivedl pod druhé desetikilometrové stoupání. Kolem starého a dlouhého akvaduktu se závodníci dostali do hor pod přehradu Baraj. Tady ve výšce okolo 50ti metrů nad mořskou hladinou začal třináct kilometrů dlouhý výšlap na samý vrchol hory Turbe (880 m.n.m.). Je tam několik míst, kdy vám připadá, že jste na konci, ale to jen do té doby, než dojedete za zatáčku a vidíte dál pokračovat široké kamenité serpentiny. A tady se rozhodlo. Nebo teda vlastně nerozhodlo...



Pod přehradou začala stoupat šestičlenná skupinka. Byli v ní dva jezdci v dresech týmu Bulls Karl Platt a Stefan Sahm, Alban Lakata (Trek Dolphin), Miguel Martinez (Look), Angličan James Ouchterlony a pár metrů ztrácel obhájce loňského celkového prvenství Thomas Dietsch (Gewiss Bianchi).
Tady už jel každý za sebe. Usměvavě působil maratonský veterán z Rakouska - Roland Stauder (Corratec), který projel okolo studny, pak z ničeho nic zabrzdil, vrátil se, ze studny vytáhl láhev Coca Coly a spokojeně pokračoval dál v nabírání výšových metrů. Always Coca Cola...
V ten čas už měli za sebou defekt Caro Silva, Frank Schotman, Marzio Deho i Massimo De Bertolis.

Ve druhé třetině stoupání začal úřadovat poměrně překvapivě Martinez. Strojovým tempem a švihovou jízdou trhal skupinu soupeřů. Nejdéle mu uvisel Dietsch, ale i ten odpadl a oproti dravému Migovi nevypadal příliš čerstvě. Na konci stoupání s krásným výhledem na jezera a moře měl Martinez náskok téměř dvě minuty. Do cíle zbývalo necelých 40 kilometrů. Nejnáročnější desetikilometrový sjezd zvládl Miguel rovněž bez problému a náskok lehce zvyšoval.

Na špici ženského závodu, který nevedl přes nejvyšší bod okruhu, se sjely Pia Sundstedt a Annabella Stropparo. Žádné z nich se už nepodařilo vybudovat si větší náskok a rozhodovaly až poslední stovky metrů před manavgatským mostem. Více sil měla po osmdesáti kilometrech Pia. Stropparo ztratila 5 vteřin. Třetí dojela Ester Suss se ztrátou více než sedmi minut. Na pátém místě dojela šťastná závodnice Janka Števková.
"Mám radost, ale bylo to hodně těžké! Neměla jsem sebou doprovod a tak jsem jela celý závod skoro na jeden bidon a to bylo málo. Ale na to, že jsem se na maraton nespecializovala, jsem s výsledkem spokojená. Beru to jako přípravu na Cape Epic..." prozradila v cíli slovenská bikerka týmu CK MTB Dohňany.

Na vítěze mužského závodu se nečekalo dlouho. O to větší překvapení bylo, když se v ulicích Manavgatu jako první objevil Francouz Thomas Dietsch a projel cílem s rukama nad hlavou. Na časomíře svítil čas 3:38:54 hod.
O jednadvacet vteřin později přijel Alban Lakata. Za další dvě minuty pak projeli cílem ruku v ruce Karl Platt a Stefan Sahm z týmu Bulls. Na bednu rozhodčí poslali Platta. Kde je Miguel? Přijel až jako 33. se ztrátou půl hodiny!
"Měl jsem solidní náskok, který bych udržel. Jelo se mi parádně. Ale asi 15 kilometrů před cílem jsem měl defekt zadního kola. Nešlo to opravit a když kolem mne Thomas profrčel, bylo po závodě. Chtěl jsem vyhrát, nic jiného mě nezajímalo... Tak jsem v klídku dojel do poslední feedzony, kde jsem dostal nový kolo a pokračoval." vysvětloval v cíli zklamaný Francouz sedlající karbonový Look. Na Pražské schody ale prý zase rád přijede.
Jeho cílem bude maratonské mistrovství světa v italské Villabasse začátkem července a evidentně tam nebude do počtu...

Michal Mikyna se z chvostu startovního pole probojoval na 53. místo, kdy na vítěze ztratil 46 minut.

Ivan v druhé polovině lehce zrychlil a do cíle dorazil jako 25. se ztrátou jednadvaceti minut.
"Se svým výkonem jsem relativně spokojený, i když jsem doufal, že budu do patnáctky. Závod pro mě nebyl prioritou a jel jsem ho z objemové přípravy, jen jsem doufal, že zajedu, ale to se nepotvrdilo. Loni na Kanárských ostrovech jsem byl super rychlokvaška, po nemoci jsem hned jezdil v intenzitách, ale letos zatím hrotíme objemy a první dobré závody chystám až na květen, kdy začínají poháry doma. Vymlouvat se určitě nechci, do té patnáctky dvacítky bych měl zajet. Za začátku jsem to dnes přepálil, pak mi seklo a ve druhé třetině jsem se rozjel s Marciem Dehem..."říká sedmadvacetiletý rodák z jihočeské Jistebnice.

Turecký svěťák hodnotím kladně. Měl pár mušek, jako že se vám offroad zastaví uprostřed cesty na hotel a řidič s úsměvem vysvětlí "Hmm out of petrol...", akreditaci dostal snad každý Turek s kompaktem a současně talentem na překážení a nebo že se do cíle přiřítí skupina tureckých bikerů a pocit s rukama nad hlavou si vychutnávají tak dlouho, dokud ve čtyřicítce nevlítnou mezi fotografy čekající na opravdového vítěze. Fotograf přežije dost, ale technika už méně, takže objektivy: -1 ks.
Celkově měl ale závod příjemnou atmosféru. Start i cíl lemovaly stovky diváků, kteří vydrželi až do samotného vyhlášení. Důvodem bylo losování biků Bianchi. Z více než tisíce rozdaných lístků vzešlo 11 šťastlivců. Trať byla pořadatelsky zajištěna dobře, na některých místech dokonce stáli vojáci se samopaly. Chyběly neutrální občerstvovačky pro všechny - kdo neměl doprovod, měl problém.
Turecko si tedy udělalo druhou čárku. Po mistrovství Evropy v cross country zvládlo i světový pohár. Uvidíme k čemu až Turky dožene touha propagovat svou zemi.