Jan Jobánek: z karatisty cyklistou (2. díl)

První část rozhovoru s "Džobrem" si přečtěte zde: Jan Jobánek: z karatisty cyklistou

Myslíš si, že je při maratonském závodění důležitá taktika? Nebo je prostě vždycky potřeba jet co to dá a doufat, že to ten den bude stačit na vítězství?
Taktika je určitě důležitá. Velmi důležitá je znalost trati, od které se vždy odvíjí i taktika v konkrétním závodě. Ta samozřejmě taky závisí na soupeřích, který proti tobě jedou. Ne vždy totiž rozhoduje absolutní výkonnost, je určitě důležitý vědět, co kterému ze soupeřů může sedět a podle toho proti nim bojovat. Obecně je dobrý jet naplno v úsecích, kde se cítíš silně a o kterých víš, že ti sedí.

Můžeš teda zmínit nějaký závod, kde hrála taktika velkou roli?
Tak třeba letošní Šela marathon. Věděl jsem, že na začátku závodu přijde několik technických pasáží, do kterých musím přijet jako první a snažit se v nich na Honzu Hrušku co nejvíc najet, abych ho dostal pod tlak a on pak musel na rovinatějších úsecích jet naplno a tu mezeru si vždycky stahovat. Vsadil jsem na tuto kartu, s Pavlem Boudným jsme za to hned od začátku vzali a taktika nám skutečně vyšla super. Věřím, že kdybychom to takhle neprovedli, dali bychom Honzovi daleko víc šancí s námi bojovat.

V naší zemi ses vypracoval do nejužší špičky, jsi jedním z mála, kteří jsou schopni jet s často favorizovaným Janem Hruškou a porážet ho. V poslední době i na ne příliš technických tratích, které mu sedíຯ Jak k soupeřům jako je on přistupuješ? Přeci jenom jezdil největší závody na světě, vyhrál etapu na Giro di Italia... Mnoho z českých závodníků se na něj dívá s velikým respektem. Co ty?
Na start se samozřejmě stavím s respektem ke všem soupeřům, nejen k Honzovi. Nikdy předem nemůžu vědět, jakou mají jednotliví závodníci formu, jak jim trať sedne a jak se pojede mně. Honzy Hrušky si opravdu vážím za to, co dokázal v profi pelotonu a obdivuju ho, že se potom dokázal zařadit i mezi českou MTB špičku. Na druhou stranu nemůžu do závodu nastupovat s tím, že když je na startu „Hanes“, tak se jede o druhé místo. To bych asi sotva mohl dobře závodit.

U nás již máš objeto velké množství maratonů. Který z nich je tvým nejoblíbenějším a proč?
Určitě Šela maraton. Vždycky mám rád, když má maraton nějaké svoje kouzlo, ať už atmosférou nebo tratí. Šela má podle mého názoru obojí, zajímavá a pestrá trať se kloubí s jedinečným zázemím cíle na hradu Helfštýn. Taková atmosféra je na ostatních českých podnicích prakticky neopakovatelná.

Existuje naopak trať, na které se ti nezávodí nejlépe?
Nikdy se mi nepodařilo dosáhnout velkého úspěchu na Malevilu. První dva ročníky jsem vůbec nedokončil a ani při dalších startech se mi nepodařil top výsledek. Vlastně ani nevím, proč mi tato trať nesedí. Závod jako takový se mi líbí, ale možná je na mě ta trať až příliš jezdivá. Vlastně na ní najdete jen jedno větší stoupání, jinak do toho člověk furt musí naplno dupat prakticky bez techniky.

Jaký z českých maratonů považuješ ty osobně za nejnáročnější? Existuje nějaký, ze kterého máš respekt?
Svou délkou i náročností trati považuju za nejtěžší maraton Sudety... Je to prostě klasický bajkový závod, který je také náročný na techniku. Člověk si v podstatě nemá kde odpočinout. Kromě úvodních třiceti kilometrů potom jedeš pořád v opravdu těžkým terénu. Musíš tam být neustále v pozoru a pořád dobře pracovat s kolem. V podstatě nemůžeš ani na chvíli vypadnou z koncentrace. Není to jak na jiných maratonech, kde často po technické pasáži přichází delší úseky po asfaltu nebo šotolině, kde jenom jedeš a můžeš vypnout mozek. Na Sudetech ti tohle trať prostě nedovolí...

