Hermida - Bez obalu

Jednou z hvězd horské cyklistiky, která se na veletrhu Sport Life ukázala, byl Španěl Jose Antonio Hermida z týmu Multivan Merida. Letos strávil více dnů v Česku než na Novém Zélandu při mistrovství světa. Možná si někdo vzpomene, že Jose byl ze šampionátu odvolán španělskou federací, která jej podezřívala ve spojení s dopingovým skandálem Operación Puerto. Kromě toho, že Jose v Brně rozdal tisíce podpisů, vyfotil se stovkami fanoušků, odpověděl na desítky dotazů, porazil celý zbytek Merida Crew v bowlingu, vypil několik Tequil, tak si našel půlhodinku pro MTBS, aby prozradil, jak to tehdy na Zélandu bylo, jak se mu líbí v Brně, jaké má plány a jak probíhala pánská jízda v Mexiku...

- José, můžeš prosím vysvětlit okolnosti ohledně tvého náhlého odjezdu z dějiště Mistrovství světa na Novém Zélandu?

- Ano, to mohu - byly to opravdu hodně chaotické okamžiky. Na šampionát jsem se připravoval celý rok, myslím, že jsem byl v dobré formě. Samozřejmě, že nikdy nedokážeš odhadnout jak na tom jseš oproti svým konkurentům, ale cítil jsem se dobře. Druhou noc, co jsem byl v Rotoruře volali ze svazu, že se musím vrátit zpátky. Že nemohu závodit. Ptal jsem se proč.

- A jaká bylo jejich vysvětlení?

- Prý že jsem ve Španělsku zapleten do dopingového skandálu Operación Puerto. Já jsem měl a mám svědomí čisté, tak jsem chtěl vědět jestli mají nějaké přímé důkazy, jestli je tam uvedeno moje jméno. Odpověděli, že prý jenom přezdívka, že se cosi šušká, že jsem to já.

- Takže žádný přímý důkaz neměli?

- Ne. Snažil jsem se s nimi chvíli vyjednávat, ale oni trvali na tom, abych se vrátil zpět. Zavolal jsem tedy svému právníkovi, který mi doporučil, abych se vrátil. Prý kdybych byl na závodech s týmem Multivan Merida, tak by situace byla jiná. Ale protože jsem byl na mistrovství světa s národním týmem Španělska, tak jsem je měl poslechnout.

- To byla asi hrozná situace, jak jsi se cítil?

- Cítil jsem se strašně. Je hrozné odjíždět z dějiště mistrovství s vědomím toho, že jsi namočen do dopigového skandálu a všichni kolem to vědí, protože španělská federace informovala média. Nevěděl jsem co si mám myslet, ale na nic jiného, než o snahu potopit mě, jsem nepřišel. Když jsem dorazil domu, tak jsem byl dva dny pouze s mojí rodinou a s nikým jsem nemluvil, byl jsem hodně zklamaný a naštvaný.

- Mluvil jsi potom s lidmi ze svazu?

- Ano, byli jsme tam s mým právníkem, který na ně skoro křičel. Proč chtějí takhle ničit kariéru závodníka bez jakýchkoli důkazů, jan kvůli nějakým pomluvám. Potom před finálovým závodem ve Schladmingu vydal španělský svaz tiskovou zprávu, že veškeré podezření stahují, že vše bylo jen nedorozumění. Od té doby jsem mohl opět závodit.

- Byla to pro tebe úleva nebo tě to naopak ještě víc otrávilo?

- Spíš mě to ještě více otrávilo. Dopingu je všude kolem plno a najednou se to týká i tebe, člověka to srazí. Bohužel se vše zakládalo jen na domněnkách, což je na tom úplně to nejstrašnější. Takhle tě může zkolit kdokoli.

- Budeš se nějak bránit nebo to hodíš za hlavu?

- Určitě. Nějaké kroky jsme s právníkem již podnikli. Hodit za hlavu to nemůžu, protože to byl od jistých osob na svazu jasný podvrh. Když jsme přišli s právníkem na soud, který spravuje dopingovou aféru Operacion Puerto, moje jméno slyšeli poprvé! Takže to opravdu bylo založené na verzi "jedna paní povídala." Podali jsme dvě žaloby proti konkrétním osobám španělského svazu.

- Proč proti konkrétním osobám?

- Protože to není celý španělský svaz, který brojí proti závodníkům. Jsou to konkrétní osoby - prezident svazu a generální sekretář svazu, které žalujeme. Jedna žaloba se týká porušení zákonu o zveřejňování důvěrných osobních informací, navíc nepodložených a druhá žaloba je za poškození image. V prvním případě by mohli dostat pokutu až 300.000 EUR a v druhém případě požadujeme 100.000 EUR. A kdybychom žalovali celý svaz, přišel by o peníze svaz a tím pádem by na tom byli biti třeba začínající bikeři. Takhle to budou muset zaplatit z vlastní kapsy. Zaplatit peníze z "cizí" pokladny by pro ně nebyl problém, ale v tomhle případě mají hodně nahnáno. Oba procesy se však potáhnou nejméně rok.

- Zdá se, že si nějaká vyšší instance nepřeje, aby jsi se mohl utkat o titul mistra světa a popřípadě ho i získat, podobná situace tu již byla před dvěma lety v Les Gets.

- Zdá se, že je tomu skutečně tak. Nevím, proč mi UCI zakázala start kvůli mému zvýšenému hematokritu zrovna v Les Gets. Věděli to již několik let, měl jsem na to papír od lékařů, že moje hladina je přirozená. A upozorňuju, že od lékařů UCI!

