Atlas Attack aneb Gaspiho přejezd marockého pohoří

To je tak, když se jednoho dne probudíte a řeknete si - co asi dělá kámoš Pierre - Alain z Marakéše? Je pravda, že na poslední výlet do Maroka nemám zrovna super vzpomínky, protože jsem si odvezl pětinásobnou frakturu kotníku a nártu, ale už jsou to čtyři roky a Atlas je obrovské a krásné pohoří, které na mě působí jako magnet a už mě zase přitahuje, tentokrát s novou myšlenkou: co takhle skloubit bikepacking a freeriding při přejezdu Atlasu?

Na kole se dostanete do míst, kam auto nemá šanci docuknout, a objevíte novou dimenzi čistokrevného freeridingu v místech, kde před vámi ještě nikdo nikdy nejel. Ještě ten den kontaktuji Pierra, jestli je vůbec v Maroku a má čas.

Pierre - Alain Renfer je 57letý biker ze Švýcarska, který už víc jak třicet let pracuje jako profesionální průvodce. V Maroku funguje od roku 1992 a je vlastně průkopník, který zemi představil jako jednu z nejlepších destinací pro MTB. V současné době se zaměřuje především na e-bikové túry. Protože má neskutečnou fyzičku, přijal mou výzvu a stal se mým sparingpartnerem na přejezd Atlasu v plné polní. Díky tomu měl možnost zavzpomínat na staré časy, kdy působil ve švýcarské armádní jednotce na kolech.

Gaspi s kamarádem Pierrem-Alainem Renferem procestoval pohoří Atlas na kolech v plné polní. 16 let dělí Gaspiho a Pierra, tahouna, jenž Maroko zná jak svoje boty, ale na jižní straně nebyl už skoro 5 let...

Tohle všechno se mi musí vejít na kolo a na záda... uff,  bude to maso. Spacák do minus 17° C se do podsedlové brašny pěchuje fakt těžce. Trail bike Mondraker Foxy si bude připadat jak místní ověšená tažná mula...

Kasbach je název pro místní stavby připomínající hrad. Právě zde odpočívaly karavany putující z pouště. Jižní strana Atlasu je jimi poseta, avšak do některých se zakousl zub času a jsou z nich jen hliněná torza...

Každý den v úmorném horku, větru na otevřených pláních s vidinou nějaké vesnice, vody a jídla nás třeba hnala okolo tohoto monumentu hned dvakrát. Nakonec jsme zde i přenocovali...

Zastávka na porci místního jídla ‘tajine’ (tažín). Je to dokonalost. Ale nohy začínají tuhnout zimou a pot na zádech studit, takže jen rychle hodíme něco za žebro a frčíme dál. Nemáme čas vykecávat se s lokálama v kožichách...

Království marocké je pyšné na svého krále a svou vlajku, která vlaje skoro všude...

Na druhé straně se před námi otevřelo neuvěřitelné freeridové hřiště, vysoké kopce se zdály být bez větších kamenů a Pierre už tušil, že bude mít na chvíli pauzu. Já shodil brašny, nazul chrániče, nasadil velkou helmu a šel do stěny. Tohle mě baví pořád nejvíc - najít si panenský kopec, cestou nahoru ho očmuchat a dát ho dolů jednou ostrou jízdou. Real freeride!

Kdyby nám už docházelo sušené maso a chytali jsme křeče do svalů, tak si můžem líznout bílých solných fleků ve stěně - nikdo ale neví, jestli si tam před tím necvrnkla nějaká koza terénovka, takže se řídíme základním eskymáckých pravidlem “Nejez žlutý sníh!” a míříme na pivo do vesnice...

Ze sněhu zas hup do pouště. Maroko je země kontrastů barev od černé až po bílou. Vysoké kamenité hory se v dalším údolí promění v rudě zbarvenou poušť připomínající Utah. Tady se dá najít snad každý kousek světa...

Moje kolo Mondraker Foxy Carbon má normálně 14 kg a s plnou se ručička váhy zastavila až u 25 kg. A to nepočítám batohy na zádech. Pocit ovládání jak na motorce Honda Goldwing ;)

Vyřízenej, nedostatek spánku, dehydratace, přehřátí - ale atakoval jsem Atlas! #attackatlas

Je na nás přichystaný a těší se. Domlouvám kameramana Martyho a fotografa Miloše, kteří nás budou se svou těžkou technikou doprovázet na elektrokolech. I tak se budou muset trochu kousnout.

Po několika mezinárodních freeride kempech, simpleshow na závodech WTCC cars a media tripech s filmováním je to již má sedmá návštěva Maroka, takže vím, do čeho jdu, ale na jižní stranu Atlasu jsem se ještě nepodíval. Předpověď je příznivá, i když na vrcholcích přes 2 000 m vysokých hor napadalo nejvíc sněhu za poslední roky a otevřeny jsou jen hlavní tahy, jako je silnice na průsmyk Tichka.

Marakéš se strašně rychle mění v moderní město, místní kulturu bude v budoucnu připomínat snad je centrální Medina s historickým nádechem. Náš přejezd Atlasu přes opuštěné vesničky mimo hlavní tahy naší cestě dodalo nádech opravdového dobrodružství.

Posuďte sami, třeba se tam také rádi vydáte.