Hanka Ebertová: Po letech dřiny si užívám život!

S pražskou cyklistkou Hankou Ebertovou jsme se sešli uprostřed léta a netradičně v sedle horského kola v lesích jižně od Prahy. Proč netradičně? Protože tuhle ženu zná jako kovanou silničářku každý, kdo někdy za posledních patnáct let otevřel nějaký cyklistický časopis anebo pátral ve výsledkovkách dlouhých maratonů, čtyřiadvacítek či jiných extrémních klání. Věřte ale tomu, že i když si někdo za svou kariéru odseděl přes tři sta tisíc kilometrů výhradně na silničním kole, tak se nezalekne ani tlustých plášťů a širších řídítek.

Dnes už je bývalá ultramaratonkyně v cyklistickém důchodu, předává své zkušenosti mladším nástupcům a kolem se hlavně baví. A také si plní sny. Jak už to u cílevědomých žen bývá, nejsou malé. Pro letošek to není nic menšího než dovolená s kolem v indickém Himaláji a výjezd do nejvyššího horského sedla na světě Khardung La (5300 m.n.m.) dostupného po "silnici". S Hankou jsme si proto před jejím odletem do Asie povídali o kole, o životě i o výzvách a zájmech mimo sféru závodů a soutěží.

Hanko, jak jsi na tom vlastně s technikou v terénu? Teď máš sice po operaci kolene, ale nevypadá to, že by ses nějak moc bála kořenů či klikatých stezek?Tak to je opravdu jen zdání, ale díky (smích). Začátky byly doprovázeny doslova panickou hrůzou, ve sjezdech jsem mívala strachy skoro maximálku! Bohužel je to asi i věkem, protože jsem poprvé v životě sedla na bajka před nějakými dvěma roky a z kopce jezdím opravdu pomalu. Začátky byly hodně krušné a pádů požehnaně. Nakonec jsem se v technice nejvíce posouvala dopředu, až když jsem začala jezdit sama. Tím myslím bez hecování spolujezdců, kdy jsem některá místa sice dala, ale v takové panice, že mi to stejně nic nepřineslo. Některé úseky jsem si osahávala, zkoušela třeba desetkrát, jiné pasáže jsem zvládala třeba až po delší době, po půl roce. Bohužel poměrně těžké zranění, které mám teď operované, je také z bajka... Ani jsem nemusela upadnout, stačilo mi se správně trefit kolenem a tím nejzranitelnějším místem na něm na představec, a bylo to!

Takže patnáct let na silničce v klidu a jako hobby rider na biku si vystavíš takovouhle stopku a nakonec jdeš ještě na operační stůl?Bohužel je to paradox, ale je to tak. To koleno je moje slabé místo a už si nemůžu dovolit s ním moc laborovat. Prostor na další zranění a léčbu už zkrátka není.

Proč jsi se vlastně posadila na horské kolo?
Po skončení závodní kariéry v roce 2010 jsem měla kola plné zuby, a přestože mi to nikdo nevěřil, vůbec jsem vlastně neměla chuť jezdit. Na kolo jsem sedala s odporem, a to doslova a do písmene! Přeci jen jsem deset let předtím trénovala klidně 20 tisíc a víc kilometrů ročně, a to samozřejmě jako normálně zaměstnaná. Tím pádem hlava dostávala na frak. Bylo to jen kolo – práce – práce – kolo, a to v poměrně tvrdém režimu. Jenže pokud člověk chce vyhrávat ve světě ve sportu, který ho neuživí, tak to ani jinak nejde! Protože ale organismus po opravdu tvrdých tréninkových letech potřebuje ve velké fyzické zátěži pokračovat, i když stejné dávky nejsou potřeba, hledala jsem něco, čím silničku nahradit. Bohužel moje možnosti jsou kvůli vrozeným problémům s kyčlemi hodně omezené, a tak nebylo zas tolik na výběr, jak zatěžovat tělo v několikahodinové aktivitě. A horské kolo proto byla celkem logická volba.

