Gladiátor na kole aneb Drsný IronBike na vlastní kůži

Líčení zážitků z letošního etapového závodu IronBike z pohledu jediného českého zástupce na startu Mirka Janoty alias Gladiátora...

Autor: Mirek Janota, Jan Němec
Foto: Michal Vybíral
Gladiátor na kole aneb Drsný IronBike na vlastní kůži

 

 

IronBike je jedním z nejtěžších závodů horských kol vůbec. Jede se v Itálii v západní části Alp v oblasti Piemonte. Celý závod tvoří prolog a 7 etap v nadmořské výšce od asi 600 m n. m. se stoupáním na hory vysoké v průměru 2600 m, včetně jednoho z nejvyšších vrcholů této části Alp – Mont Chaberton (3131m). Závodníci po celou dobu závodu spí ve stanech (penziony zakázány), s mnohými cestují jejich rodiny nebo pomocníci starající se o zázemí. Musím Italy pochválit, starali se znamenitě, parádní organizace, tratě byly dobře vymyšleny a skvěle značeny. Každá etapa tradičně má několik měřených úseků, které hrají největší roli v celkovém umístění, avšak jezdci mají limit i na celkový dojezd do cíle, jinak jsou penalizováni.


Jo, to chceš!

A proč na IronBike? Kde jinde se na biku dostanete přes 3000 m. n. m., uvidíte během pár hodin právě rozkvetlé prvosenky a zrající kivi a fíky, projedete za týden asi 8 různých bikeparků, povozíte se lanovkami, najezdíte asi 300 km po singlech, máte čas si nasbírat lesní jahody, maliny, borůvky, řádně se nacpete pořádným italským jídlem... Po každé etapě ze mě stříkal adrenalin a endorfiny snad všemi póry těla!

Pocházím ze Vsetína, ale usadil jsem se v Lukově u Zlína, kde jsem postupem času otevřel cykloprodejnu CykloMIRA a jezdím za tým Valachbajk Cyklomira, který jsme založili s místními hobíky. Měl jsem v plánu se na Ironbike speciálně připravovat, ale v únoru 2017 jsem přesunul prodejnu do nových prostor, s čímž bylo hodně práce a starostí a času na trénink nebylo. Do Ironbika se mi podařilo najet asi 7000 km. Bohužel pět dní před odjezdem jsem se na tréninku řádně dobil (šest stehů nad okem, nejspíš naštíplá žebra a ruce+nohy v obvazech). Přesto jsem odjel s tím, že si závod jen tak užiji, a v Itálii jsem díky obrovským náplastem u soupeřů budil dojem opravdového tvrďáka :-).

 


Mirek Janota - podle jizev mu ostatní přezdívali "Gladiátor"

 

Miroslav Janota, 40 let

Jsem staromódní: chodím do kostela, mám jednu ženu za ženu, dvě děti, staré auto, dům se zahradou... a cykloprodejnu. Letos mi bylo 40 let. Pocházím ze Vsetína, ale oženil jsem se do Lukova u  Zlína, kde jsem se i usadil (asi nadobro, jelikož jsem se rozhodl otevřít zde cykloobchod). Před tím, než se děti narodily, jsem jezdil za Rocky Bikes (s malinkým Bóďasem, Fojou, Šibalem) za Cyklomax (s Kaprem, Horácem a Vénou ) potom za ToyotaDolák a Volvo Auto Hase (Fojové, Hanes, Ivánek) a vymetal kdejaký závod. Od té doby, co jsou děti na světě, jsem toho moc nenajezdil. Největším tréninkem bylo 95 km dojíždění z Lukova do práce do Maxcursoru v 95 km vzdálené Ostravě. Děti povyrostly (aktuálně 9 a 6 let), a jak koukají do světa už skoro samostatně, můžeme se i my se ženou vydat nezávisle za prací i svými koníčky. Začínám znovu aktivně trénovat. Za loňský rok cca 11.000 km a nejoblíbenější trasy mám směrem na Vsetín a kopce kolem Vel. Karlovic. Za svůj největší úspěch považuji pár pódiových umístění na Šele, Drásalovi, Sudetech, Dubničáku... a momentálně 2. místo absolutně na Krejzi trase Horala minulou sobotu. Na kole jsem zažil spoustu úsměvných i smutných chvil a potkal hromadu parádních lidí (ženu jsem ale potkal, když jsem musel na měsíc z kola slézt :-). Jinak rád zpívám,  užívám si mírně zdivočelou zahradu a veškeré její plody, příležitostně chodím po horách a jsem rád s rodinou.

