Jan Jobánek: z karatisty cyklistou (1. díl)

Brněnský biker Jan Jobánek, jemuž v týmu Merida Biking nikdo neřekne jinak než „Džobr“, je příkladem kontrolovaného sportovního růstu. Když začal závodit na horském kole, pral se s technikou, dojížděl na hranici první a druhé desítky, ale přesto je dnes úplně někým jiným. Vloni vyhrál svůj první závod Českého poháru, letos ve svých pětadvaceti letech zaznamenal tato vítězství hned dvě a nejtěsnějším možným bodovým rozdílem mu uteklo prvenství v celkovém pořadí ČP. A aby toho nebylo málo, promoval na jaře na VUT v Brně.

Jaká ale vlastně byla cesta Honzy Jobánka ke kolu? A proč opustil silniční peloton a vydal se do světa tlustých pneumatik? Dozvíte se v tomto dvoudílném rozhovoru.

Jaké byly tvoje sportovní začátky? Jak ses dostal zrovna k cyklistice?
Poměrně netypicky. Jako malý jsem totiž dělal karate, což mě ale jednoho dne přestalo bavit a sám od sebe jsem šel tady v Brně na Favorit, že chci závodit na kole... Ani nevím, proč jsem se tehdy vlastně rozhodl pro cyklistiku. Nicméně se mě ujal Jára Bláha, který mě v podstatě vedl od žáků až do juniorů.

A jak to tedy přišlo, že se z tebe postupně stal profesionál, kterým dnes jsi?
Chodil jsem na normální gympl, cyklistiku jsem tehdy dělal jen tak napůl, určitě ne vrcholově. Možná i kvůli tomu jsem se na silnici nedostal dál, ale cítil jsem, že je potřeba věnovat se i škole. Po gymplu na vysoké je už toho času na trénink a závody podstatně víc. Ale hlavně jsem měl velké štěstí na lidi kolem sebe. Dva roky jsem jezdil v profesionálním silničním týmu Joko, který ale skončil a ozval se mi Jančí Svorada. Zakládal tehdy svůj vlastní MTB tým...

Ano, Grisoft-XCR. Tam jste byli povětšinou silničáři, že?
Přesně. Jančí ani nikdo z nás silničářů, které si tam vzal, jsme moc nevěděli, do čeho vlastně jdeme. Musím říct, že začátky na horských kolech byly hodně tvrdý a někdy i dost bolestivý, ale postupně jsem se zlepšoval. Potom, když šel Jančí jako manažer do Meridy, mě vzal s sebou. Takže tak nějak to všechno začalo.

Spolupráce s naším historicky nejúspěšnějším cyklistou Jánem Svoradou je ti evidentně ku prospěchu - můžeš přiblížit jak tato spolupráce vypadá?
S Jančím Svoradou samozřejmě tréninky konzultuju. Není to ale tak, že by mně vyloženě do detailu rozepisoval každou jednotku. Spíš se s ním radím o tom, na co se mám v určitým období při tréninku zaměřit, aby pak forma přišla ve správnou chvíli. Kdy si mám naopak odpočinout a tak... Musím ale říct, že to není jen Jančí, kdo ovlivňuje můj trénink. Letos jsem si spoustu užitečných rad vzal i od naší nové posily Christopha Soukupa. Christoph už toho na mezinárodním poli v horských kolech hodně dokázal a bylo od něj dost co okoukávat, především v jeho přístupu k tréninku.

Máš nějaké speciální tréninky, které absolvuješ se zaměřením právě na MTB maratony?
V letošní sezoně jsem se víc zaměřil na trénink rychlosti a techniky, u toho jsem cítil, že mám největší nedostatky. Do tréninků zařazuji víc intervalů a také víc trénuji na bajku. Výbornou přípravou pro mě jsou i závody v cross-country, kterých se v rámci tréninku snažím jezdit relativně hodně.

V některém z dřívějších rozhovorů jsi říkal, že jsi zpočátku, po přestupu k horským kolům, hodně bojoval s technikou. Před chvílí jsi vzpomněl, že i na tu se v tréninku zaměřuješ, jak konkrétně?
Jak jsem říkal, výborným tréninkem techniky jsou pro mě například závody v XC. Jsou často technicky nesmírně náročné a tím, že jsou oproti maratonům krátké, je i tempo opravdu intenzivní. Důležité ale je techniku trénovat v opravdu závodním tempu. Mnoho závodníků problémy s technikou nemá, dokud se jede pomalu. Jakmile se ale dostanou do tepů, začnou mít potíže. Rozhodující je techniku zvládat i v maximální zátěži. A to se dá natrénovat jenom v závodě.