Byl to velký nezvyk posadit se na horáka?
Ačkoli se říká, že cyklistika je jen jedna, tak já tvrdím, že tomu tak není. Podle mého názoru je silniční a horská cyklistika každá jiný sport. Když jsem poprvé osedlala horské kolo a vjela do terénu, tak jsem měla pocit, že sedím poprvé na kole a že nic neumím! Nestíhala jsem sledovat terén, reagovat, chyběla mi obratnost. K tomu se přidalo jiné řazení, poprvé kotoučové brzdy! A měkké gumy mi připomínaly neustálý defekt na silničce. Jediné, co mi usnadňovalo jízdu, byla relativně nadprůměrná fyzická kondice a síla. Tím jsem občas nahrazovala ostatní nedostatky, ale cesta k ježdění v trochu větším terénu byla opravdu trnitá. A co mne hodně překvapilo, byl strach, který jsem nikdy na silničce neměla, a to ani v rychlostech kolem 90 km/h.

Ale strach snad nebyl ten hlavní pocit nebo stav mysli při usednutí na bike, ne?
Jasně že ne. Konečně jsem po patnácti letech pochopila, proč většina populace jezdí v lesích a terénech na horském kole. Jízda na horském kole je doslova a do písmene zábava a taky docela velký adrenalin. K tomu se přidává úzké sepětí s přírodou a obrovský duševní relax, že je člověk sám se sebou v lese. I trénink techniky není dril, ale opět relativně zábava. Samozřejmě že v terénu je jízda intenzivnější, člověk se nedokáže udržet v požadovaných tepových pásmech, pokud se profil hodně mění a střídají se různé typy terénů a cest. Proto taky platí, že špičkoví MTB jezdci stráví na silničce +- 80 % tréninkového času, neboť na silnici se dá tělo jednodušeji naladit a výkon přesně dávkovat. V terénu se pak pouze piluje technika a jezdecké umění, ovšem už mimo aerobní zónu a v hodně "červených" otáčkách.

O bikování mluvíš s láskou a na silnici jsi přitom vydržela takovou dobu...
Jízda a hlavně trénink silniční cyklistiky je obrovská dřina, dril a tvrdý režim, kdy si opravdu nejde říci – dneska mě to nebaví, dám si jen dvě hodiny místo čtyř nebo ty intervaly necháme na jindy. Trénink je poměrně sofistikovaná záležitost a mě třeba strašně těší, že přesně můj trénink vede k úspěchům i v mužské kategorii a vlastně trénuji v tento okamžik asi nejlepšího českého ultramaratonce a maratonce Standu Prokeše, který rovnocenně závodí ve 44 letech s o 15 let mladšími soupeři!

A jak zní tajemná formule tvé úspěšné přípravy?
Trénink jsem si sama posledních 10 let sestavovala a vyladila tak, že kromě ultramaratonu jsem rovnocenně závodila i v časovkách a "normálních" závodech. A na to jsem hodně hrdá. Nicméně to znamená znát naprosto stoprocentně své tělo, mít znalosti medicínské a fyziologické. To samé platí i o používání suplementů, kdy jsem za podpory několika lékařů také sestavila naprosto optimální program jak pro tréninky, tak především pro ultramaratony. A vše jsem na sobě i vyzkoušela, a tak se to nebojím nyní aplikovat na své tréninkové svěřence.

Kdybys měla znovu začínat s kolem, tak co bys volila – silničku, nebo horské kolo?
Já si myslím, že jízda a trénink na silničním kole je naprostý základ pro získání kondice i techniky šlapání! Čili je jasné, že na silničce se začíná, a u mne by to nebylo jinak. Silnička dává také úžasný pocit z rychlosti a lehkosti jízdy na kole. To na bajku zažít většinou nelze. A lze na ní také bez problémů ujet 150-200 kilometrů – to na bajku také jen tak nejde. Tedy jde, ale s problémy a v delším čase.

Foto: archiv Hany Ebertové