A co se prostě jen projít?

Možná vám taková otázka přijde na cyklistickém serveru poněkud trapná, ale chodíte? Tím samozřejmě nemyslím do práce nebo do kina, ale třeba o víkendu poctivých 20 km, které urazíte svižnou chůzí zhruba za 5 až 6 hodin?

I obyčejný sobotní výlet totiž může vašemu tělu něco dát; strávíte podstatnou část dne venku, dokonale si vyčistíte hlavu, „vyvětráte“ plíce (a možná také rodinu), velmi nenásilně protáhnete svaly, aniž byste extrémně přetěžovaly klouby, případné kopečky lze pojmout tréninkově a cvičně je vyběhnout bez toho, abyste tlačili nebo nesli kolo...

Cyklisté prý chodí neradi...
Odvážím se tvrdit, že hodně jedinců, kteří jednou sedli na kolo a málokdy z něj slézají (ať trénují nebo jedou s rodinou), začne po čase pociťovat nechuť ke klasické turistice. Proč? Kdo ví, možná je moc pomalá, možná se v roli bajkerů cítí lépe, než jako obyčejní batůžkáři. O cyklistech se také říká, že neradi běhají (ale to už si pravděpodobně dovoluji moc).

Zapomenout na turistiku by byla prostě věčná škoda, zvlášť v zimě, kdy je spektrum venkovních sportovních aktivit poměrně omezené a chůze je jednou z možností, jak strávit v pohybu den venku a trochu otužit organismus, aby jej každé ofouknutí nesložilo jako hromádku karet, tedy spíš kostíຯ

Co je na ní tak úžasného?
Je úžasná tím, jak je obyčejná, nepotřebujete k ní vůbec nic speciálního, i přesto může mít svižná chůze vliv na celý organismus. Rychlá chůze lehce zvýší tepovou frekvenci, rozpumpuje srdce, rozproudí lymfu, zrychlí ventilaci a možná se při ní i trochu zapotíte. Při chůzi netrpí záda, tak jako při cyklistice, a nemáte-li velkou nadváhu, nejsou přetěžovány ani velké klouby, které mohou v takovém případě strádat např. při běhu.

Při chůzi odpadá zvýšené riziko úrazů, i proto může být dobrou startovní aktivitou v době rekonvalescence, po nemoci nebo úrazu. Víkendový výšlap vás neochudí ani o pravidelnou dávku endorfinů, jejichž působení bývá jedním z pomocných motorů sportovního výkonu. Zajímavé je, že i během dlouhé túry lze zažít pocity běžců, kterým po nějaké době běhu těžknou nohy, píchá v boku a dochází dech, aby najednou, jako mávnutím proutku, prožili návrat ztraceného elánu a energie, za což je odpovědný již zmíněný peptid endorfin.

Mnohakilometrové výšlapy, zvláště ty v extrémnějších podmínkách, nás též učí poznávat své tělo (vlastně i ducha), jeho hranice, možnosti a rezervy. A jak s oblibou říkal jeden můj známý: “Nohy vám nic neodpustí!“, na kole se lze z kopce svézt a po rovince se, je-li to možné, trochu flákat, ale pokud jdete určitou trasu pěšky (nebo běžíte), prostě musíte dojít. (Jak často si v takových chvílích, při posledních pár „kopcovitých“ kilometrech říkám, proč jsem, do háje, nejela na kole!)

Když na trénink není čas
Čas je pro amatérské sportovce nedostatkovým zbožím, ukrajují a odměřují jej po špetkách, jak se dá (a většinou se nedá). Jezdí na kole do práce s košilí nacpanou v baťohu, proplétají se mezi auty a za nevraživých pohledů spolucestujících rvou své stroje do metra. Po večerech běhají, ráno chodí plavat, dítka venčí nejraději v cyklovozíku. Není-li morálka, nebo třeba počasí a zdravotní stav ideální ani na jednu ze jmenovaných aktivit, co třeba vyrazit ráno o 15 — 20 min. dříve a ostrou chůzí to vzít kousek (1,5 až 2 km) pěšky, a zpátky z práce to samé? Při troše sebezapření to máme týdně 7,5 až 10 km, což je sice z pohledu cyklisty plivnutím do moře, ale není to lepší, než jak se říká „drátem do oka“? Měsíčně tak dáte okolo 40 km oproti běžné aktivitě, z čehož by většina kardiologů jásala. Neboť existuje celá řada studií o pozitivních účincích pravidelné chůze (jako sportovní aktivity) na kondici srdečního svalu a kardiovaskulárního systému vůbec.

Foto: Stockxpert.com, Jan Adler