Kolik kilometrů ročně vůbec na kole najezdíš? Jaký je z toho poměr silnice ve srovnání s bajky...
Loni jsem najel asi 22 tisíc kilometrů, letos to bude zhruba podobné. Většina objemu připadá na silnici, na bajku ty kilometry naskakují daleko pomaleji. Hlavně zjara většinu objemových tréninků jezdím na silnici.

A jak je to v zimě? Daří se ti i u nás odjezdit objemy, které potřebuješ?
Myslím, že letos jsem měl ideální jarní přípravu. Byli jsme na třech desetidenních týmových soustředěních v teple v Itálii. Nemám ale problémy ani se zimní přípravou u nás doma. Pokud se opravdu nedá vyrazit ven na kolo, existuje mnoho dalších variant zimního tréninku - běžky, hokej, trenažér... Nemyslím, že základem kvalitní přípravy nutně musí být trávit celou zimu někde v teple.

Na horském kole závodíš čtvrtou sezónu, z toho třetí v Merida Biking Teamu, a za ty roky jsi udělal obrovský pokrok. V čem bys sám řekl, že ses nejvíc zlepšil? V technice, psychice, fyzické kondici nebo v jiném aspektu?
Určitě v technice. V tom to byl největší skok ze silnice. Byl jsem zvyklý na kole jen šlapat, ale brzy jsem pochopil, že na bajku nestačí mít ruce jen položený na řidítkách. Za ty čtyři roky jsem se hodně zlepšil, ale myslím, že už bude vždycky poznat, že jsem na bajku nevyrůstal. Ve zlepšení techniky mi myslím hodně pomohla i celoodpružená Merida Ninety-Six, na které letos jezdím první rok. To kolo hodně chyb odpouští.

Byl bys ochoten se ještě vůbec vrátit k hardtailu?
Asi ne. Už jsem na to příliš zhýčkanej. Vzhledem k typu závodů, jaký jezdím, si myslím, že bych si určitě nepolepšil. „Devadesátšestka“ mi určitě pomohla se technicky dotáhnout na absolutní českou špičku. V minulosti se mi občas stávalo, že jsem třeba stačil do kopce, ale jak se to přehouplo a přišel sjezd, čelo mi odskočilo a já si to pak musel pracně sjíždět. Tohle se mi teď, určitě i díky kolu, vůbec nestává.

V čem je tedy největší rozdíl oproti pevnému kolu? Má full vůbec nějaké nevýhody?
Jedinou nevýhodu celoodpružených kol všeobecně vidím při používání v lepivém blátě, kdy se vše na kole ucpává, protože konstrukce kola obsahuje víc trubek, mezi které se může bláto chytat. To je ale problém hlavně při cross country, kde se závodí na okruhu a trať se daleko více rozjezdí. Při maratonu jsem takové podmínky naštěstí ještě nezažil. Naopak hlavní výhodou je, že na kole můžeš neustále pravidelně šlapat a ono tě třeba na rozbitých cestách vůbec nenakopává. Ve srovnání se soupeřema, kteří jedou na pevňákách, mám na trati víc času si „odpočinout“ a ze závodů obecně nejsem tak rozbitej, jako když jsem dřív jezdil na hardtailu.

Hodně lidí řeší při závodění gramy. Ty ses nebál, že jich při přechodu z pevňáka na celoodpružené kolo povezeš o něco víc?
To bylo asi to poslední, co jsem při přechodu na fulla řešil. Pro mě byla důležitá hlavně funkčnost, která těch pár gramů navíc jednoznačně ospravedlnila.

Vy jste si v týmu vůbec docela technicky polepšili — vozíte třeba eliptické převodníky Rotor. Cítíš, že by to k něčemu bylo?
Musím říct, že když jsem na kolo s převodníky Rotor sedl poprvé, tak jsem prvních dvacet minut cítil, že to je opravdu rozdíl. Pak jsem si na to ale zvykl a při normálním frekvenčním šlapání žádný výrazný rozdíl nepociťuji. Kde si ale myslím, že Rotor výborně funguje, jsou prudké výjezdy, které je potřeba jet na sílu. Tam je to pomoc opravdu citelná. Stejně tak třeba ve sprintech nebo obecně, když jde člověk ze sedla.

Pokračování v úterý....

Foto: Miloš Lubas, Michal Červený, Jan Němec