- U nás se říká, že na každém šprochu je pravdy trochu. Jak reagovali tvoji přátelé nebo tým?

- Je mi jasný, že pokud tě jednou někdo označí za "dopera", tak se to s tebou táhne dál, tu nálepku z tebe těžko sundá nějaký vyhraný soud. Já mám svědomí čisté a pro mě je nejdůležitější co si myslí moje rodina, moji nejbližší přátelé a můj tým. Všichni mě dobře znají, vědí, že vždy hraju fair-play. Stojí při mě a toho si vážím. Na tiskové konferenci jsem řekl, že nikdo nemusí věřit mým slovům, ale všichni musí věřit faktům.

- Podporovali tě tvoji kolegové ještě na Zélandu?

- Nechtěl jsem je tím zatěžovat, oni tam byli kvůli závodění a né kvůli tomu, aby litovali chudáka Hermidu. Dostal jsem spoustu esemesek od Gunn Rity, Ralfa, Niny Göhl a několika dalších lidí z Multivan Merida týmu a taky od repre trenérů, kteří všichni stáli za mnou.

- Vraťme se nyní zpět na Zéland - jak dlouho jsi tam vůbec byl?

- Tak to je hodně legrační. Byl jsem tam jenom dva dny. Jeden trénink na silnici a jeden trénink na biku. Naštěstí jsem stačil koupit nějaký dárek pro rodinu. Tři dny mi zabrala cesta. Teď už se tomu jen směju, ale tenkrát to bylo hodně špatný.

- Z toho co jsi viděl, jak se ti líbila trať a Zéland?

- Okruh jsem si projel jen jednou a obsahoval vše, co by mistrovská trať měla mít. Ničím zvláštním mě nepřekvapila. A na Zéland bych se strašně rád jednou vrátil, je to krásná země.

- A jak se ti zamlouvá veletrh Sport Life?

- Do Česka jezdím opravdu rád, cítím se tu jako v nějaké uzavřené partě lidí, takové rodině bikerů. Mám tu už spoustu přátel a myslím, že lidi u vás mě mají celkem rádi. Veletrh mě překvapil svojí profesionalitou. Jsou tu zastoupené velké značky, hodně lidí. Oproti Eurobiku tu není takový chaos, mám více času na popovídání si s kýmkoli. V Německu jde skoro o vteřiny, teď musíte jít támhle za tím sponzorem, támhle na tiskovku, támhle na autogramiádu. Bez dlouhého rozmýšlení bych veletrh zařadil hned za Eurobike.

- Co se ti tu líbilo nejvíc?

- Pro mě je samozřejmě zajímavé sledovat české značky, kterých je tu hodně a doma nemám tolik šancí je vidět. Nejvíc se mi líbil Duratec, ale taky RB, Superior, Author, Tufo. Já jsem si to všechno prošel.

- Jaký je nyní tvůj tréninkový plán?

- Tři týdny jsem odpočíval. Dneska jsem sice závodil (na Merida Sport Life Cupu), ale bylo to hodně špatný. Rozjetým klukům z cyklokrosu jsem nestačil. Sezónu začínám tréninkem od 15.11. Pomalu začnu podnikat dlouhé treky po horách, běhání a lyžování. Později začnu přidávat i jízdu na kole, první dva týdny jenom silnice a pak i horské kolo. Trénuji 60% na silnici a 40% na horském kole v terénu. V únoru bude týmové soustředění na Mallorce a na konci února nebo začátkem března nastoupím do prvních závodů. Zřejmě doma ve Španělsku a na Kypru.

- Co bude tvům hlavním cílem v příští sezóně?

- Samozřejmě vyhrát Pražské schody (následoval minutový smích). Budu se soustředit na celkové vítězství ve světovém poháru. Bude to hodně těžké, protože se začne lámat chleba na olympiádu a závodníků bude všude hodně a všichni dobře připraveni. Ale nemá cenu si klást snadné cíle, že.

- Nezmínil jsi se o mistrovství světa...

- To máš pravdu. Už se na něj nemíním soustředit. Když se mi někdy podaří vyhrát titul, tak to bude dobře a když ne, tak si z toho nebudu nic dělat.

- Poslední otázka: strávil jsi společnou dovolenou s několika dalšími známými cyklisty, můžeš prozradit kde, s kým a co jste prováděli?

- Byl jsem s Ralphem Nafem, Julienem Absalonem a Gilbertem Simonim v Mexiku. Pánská jízda na horských kolech. Byli jsme ve městě Pueblo a pohybovali se neustále okolo 2500 mnm, takže bikování bylo náročné. Ale užili jsme si hodně legrace, Simoni je neuvěřitelný bavič. Překvapilo mě, jak do všeho jde. Třeba prohrál sázku a bez hnutí brvy snědl celý ananas s kečupem.

- Největší zážitek?

- Asi když jsem viděl Ralpha trpět jako žábu na silnici. Jeli jsme tam takový malý závod, asi 1500 startujících a Ralphovi došlo na patnáctým kilometru. Ale takovým stylem, že nemohl otočit nohama, do toho měl ještě defekt. Místo potu z něj teklo něco jako máslo, fakt legrační pohled.

- Jose, díky za rozhovor a hodně štěstí.

- Já taky děkuju a zároveň děkuju všem příznivcům MTB, kteří přišli do Brna, rád jsem je poznal. Hasta la vista na Pražských schodech.

Nezapomeňte se podívat do galerie fotografií, Jose nám poskytnul několik fotek z dovolené...