Dobré návyky si utváříme těžko, ale žije se s nimi dobře.

Dnešní článek je spíše podnětem k zamyšlení, než jedním z dalších universálních receptů na to, jak být zaručeně v kondici. Vnímavému pozorovateli okolního sportovního cvrkotu neunikne, že mnozí dobří amatérští sportovci, kteří si za léta co je znáte, utvořili jakési neměnné sportovní návyky, rituály, často bývají ve svých měřitelných sportovních výkonech jaksi výraznější, než běžně sportující průměr.

Ne každý hobík si dlouhodobě vede tréninkový deník, ne každý hobík má tréninkový plán a perfektně vypracovaný jídelníček. Ne každý sportovec je bohem obdarovaný velkou dávkou sportovního talentu, jenž v kategorii sportovců amatérů mnohdy někdy až nespravedlivě rozhoduje o úspěchu a neúspěchu — také znáte „týpky“, kteří si zajezdí, zaplavou, zaběhají apod. dvakrát do týdne a pak vám stejně na hřišti či jiném sportovišti natrhnou triko? Pakliže tedy nejste šťastným vlastníkem výrazného talentu a tréninkové plány jdou jaksi mimo vaše sportovní obzory, ale přesto vám tak nějak vnitřně (a možná i fyzicky) nevyhovuje sportovat jen dle chuti a času nárazově, co si zkusit vytvořit jakési životní sportovní rituály?

Rozhodnout se, je to nejlehčí...
„Od zítra chodím každý den večer běhat, příští měsíc dám na kole každý víkend 150 km, v pondělí a v pátek začnu vstávat o hodinu dříve a půjdu si zaplavat, pes (dítě v kočárku, na koloběžce apod.) už nebude venčit mě, ale já jeho — budu s ním běhat“. Možná podobně čas od času vypadají vaše sportovní závazky, které následně pozvolna a potichu vyšumí. Co ale udělat pro to, aby nevyšuměly? Nejprve se pokuste „přivřít velké oči" — chtěli jste chodit běhat každý den? Začněte klidně jen 2-3 krát týdně a poproste spolubydlící osobu, aby vám v případě nechuti připomněla, kde je momentálně vaše místo. Když to na týden vzdáte, nezabalte to, stejně se za měsíc zase budete k něčemu podobnému opět odhodlávat, prostě ignorujte pauzu a pokračujte dál.

Obrovským příkladem buldočí vůle je co do sympatií poměrně kontroverzní cyklista Lance Armstrong, ten jezdil na pravidelné vyjížďky i mezi jednotlivými cykly chemoterapie (cykly byly čtyři!) v době, kdy bojoval se zhoubným nádorem varlat, metastázemi na mozku a v plicích s velmi špatnou prognózou.

Prakticky vždy totiž máme na to se rozhodnout a své předsevzetí se pokusit naplnit, i když v souvislosti s životními peripetiemi Lance Armstronga vyznívá toto tvrzení až nehorázně odvážně. Prostě to není jen v nohách a svalech, ale také v hlavě! A to je jak obrovská výhoda, tak nevýhoda.

Motivace a vůle
Dlouho jsem přemýšlela, které z výše uvedených slov napsat první. Ale pravděpodobně patří na první místo motivace, ta by se tam však bez vůle dlouho neohřála. Výhodou jednoznačně bývá, pokud je vaše motivace z různých důvodů opravdu silná, anebo je jejím zdrojem osudová životní láska k danému sportu. Potom vám odhodlání (a lehkost), vydrží déle. Nicméně to, co vás bude posouvat na časové ose dál a dál, je ve většině situací právě vůle.

Máte ale ještě nějaký jiný, než tělesný prospěch z toho, že jezdíte už několik let na kole do práce, ráno pravidelně vstáváte do posilovny, nebo denně děláte 100 dřepů a běháte do šestého patra apod.? Jednoznačně ano, takoví vytrvalí jedinci pak spíše umí překonávat vlastní hranice, jsou během sportovního výkonu psychicky odolnější a jejich tělo umí poslechnout hlavu. Díky rutinní pravidelnosti pohybu, však také svému organismu více rozumíte a lépe umíte vyhodnotit signály, které k vám tělo vysílá.