Legenda s Čechy na špici

Tento nejstarší etapový závod horských kol letos přežil již magický třináctý rok, je stejně starý jako náš Drásal. Závod vznikl v bájné době rozvoje horské cyklistiky devadesátých let minulého století, po vzoru rallye Paříž Dakar, obdobně jako Le Tour VTT, což byla biková obdoba slavné silniční Tour de France. Zatímco francouzský MTB etapák zaniknul, IRONbike přežil a zachoval si svou původní podobu inspirovanou africkou rallye, ke které se pořadatelé stále hlásí. Poslední dva ročníky mají i Olympijskou ideu, trasa vede horami letošní zimní olympiády a kdysi neznámá městečka a vesnice kde končí etapy, jsou známými symboly i mezi veřejností, která se o MTB moc nezajímá. Vždyť na tratích v Pragelatu vybojovala naše „ Katka“ olympijské zlato. Trasa vede také v oblasti na hranicích Itálie a Francie jen pár dní po průjezdu věhlasných alpských etap Le Tour . Takže lze bez nadsázky říct , že to je v části Evropy, kde lidé cyklistice a sportu rozumí.

Letošní ročník se jel na trase dlouhé cca 620 km s převýšením 22000 metrů, na startu se sešlo 125 bikerů z 13 zemí, z toho 7 žen, 99 mužů a 11 dvojic. Složení startovního pole svědčí o tom , že se jedná o zcela jiný závod, než mladé komerčně pojaté etapáky, které se jezdí ve dvojicích. Zcela svobodně si zde může každý zvolit, jestli chce zažít pocity samotářů nebo pojede s kolegou v týmu. Na IRONbike se nejede systémem start cíl, není to pouhý závod na čas. Každý den je složený z měřených úseků, které se jedou na čas, vítěz etapy nastaví nulu a ostatní za každou minutu a sekundu odstupu, dostávají trestné body. Zbytek etapy se musí dojet v limitu, jinak dostanete další penalizaci, při nedojetí etapy pak je výrazná penalizace , ale v závodě můžete pokračovat. Toto pojetí závodu umožňuje v neměřených úsecích zastavit na občerstvovačce i vedoucím jezdcům, závod se dostane taky do odlehlých končin, kde není žádný doprovod a servis, trať je taky více bikerská, protože se může využít lanovek a přidat technického ježdění, místo tlačení a nošení kola, kterého je na trase i tak hodně. Další specifikum je, že tady nejsou hromadné starty. Startuje se podle průběžného pořadí, od nejpomalejších po vedoucí jezdce. Vzhledem k omezenému počtu startujících, něco přes sto bikerů, tady nikde nehrozí vznik maratónského špuntu na trati. Spíše naopak je to spanilá jízda osamělců a boj s psychikou, terénem, časem, počasím a občas soupeři. A ještě jedna věc se tady nosí, i když na etapácích z pohledu našeho svazu neexistuje žádná reprezentace, tady si velmi váží každé země, z které přijedete na tento závod. Máte přichystané startovní číslo se svou státní vlajkou, na dresu vedoucích jezdců jsou pak všechny vlajky států, z kterých pocházeli účastníci tohoto závodu. Letos poprvé startovali zástupci Slovenska a Costa Ricy. Česko — Slovenská sestava letos dopadla velmi dobře. Radek Šíbl obhájil loňské prvenství, jeho slovenský přítel Vlado Oprenčák dojel druhý. Lída Damková byla třetí v kategorii žen v celkovém pořadí pak na 37 místě a Pavel Vančuřík pátý v kategorii a celkově šestý.

Výsledky, info, foto (zatím jen z několika etap) na www.ironbike.it

Bob Damek

Jak vidí IRONbike 2006  3. žena v cíli ... Ludmila Damková

V kategorii žen byla letos největší konkurence za poslední tři roky. Pořadatelé mne nasadili s číslem 204, což je očekávaná čtvrtá pozice za jasnou favoritkou holandskou Italkou Sandrou KLOMP, která to tady vždy vyhraje. Další favoritka byla Američanka Louis KOBIN ( účastnice Cap Epic, Trans Alp, Trans Rockies, vítězka Salzkammergutu 2004 na 203 km,a letošní vícemistryně USA v bikemaratonu, reprezentantka USA), třetí favoritkou byla Anita WAISS (vítězka Salzkammergut 2005 a letos druhá na 203 km, vítězka Crocodille trophy v Austrálii, loni třetí na Ironbiku). Pak další dvě Španělky a jedna Francouzska.

