Jiří Novák: Kolem se bavím

Jiří Ňumi Novák

Tým: Odlo Specialized
Narozen: 21. 3. 1985 v Liberci
Bydliště: Hrádek nad Nisou
Stav: svobodný
Výška: 186 cm
Váha: 68 kg - závodní, 75 kg – přes zimu
Najeté kilometry za sezónu: cca 23000
Úspěchy:
2008  - Mistr ČR MXO (Beskyd Tour)
2009  - druhý na MČR XCO (Karlovy Vary)
         - druhý na MČR MXO (Sudety rallye)

Motto: „ Kolo nedělám jako zaměstnání, já se jim bavím.“

Biker Jirka „Ňumi“ Novák už druhý rok po sobě zažívá nejlepší sezóny své dosavadní závodní kariéry. Jeho výsledky na poli cross country i maratonském nejdou přehlédnout.  Ale s jeho výsledky pořád ještě nekoresponduje jeho jméno.  Jiří Novák stále není mezi nejvíce skloňovanými domácími favority. Je možné, že příští rok už nebude tolik opomíjen a zařadí se mezi Kulhavého, Spěšného, Friedla a spol. Našlápnuto na to rozhodně má.
Za Jiřím jsme se vydali do jeho bydliště v Hrádku nad Nisou, abychom vám s ním zprostředkovali rozhovor a při té příležitosti s ním udělali i nějakou tu fotku. Jirka nás přivítal na zahradě jejich rodinného domku. Byl zrovna čtvrtek a to měl Ňumi volný den po těžkém středečním tréninku. Nejdříve jsme se rozhodli sfouknout focení. Nasedli jsme na kola a zajeli kousek za Hrádek do přírody. Jirka vybral zalesněný kopec nad Hrádkem, na jehož úpatí se až do nebes tyčilo několik velkých, pískovcových skal. Z jejich vršků byl nádherný výhled do širokého okolí na tzv. Trojmezí. (česko-polsko-německé území). Cesta do kopce byla zpestřená hezkými singletraily mezi stromy. Jirka k tomu povídal: Tak a teď vidíš, kde trénuju. Není to paráda? To já když jedu za Pavlem Boudným do Slavkova, tak mě vytáhne za město na pole. Vůbec nechápu, z čeho může mít Bouda tak dobrou techniku…  Po lezení a focení na skalách jsme sjeli tou stejnou cestou zpátky do Hrádku. Při jízdě si nešlo nevšimnout Ňumovi vytříbené techniky, kterou je pověstný.  Na zahrádce pod slunečníky v centru Hrádku jsme udělali rozhovor.

MTBS: Jirko, nejdříve nám osvětli, jak si přišel k přezdívce Ňumi?

Jirka Novák: Je to jednoduché: Novák – Newman – Ňumi… Dali mi ji v Kooperativě.

A teď po pořádku, jak si s horským kolem začínal?

Začínal jsem někdy kolem deseti, když mě táta přihlásil na mé první bikové závody. Byl to Cyklon Cup v Jablonci n. N. a jelo se to na kolečku v Břízkách. No a hned na poprvé se mi podařilo vyhrát…. Díky tomu a za přispění táty a Oldy Horáka jsem se dostal do mého prvního oddílu, liberecké Kooperativy.

Co ti dala Kooperativa?

Celý základ, všechno. Naučil jsem se jezdit na kole, jíst, regenerovat… Dalo mi to řád, jak vůbec fungovat.
Trenér Milan Hollósi mě ukázal, co mám dělat a de fakto mě celého zformoval. Prožil jsem u něj celý juniorský věk. Děkuju mu za to. A když jsem se dostal do mužů, musel jsem řešit, co dál. Přeci jenom Kooperativa je spjatá s jabloneckým sportovním gymplem a pro „starý“, když vyjdou školu, už tam není místo. První rok mezi chlapy jsem oblékal žluto-zelený dres, ale pak se mi ozval Radim Kořínek a nabídl mi místo v jeho novém týmu Dekhome Cannondale.