Takže je asi zbytečné se ptát, nakolik byla trať Sudet vhodná pro pořádání letošního MČR, že? Ty jsi nicméně letos na Sudetech byl prvním bez medaile, přitom tě mnozí stavěli do role hlavního favorita. Jak vidíš mistrovský závod s odstupem času?
Před Sudetama je těžký kohokoliv favorizovat. Bylo tam na startu možná takových 10 lidí, kteří mohli vyhrát, záleželo na momentální formě a taky trochu na štěstí. Rozhodovalo se v nejtěžších úsecích okolo Machova, tam jsem udělal několik chyb a už jsem se nedokázal dotáhnout zpět na čelo. V závěru jsem se snažil ještě bojovat alespoň o bronz, ale už to nevyšlo. Honza Hruška objel ten závod ve velké pohodě a zasloužil si vyhrát, mně nezbývá než připravit se kvalitněji na příští rok.

V ČR jsi jedním z nejlepších, už bys mohl pomalu pokukovat po velkých zahraničních klasikách jako Dolomiti Superbike nebo třeba Salzakamergut Trophy, ne? Neláká tě si vyzkoušet start na některé z těchto klasik?
V Dolomitech jsem závodil minulý rok, když se Dolomiti Superbike jel jako mistrovství světa. Rád bych si vyzkoušel i starty na dalších velkých evropských závodech, ale bohužel český kalendář je tak nabitý, že se mi to zatím nedaří. Když se v Čechách zrovna nejede žádný důležitý maraton, startuju na závodech cross-country, které jsou pro mě velice důležitou součástí tréninku. Otázkou taky je, jak moc zajímavá by moje účast na těchto závodech byla pro týmové sponzoryຯ Hodně z našich partnerů působí v ČR a jejich hlavním zájmem je prezentace jejich značky ve spojení s týmem právě mezi českými bajkery. Třeba Salzkammergut je známý i mezi českými fanoušky cyklistiky, ale ten se třeba letos kryl s mistrovstvím republiky v XC, kde jsem 100% chtěl startovat.

A co třeba legendární etapové závody jako je rakouský Trans Alp nebo Cape Epic v Jižní Africe? O těch zatím nepřemýšlíš?
Zase, je to všechno otázka termínu těchto závodů. Třeba Trans Alp se jede týden v červenci, tedy uprostřed hlavní sezóny. To by pro mě znamenalo se v podstatě na dva měsíce vyřadit z programu sezóny v období, kdy jsou hlavní závody jako mistrovství republiky nebo mistrovství světa. Minimálně měsíc by ses na takový závod musel připravovat a pak z něj tak dva týdny orážet. Jiná situace je s Cape Epic, který se jede v dubnu na začátku sezóny. Už jsme se o tom párkrát s Jirkou Friedlem v týmu bavili, ale nezáleží to jen na naší chuti. Za prvé je start na Cape Epic otázka peněz a pak také plánu týmu na přípravné období. Třeba letos jsme v době konání závodu byli na dvou výborných soustředěních v Itálii, která nám hodně dala a nevím, jestli by je start na Cape Epic dokázal plně nahradit.

Na přelomu června a července se ti povedlo po nemoci do závodění vrátit ve famózní formě - navzdory defektu jsi vyhrál ČP v Úpici a nebýt neopravitelného defektu na Drásalovi, vyhrál bys patrně i tento prestižní podnik. Podělíš se o tajemství takovéhoto načasování formy?
Je to tak, v polovině června jsem měl problémy s trávením, zhubl jsem a musel jsem vynechat i nějaký ten závod. Kupodivu mě to ale nijak neoslabilo a výpadek mi naopak dodal velkou chuť do závodění. Letní část sezóny mívám pravidelně nejsilnější. Vyhovuje mi totiž teplé a slunečné počasí. Věřím ale, že maximální forma ještě přijde na ty hlavní důležité závody v druhé půlce sezóny.