Den po dni  ( * délka a převýšení odhadem podle profilu trasy pořadatelů, ve skutečnosti podle měření účastníku většinou větší převýšení, já nepoužívám žádné počítadla a měřiče, takže představu o časoprostoru nemám )

Vše začalo večerním prologem v historickém centru města Saluzzo. Zatímco v Čechách je za vrchol městského XC považován závod na Pražských schodech, tady se jede něco podobného, jen je to vylepšeno tím , že se jede potmě, starobylými ulicemi s dlažbou z kočičích hlav a množstvím schodů. Noční Saluzzo po horkém dni ožívá a místní obyvatelé jsou úžasní fanoušci cyklistiky. Prolog, ač v něm o moc nejde, je tak skvělým a důstojným začátkem závodu. Dojíždím třetí mezi holkami, a to jsem stačila lehnout na nějakém kanálu. Dostáváme všechny stejně trestných bodů, a pořadí tak slouží jen pro zítřejší start. Z kluků zajel nejlépe Pavel.

2. I° Saluzzo — San Damiano
délka 56 km  převýšení  2200 m  čas 5 hod   limit etapy  8 hod

První etapa je zahřívací, startuje z vyhřátých nížin cca 340 metrů nadmořská výška Saluzza a teplota přes 35 stupňů a tak je hlavní se nepřehřát. Pěkná technická jezdivá etapa s krátkým úsekem tlačení po sjezdovce do sedla Valmala  vysokého 1540 metrů. Všichni jsou ještě při síle, dojíždím třetí za Sandrou a Anitou, Louise měla defekt. Časový limit stíhám a tak bodové rozdíly nejsou velké. Kluci obsadili celou bednu. Blíží se pořádné kopce. Večer sháníme baterky, protože zítra se má jet nějakým tunelem dlouhým 400 metrů.

3. II° San Damiano — Forte Roche la Croix
délka 125 km  převýšení  4750 m  čas 8 hod   limit etapy  13 hod

Startujeme v pětiminutových intervalech po pěti lidech, na rozjetí máme 30 km asfaltu z 745 do 1661 metrů, držím se ve skupince, ač nejsem silničář. Ve výšce víc než Sněžka začíná měřený úsek přes Colle Maurin 2630 metrů. Pak jedeme do Francie, v neměřeném úseku  ve Vars Les Claux si vezeme zadky v kabince z 1842 do 2210 metrů. Pak už musí každý pěšky či na kole do Col de Jafueill 2503 metrů. Pak je sjezd, no sesouvám to kamení po svých dolů. Následuje stoupání k tunelu de Parpaillon 2630 metrů, smradí nám tady lufťáci s 4x4. Tunel jsem podcenila, nevytáhla jsem si baterku, protože byl rovný a viděla jsem světlo na konci tunelu. Jezdec přede mnou mi však stínil a tak jsem tápala potmě tunelem. Asi je lepší jet na špici, než na háku v tunelu. Za tunelem začíná pršet, kdeže jsou vedra nížin. Po rychlém šotolinovém sjezdu  při stoupání  k pevnosti  Roche la Croix mi něco řachlo pod zadkem. Uvolnilo se mi sedlo a tak „spurtuji“ ze sedla. I díky tomu dojíždím třetí. Dnes vítězí Američanka Louise před Sandrou. Časový limit etapy nesplnil ani vítězný Radek, dnes to již bylo o horách. Se stavěním stanu čekáme schovaní v pevnosti, až přejde bouřka. Chvíli se dohadujeme, co víc přitahuje blesky a místo rovné plošiny na pevnosti, stavíme stan ve svahu. Nakonec nic moc pohodlí,  v noci sjíždím se spacákem z kopce. Někdo mi zcizil při sprchování podprsenku... ale sprcha s teplou vodou, kterou pořadatelé v rozbité pevnosti zřídili, stála za to.

4. III° Forte Roche la Croix — Barge
délka 128 km  převýšení  3100 m  čas 8 hod   limit etapy  13 hod

Startujeme z pevnosti pěkným sjezdem, následuje brodění přes řeky. Měřený úsek pokračuje alpským chodníkem od kasáren kolem jezera Lago du Vallonet ve výšce 2500 metrů. Krásný sjezd do 1479 metrů a znova nahoru na Col Longet 2670 metrů. V jednom sjezdu předjíždím pěší bikery, zachytávám o větev modřínu jdu přes řidítka , první dojem na zemi, kde je vrtulník. Všichni se kolem mne sběhli. Těžce se zvedám, kolo je redy , já nakonec taky a jedu dál. Těžká etapa , první měřený úsek končí po 70 kilometrech. Všichni si vychutnáváme bufet i s vědomím nesplnění limitu etapy. Děsný liják, pak další erzeta a dolů do města Barge přijíždím osprchovaná a osušená. Večer je velký raut se starostou, včetně ohňostroje.