Ještě málo ke Kooperativě. Jaké se ti podařilo zajet výsledky? Pochlub se…

No nějaký úspěchy jsem tam měl, říkal nesměle Ňumi… Byl jsem desátý na MS v Luganu, rok předtím jsem byl 26. na MS v Kaprunu. Nějaký výsledky jsem měl, ale já tam měl toho Kulhece a ten byl dobrej…

Přechod z juniorských kategorií do mužů je vždy těžký. Jak si se s tím popasoval ty?

Nebylo to vůbec jednoduchý. Hlavně jsem si musel srovnat psychiku, protože najednou nejezdíš do třetího, čtvrtého místa, ale jezdíš třeba osmej a k tomu totální šrot. Naštěstí na mě neměl Hollošák žádné větší nároky a podporoval mě v tom, abych jezdil dál, i když se nedostavovaly úplně top výsledky. My jsme v tu dobu netrénovali nějaký extra těžký tréninky, abych hned vyhrával. Šlo to pěkně postupně. Teď zjišťuju, že to tak bylo dobře.

Dobrá, nechme juniory  a přejděme k současnosti. Jak se ti líbí u Radima Kořínka?

Když jsem dostal od Rádese nabídku jezdit za něj, vůbec jsem neváhal. A jsem tomu rád, moc rád. Máme tam skvělou partu. Celý tým tím žije. Jezdit s nimi na závody je zábava. Ve stanu je pořád prča. Pohoda začíná už od Rádese jako šéfa, dále mechanika Kamila Tomana a Pavla Čábeláka.  I mezi námi závoďáky Pavlem Boudným, Dominikem Buksou a Matějem Brožem je sranda a pohoda. Rádes nám třeba před každým závodem říká nebo píše SMS-ku: „Kluci, dnes by bylo dobrý, kdybyste vyhráli.“  Až nás to s Boudou štvalo a řekli jsme mu to. Rádes tuhle hlášku poslal Boudovi na mobil před startem KPŽ v Chrudimi.  No a dojeli jsme do cíle a Bouda mu psal: Radime, nevadí, že jsme zase vyhráli???

Loni, na konci sezóny to ale s vámi jako týmem vypadalo existenčně všelijak, že?

Ano, když jsme se ještě jmenovali Dekhome Cannondale, tak to s námi na konci sezóny nevypadalo dobře, ale nakonec se sehnaly peníze a my letos můžeme pod novými hlavními sponzory Odlo a Specialized pokračovat dál. K tomu se dostavily výborné výsledky a tak všichni makají ještě víc, abychom mohli fungovat i příští rok.

U výsledků zůstaňme. Začátek loňské sezóny nebyl u tebe žádný oslnivý až přišlo loňské mistrovství  ČR  v MTB maratonu v Beskydech, kde jsi pro mnohé překvapivě vyhrál. Jak se díváš s odstupem času na tvůj první mistrovský titul? Říkalo se, že to bylo díky mlze a bloudění druhých.

Co k tomu říci… Kdo tam měl být, tak tam byl vepředu, a kdo tam neměl být, tak tam nebyl a někde zabloudil… Takovýhle výmluvy jsem slyšel loni na mistráku a i letos…. Vždycky si stěžuje někdo, že nemohl vyhrát, protože se mu stalo to a to, technika nevydržela, přitom by si měl přiznat vlastní chybu a ne ji hledat jinde. Ze mě si ještě teď dělá Pavel srandu, že ten můj mistrovský dres je někde v mlze a není vidět… teď už mu ale konečně sklaplo. 

Jaký máš vůbec vztah s „grandem Paolem“?

My se pořád mezi sebou kočkujem a to fakt hodně. Pavel třeba až teď po mistráku ve Varech mi řekl, že jsem dobrej. Mezi námi je taková zdravá závodnická rivalita. Ale jinak je to mezi námi výborný. Nemáme si co závidět a když to jde, tak si při závodě vypomůžeme.

Letos byly Sudety mistrovský. Před závodem jsi mi říkal, že jedeš do Teplic n. Metují s jediným cílem a to obhájit titul. Druhé místo je nakonec jistě skvělé. Co ale chybělo k získání příčky nejvyšší?