Vraťme se ještě na chvíli k Drásalovi, který jsi dokončil pouze na zadním ráfku. Co přesně se tam stalo?
Na Drásalovi jsem se v druhé polovině trati cítil opravdu skvěle, a když jsem v předposledním kopci odjel Ondrovi Fojtíkovi, začal jsem věřit tomu, že to vyjde. Na vrcholu posledního stoupání jsem ale nešťastně rozřízl plášť, a to tak, že když jsem vyměnil duši, prořízl jsem okamžitě i ji. Chvíli jsem potom jel po prázdném kole a nakonec musel posledních 10 kilometrů dojíždět jenom na ráfku.

To musel být pěkný zážitek - mrzí tě zpětně, že ten Drásal takto dopadl?
Musím říct, že po ráfku se mi jelo mnohem líp než po prázdném plášti (smích). Nejhorší pocity jsem asi prožíval, dokud kolem mě neprojel do té doby druhý závodník. Věděl jsem, že tento okamžik musí dřív nebo později přijít. V tu chvíli jsem ale cítil naprostou bezmoc. Brzy jsem si ale uvědomil, že můžu být spokojený s předvedeným výkonem, jenom jsem prostě ten den neměl štěstí. A to je někdy na bajkách potřeba.

No jo, i defekty do výsledků maratonů čas od času silně mluví...
Říká se, že za většinu defektů si může sám jezdec. Já toto tvrzení musím jedině potvrdit. Většina defektů mě potkala právě když jsem se stoprocentně nevěnoval trati nebo jsem jel takovej doraz, že jsem prostě udělal chybu. Samozřejmě, že existují i defekty, se kterými člověk nic nenadělá, i když jede maximálně opatrně. Jen těžko se dá ovlivnit proříznutý plášť o úlomek skla nebo nešťastně odražený klacek do výpletu kola. Ale jak jsem už říkal, většina chyb a defektů plyne z vyčerpání a nekoncentrace jezdce.

Nicméně, na mistrovství světa jsi se letos předvedl v plné kráse; osmnácté místo je historickým úspěchem, víš to?
V tom závodě mi prostě vše sedlo, jely mi výborně nohy, líbila se mi trať, neměl jsem žádné technické problémy, to se stane třeba jen jednou za sezonu a já jsem moc rád, že mi to vyšlo zrovna na mistrák světa.

Mistráky světa v maratonu už jsi - pokud se nepletu - zažil. Vloni v Dolomitech ani předloni v Holandsku se v porovnání s Grazem žádný velký úspěch nekonal, v čem dosud byly tvé největší rezervy na vrcholných světových akcích?
Startoval jsem na dvou posledních mistrovství světa a každé bylo naprosto odlišné. Předloni v Holandsku se jelo na trati, která připomínala cross country na 120 kilometrů. Tehdy mi nejvíce chyběla technika a znalost trati. Loni se jelo na klasické alpské trati s dlouhými táhlými kopci a na špičku jsem neměl výkonnostně. Letos jsem pro mistrák světa udělal maximum a vyrazil týden před závodem do Rakouska na obhlídku trati. Trať se mi líbila, byla víc technická než v Dolomitech a byl tam dlouhý těžký kopec, který, jak jsem předpokládal, pak v závodě rozhodoval.

Sezóna 2009 je za námi, jsi spokojený s tím jak dopadla?
S letošní sezonou jsem určitě spokojený. Podařilo se mi vyhrát několik velkých maratonů, vyhnuly se mi vážnější zdravotní problémy a celý rok jsem měl ze závodění radost. Za to bych chtěl poděkovat všem, co se točí kolem našeho týmu. Mechanik Honza “Kožak“ Zdražílek se mi perfektně staral o kolo, fyzioterapeut Miloš Matejov o tělo a Lukin Vlach o vše ostatní.

Možná jsi ještě nad příští sezónou ani nepřemýšlel, ale zkusil bys na závěr našeho rozhovoru nějak definovat své ambice a cíle pro rok 2010?
V příštím roce bych se zase na mistráku světa rád posunul blíž ke světové špičce a samozřejmě bych chtěl uspět na mistráku republiky. Budu ale rád za každý vyhraný závod, a hlavně, když mě závodění na kole bude dál bavit.

Díky za rozhovor!

Foto: Miloš Lubas, Michal Červený, Jan Němec