 

Letos Ironbike proběhl v termínu 22.-29. července. Na start se postavilo 94 závodníků z různých zemí Evropy i Ameriky, největší zastoupení měli Španělé a nejexotičtěji působili bikeři z Mexika. Z České republiky jsem byl letos jediným účastníkem. Celkově zvítězil Milton Ramos z Hondurasu, 2. místo obsadil Joseba Albizu ze Španělska a na 3. místě skončil Joan Pons, také ze Španělska, který se stal zároveň i vítězem mé kategorie – muži M40.

 

Ironbiku jsem se zúčastnil již v letech 2007 a 2008, kam mě tehdy nalákal Radek Šíbl, několikanásobný vítěz tohoto závodu v minulých letech. Nejen kvůli Radkovi jsou Češi na Ironbiku velice dobře zapsáni – v jiných letech Ironbike vyhrál Ondra Fojtík, a vzpomínají také na Tomáše Trunschku a další české borce.

 

V letech 2007 a 2008 jsem skončil v obou závodech s celkovým 2. místem a letos jsem chtěl na tento svůj úspěch navázat. Mým osobním cílem bylo dostat se do první desítky a v kategorii stát na bedně. To se mi splnilo, skončil jsem 9. celkově a 3. v kategorii M40. 

 

Závod se nakonec vydařil skvěle. Jel jsem na pevném karbonovém MRX, s vidlicí Fox (díky firmě Cyklošvec), s elektronickým řazením Shimano XT Di2 2x11 (díky firmě Paul Lange Ostrava), s kokpitem Ritchey (díky, pane Vokolku), s fantastickými výplety - karbonové ráfky DUKE Lucky Jack a náboji Acros, neprůstřelné obutí Vittoria.

Mirovo MRX na elektrice Di2 – jediné mezi všemi a na Duke/Acros kolech

 

Ale zpátky k samotnému závodu. Za ta léta jsou na Ironbiku změny. Prolog se už nejede po sjezdovce v Entranque a na hoře Chaberton závodníci nocují jen některé roky, letos tomu tak nebylo. Také trasy etap se každým rokem částečně mění.

 

Stručně z mého deníku:

Prolog: Na start cestujeme vlakem do francouzského městečka Tende. Po startu nádherná jízda, parádní technický sjezd místním bikeparkem, celkem jen 38 km. Sice to byla paráda, ale potom už hodinový berg! :-)

 

  1. etapa: Limone – Acceglio, 109 km, převýšení 4222 m. Pád a poškozený přesmykač, naštěstí až před cílem.

 

  1. etapa: Acceglio – Sampeyre, 73 km, převýšení 3000 m. U vrcholu Cima Bellino nás čeká úsek vysokohorské turistiky s nádhernými výhledy – musíme kola tlačit, trasa nesjízdná. V městečku Sampeyre ještě vyjíždíme lanovkou do 1840 m a stoupáním, technickým sjezdem a dalším stoupáním se dostáváme opět do Sampeyre. Parádní den, slunce, všude hromady kamení, ani jeden pád.

 

  1. etapa: Sampeyre – Bobbio Pellice, 94 km, převýšení 3100 m. Krásné horské pěšiny, louky, krávy, hory a zase krávy... Ve stoupání na vrchol Brick Arpiol opět neseme kola na zádech a vzápětí padáme prudkým sjezdem dolů. Většina borců raději běžela.

 

  1. etapa: Bobbio Pellice – Pramollo, 82 km, převýšení 3800 m. Po 20km stoupání na Colle del Baracun (2383 m) a nádherném sjezdu mám vedoucího Joana Ponse na dosah ruky. Avšak větev v přehazovačce mě zastavuje a Joan mizí v dáli... Lanovka nás vyvezla z 1471 m na Bric Rond (2520 m) k měřenému sjezdovému úseku.


Bikeři pak okupují třeba i kostel nebo kašnu...