Na závod jsem se hodně připravoval, trénoval jsem, co to šlo, cítil jsem se dobře, ale Honza Hruška byl nad moje síly. Bylo na něm vidět, že co se týká fyzické kondice, je úplně někde jinde, než my ostatní. Do kopce nám odjížděl, kdy se mu zachtělo. Ve sjezdech jsem měl výhodu v technice, ale co naplat, vždy nás sjel.  Snad kdyby to jel na pevňáku, pak bychom měli šanci ho zlomit. Ale na kdyby se nehraje.

 
Dalším tvým majstrštykem bylo druhé místo na XC mistráku ve Varech, parťák Bouda tam dokonce vyhrál…

Já to doteď nechápu… Ty ohlasy po tom byly neskutečný. Hodně lidí říkalo, že by se dalo pochopit, že vyhrál jeden z nás. Ale double, to nikdo nečekal. Když se výsledky ze závodu objevily na cyclingnews.com, tak nám hned volali ze Švýcarska z Odla a gratulovali nám.  Jak říkal Rádes, všichni z toho byli na sr.čky…  smích. Pěkné taky bylo, jak ostatní na to jeli ladit do Livigna a my se připravovali ve Slavkově…

Občas jsou slyšet názory, že místo toho, abyste objížděli svěťáky, tak jezdíte závody okolo hnoje. Registruješ je, a co na to říkáš?

To víš, že mě mrzí, že nejezdíme více ven. Závody s kvalitní konkurencí ti dají strašně moc, ale co naděláš, záleží na finančních možnostech klubu. My jsme ještě na začátku roku nevěděli, jestli vůbec budeme existovat. Pak jsme získali švýcarského sponzora a mohli alespoň objet čtyři nebo pět švýcarských pohárových závodů. Ale abychom se vydali do zámoří, na to fakt nebylo. Já, že jsem chtěl, tak jsem jel akorát svěťák v Offemburgu. Ale jak nemáš vyjeté body, stojíš úplně vzadu a probíjet se dopředu je dosti těžké.
  
Jirko, popiš nám, jak to u vás v týmu běží po sportovní stránce?

Trénujeme každý zvlášť, individuálně. Rádes je spíše manažerem, než trenérem. Já třeba stále čerpám ze zkušeností s Hollošákem z Kooperativy. Pak mě radí i táta a já sám, za ty léta jezdění už vím, jak na to. Jednou za rok zajdeme jako tým k doktoru Martínkovi na funkční testy. Já osobně navíc úzce spolupracuju se svou sportovní lékařkou, doktorkou Plchovou z Liberce, která mi hodně pomáhá a radí v oblastech stravy a regenerace. Zdravotní vyšetření, co mám u ní, bych jinde neměl. Vrátím se ale k tréninku. Musím říci, že díky sponzorovi, jsme letos na jaře měli hodně dobrou přípravu v teple. Nejdříve to byly Kanáry a hned potom Mallorca, kde jsme všichni najeli hodně kvalitní kilometry. S Pavlem jsme se stále hecovali a já z toho těžím dodnes. 

S výměnou hlavních sponzorů a dresů jste na letošek změnili i značku kol, na kterých jezdíte. To je asi nejmarkantnější. Hodně lidí proto bude zajímat porovnání Cannondale vs. Specialized z pohledu zkušeného závodníka. Jirko, nedělej si servítky a pusť se do toho....

No…. Cannondale s Leftynou nebyl špatný, ale ten Spešl s Tufami… to se nedá srovnat, to je prostě o tři kroky dál…. Příklad, jedu ve sjezdu, neřeším nic, žádné vypínání, ten Brain zkrátka funguje neskutečně.… Když se podívám v televizi na nějaký záznam, jak závodníci po sjezdu pořád šmátrají na vidlici, tak tohle nechápu...
A ty galusky co máme, to je další plus. Tohle kolo co máme spolu s Jardou Kulhavým, si myslím, že je nejlepší v republice. Je to fakt hodně velký rozdíl. Jen pro zajímavost, před nedávnem na tréninku jsem zkusil jet na pevňáku. A už bych na něj nesedl. Já jsem na něm nemohl sjet kopec. Já na Spešlu když sjedu pod kopec, tak si připadám, jako bych ho ani nejel, vůbec to nekope do nohou na rozdíl od pevňáku. Já si přitom odpočinu a ty galusky mě u toho nádherně vedou.“ V tento moment chválení materiálu se Jirka hlasitě rozesměje a připomene památný výrok Pavla Boudného: „že nebýt Tufa, už se válel někde v nemocnici.“ „Tohle fakt Bouda vymyslel sám, nekecám“ dodal Jirka, že u Boudy v článku nešlo o žádné otrokovické PR.