5.  IV° Barge - Torre Pellice
délka 85 km  převýšení  2500 m  čas 6 hod   limit etapy  9 hod

Pořadatelé přinesli mojí podprsenku, někomu nadbývala v bagáži. Dnešní etapa podle propozic vypadala odpočinkově. Nakonec tam bylo o jedno údolí víc. Sjeli jsme a znova stoupali, asi kilák převýšení navíc. V limitu 6 hodin to stihnul jediný Radek. Mám krizi a navíc se mi rozležely naražené žebra po včerejším pádu, nemůžu pořádně dýchat. Dojíždím čtvrtá za Sandrou, Louis a Anitou. Jsem dosti prošitá hlavně na asfaltu , který jdu i pěšky. Měřený sjezd jsem moc nevnímala. Zase prší, a tak jsme rádi, že stavíme stany pod střechou zimního stadiónu.

6.  V° Torre Pellice - Pragelato
délka 105 km  převýšení  3400 m  čas 7 hod   limit etapy  11 hod

Dnes se jelo do Olympijského Pragelata. Začínáme na 554 metrech, pak dva kopce jako Sněžka a třetí 2010 metrů vysoký, na cca 60 kilometrech měřeného úseku. Dnes je mi ještě hůř než včera, stíhám s Louis jen ve sjezdu. Chvíli visím ve výjezdu Španělce, je šílené vedro, a jak nesnáším polévání vodou, tady si sedám ke kašně a chvíli se tady rochním a netuším co mne čeká. Voda z kašny mi brzy došla, bufet daleko, tak piju co turisti podají. Za bufetem mne stíhá šílená průtrž a vichřice, z posledních sil dojíždím nějakého taliána, hustím do něj německy ať mne neopouští, jinak by jsem se asi ztratila, moc mi nerozumí, ale nenechal mne napospas živlům. Etapa končí ve výšce 1660 metrů. Dnes to bylo nejhorší , až páté místo.

7.  VI° Pragelato - Claviére
délka 65 km  převýšení  3300 m  čas 5 hod   limit etapy  9 hod

Po startu jedeme kabinovou lanovkou. U horní stanice lanovky ve výšce 2113 metrů začíná měřený úsek. Výšky nad dva tisíce mi sedí, krize je za mnou, nebo ji mají i všichni ostatní. Zajíždím druhý čas za Sandrou. Boj o bednu ještě nevzdávám. Pak začíná pršet a stahují mne ze stoupání na Mt. Chaberton. Etapa je pro bouřkové počasí dnes zkrácena. Na nejvyšší horu závodu se pojede zítra.

8.  VII° Claviére - Bardonecchia
délka 48 km  převýšení  1700 m  čas 6 hod   limit etapy  8 hod

Na závěr to nejlepší Mt.Chaberton 3100 metrů. Celou noc se mi honí v hlavě jak najet a uběhnout na Anitu Waiss 1110 bodů. Ráno mi před startem oznamuje její přítel, že Anita není schopna jet dál, a že pokud dnes dojedu do cíle, tak budu třetí. I tak jsem se snažila jet co nejlíp. Nemohla jsem už moc sedět na sedle, takže na kole mi Louis ujela 8 minut. Ve výšlapu tradičně čím výše tím lépe, jsem ji utekla 6 minut. Celkově na vrchole jsem byla 12 minut za Sandrou a dvě minuty za Louis. Na vrchole byl konec měřeného úseku. Vlado a Pavel byli ještě na kopci a tak jsme společně vychutnávali krásné výhledy, bufety a nádherné singletracky do Bardonechie. Sedla a kopce před náma nějak nečekaně přibývaly a narůstaly oproti informacím a nakonec kluci měli obavy, aby stihli limit. Já dostávám 20 trestných bodů, ale to již nic nemění na tom, že do třetice jsem dojela do cíle Ironbiku. Vyhlášení výsledků, závěrečný bufet na rozloučenou a je to za námi.

Happy end

Tak jsem doma...

Mám akutní blokaci horních pravostranných žeber, oteklé nohy, velkou nyní zrovna modrou modřinu na pr... ( hýždi) od nošení kola, klidovou TF 38, ale jinak živá a zdráva...

Už zase mám chuť si něco zajet ...

Lída