 

  1. etapa: Pramollo – Usseaux (základní tábor Rifugio Selleries), 84,5 km, převýšení 4150 m. Celodenní pochoďák. Na rozjetí místní brdek ve výšce Sněžky, technický výjezd a sjezd. 13km cesta do kopce. Vůbec mi nesedla, jel jsem ji 2 a čtvrt hodiny! Kola neseme na zádech. Předešel mě Emiliano Adalberti, 47letý borec z Itálie. Na sjezd se těším. Drcnul jsem ale kolem o skálu a vypojil se mi kabel z přehazovačky, nemůžu řadit na těžší převody... Opět šplháme přes dva kopce až do výšky 2040 m, do cíle. Při večerním pozorování hvězd potkávám lišku. Dává mi dobrou noc.

 

  1. etapa: Rifugio Selleries – Sestriere, 93,5 km, 3950 m. Sjezd k měřenému úseku k vyhlášené pevnosti Forte di Fenestrelle, kde nás čeká 4000 schodů z kopce dolů na 600 výškových metrech (nejrychlejší borec to dává pod 9 minut, já jsem to dal se 40metrovým během pod 11 minut). Nacpávám se na občerstvovačce, abych zvládl brutální výjezd na Mont Chaberton. Ten mi trvá 2 hodiny 12 minut. V ČR v tomto čase objedu celý závod... Těsně pod vrškem mi kameraman zastínil směrové šipky a já si kousek zajel. Po Chabertonu následuje 22 km z kopce a jsem v cíli. Většina závodníků si dnes rozbíjí stany pod střechou sportovní haly! Já spím pod širákem a všichni se chodí dívat, jestli žiju, že to není normální spát jen tak venku :-)

 

  1. etapa: Sestriere - Sauze d'Oulx, 52 km, 1300 m. Pohodová etapa. Z tohoto „údolí“ ve výšce 2000 m jsme se vyvezli lanovkou a při sjezdu bikeparkem jsem si našel čas i na sběr lesních jahod. Houpavý singletrack k lanovce. Nářez na občerstvovačce a od ní hromadný start ve stylu „Le Mans“ k pověšeným kolům a pokračujeme bikeparkem až do cíle.

 

Jakmile při slavnostním závěrečném vyhlášení předali všechny odměny, přihnala se neskutečná bouřka s kroupami, všechny zahnala do stanů a většina závodníků se poté rychle rozjela domů... Škoda toho úprku, Irobike je fajn :-).


A na závěr malé doporučení:

- nejezděte na IronBike moc rozbití (6 stehů na obočí, naštíplá žebra a hromada odřenin rozhodně není ideální - první čtyři dny mi tělo dávalo vodnatými boláky všude po těle najevo, že se mu to nelíbí!)

- nejezděte, pokud máte alergii na těstoviny!

- před každou etapou si řádně namažte zadek! :-)


 


Více fotografií

První base camp na parkovišti v Limone Piemonte
Iron Bike se zaryje pod kůži
Čekání na vlak do Tende na start prologu
Start 1. etapy Limone–Acceglio
Mirek se řítí k cíli
 

Přečteno - 3966x Tagy: etapáky maratony 2017 iron bike
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. Ostatní závodyMůj masiv #4 - Ze dna uhelné pánve až na dno fyzických sil
    Můj masiv #4 - Ze dna uhelné pánve až na dno fyzických sil
  2. Ostatní závodyMůj masiv #3 - Kalič králem v Mariánkách
    Můj masiv #3 - Kalič králem v Mariánkách
  3. Ostatní závodyMůj masiv #2 - Šumavské lišeje
    Můj masiv #2 - Šumavské lišeje
  4. Ostatní závodyS dětmi si MTB Tour České středohoří střihne i Jakub Kohák
    S dětmi si MTB Tour České středohoří střihne i Jakub Kohák
  5. Ostatní závodyOdstartoval Masiv, etapáček po Česku. V čele je Kaněra se Šilarem
    Odstartoval Masiv, etapáček po Česku. V čele je Kaněra se Šilarem
  6. Ostatní závodyMůj Masiv #1 - Kalič
    Můj Masiv #1 - Kalič

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.

redakční systém | ISSN 1803-5744