Trošku odbočíme, abychom se pořád nebavili jenom o kolech. Všiml jsem si, že vám doma na dvorku stojí pěkné auto. Poslední model Ford Mondeo v plné palbě…

Jo, to je moje. Tedy mám ho půjčené od svého pražského sponzora“ váhá Jirka s odpovědí. Ale pak dodává: „Jen to do toho článku dej, ať se z toho všichni pos…ou“, říká s úsměvem na tváři a pokračuje v řeči: Dostal jsem exklusivitu, že do konce sezóny budu vozit jejich auta. Měl jsem už Passata, teď mám Mondeo ST 2.5 turbo benzin, takže mě to teďka žene, abych víc vydělával a měl na benzín…. smích. Rádes nám sice cesťáky proplácí, ale mě hodně baví jezdit autem a tyhle moje projížďky, kdy si jedu jen tak někam, by mě těžko proplácel… smích. Konečně nemusím brát auto tátovi a můžu jezdit na závody „ve svém“ a k tomu ještě na úrovni.

A co na to Bouda? Nevadí mu, že on jako mistr musí jezdit svým obstarožním Xedosem a ty si vozíš zadek v nejnovější technice?

Ani ne, on na Mazdu nedá dopustit, alespoň to říká.

Dobře to jsou auta, a co tvůj soukromý život? Prozraď nám něco o sobě.

…. Kolo a jedině kolo. Na nic jiného není čas. A když si ho najdu, tak jsem se svou přítelkyní. Ale nebydlíme spolu, akorát se občas vídáme. Je to docela problém s někým trvale žít. Trénink je někdy tak náročnej, že není síla a nálada řešit problémy partnerského soužití.  Jinak studuji universitu v Liberci obor Sportovní management. Je to denní studium, což se nedá normálně stíhat a tak mám individuální plán. Naštěstí mě ve škole vycházejí vstříc. Teď jsem v posledním ročníku bakalářského studia. A pak bych chtěl jít dál studovat.

Kdyby si měl tu možnost a dostal nabídku, šel by si jezdit ven do zahraničního týmu?

To by stálo určitě za to. Ale nedělám si falešný iluze, neboť nejezdím žádný slušný výsledky v cizině. To by musela být iniciativa někde odtud…

Jaký máš závoďácký sen? Řekni nejdříve splnitelnej a poté spíše nereálnej.

Tak ten reálnej je jasnej, to není sen! Příští rok bych chtěl vyhrát mistrovství republiky v cross country… smích a ten nereálnej… nevím…třeba jet na olympiádu do Londýna. To by nemuselo být špatný. No a pak se mě zamlouvá příští rok MS XCO v Kanadě. Jo a ještě mám jeden sen, porazit alespoň jednou Absalona. Ten je fakt dobrej. Jednou, když se mi nechtělo trénovat, tak jsem si pustil na You Tube právě Absalona jak jede šrot a říkal jsem si, že musím taky tak jet…

S Jirkou jsme dopili jeho oblíbenou kávičku, osedlali naše o sebe opřené biky a vydali se zpět k Novákům. Jirkova maminka mezi tím našla v jejich rodinném albu foto, kdy Ňumi byl ještě nevinným hošíkem a prvně začínal roztáčet hrubé gumy na horském kole. Oba jsme se nad starými fotkami dobře pobavili. U jedné mě dal kontrolní otázku: „Schválně jestli poznáš, kdo je na bedně na prvním místě?“  Nepoznal jsem ho.  A co vy, poznáte???

Foto: Miloš Lubas a rodinný archiv Jirky Nováka