Kterak jsme pokořili Moab #2

Sedíce ve dvacet let starém autě a vychutnávajíce si ranní rozbřesk slunce debatujeme o tom, co nás čeká, a těšíme se na slibovanou bikovačku. Cesta nejprve pokračuje po silnici podél hřebenu hor, posléze uhybá vlevo a mění se na poloprašnou cestu s ne moc zpevněným povrchem, na které náš Transpsorter poskakuje, co mu tlumiče stačí.

Stoupání graduje, cestička se zužuje a my se po hodině cesty autem pomalu blížíme k cíli, resp. startu našeho bikování. Z vyprahlé pouště vjíždíme do lesa, ve kterém vidíme jak listnaté, tak jehličnaté rostliny. Vlhkost rapidně stoupá, tlak klesá, a najednou je to tu! Kruhová mýtina je cílem našeho šatlu. Vystupujeme, sundáváme postupně všechna naše kola, platíme dolary za luxusní odvoz a všichni bedlivě sledujeme krátkou přednášku našeho řidiče, který nám dává rady kudy, kam a jak.

"Vy nemáte mapu? A nikdy jste tu nebyli? No tak to jste dost odvážní," poznamenává s šibalským úsměvem Jesse, majitel a řidič dopravní společnosti Coyote. Staral se o nás jak při nakládání kol včera večer, tak se zhostil role řidiče a dočasného mentora našeho výletu. "Dobře, nevadí," pokračoval. "Není to zas tak složitý, jen musíte sledovat značení a vědět, kterou cestou jet. Nejdřív jeďte támhle, pak první doleva, krátký stoupák, prudký stoupák a zase doleva, no a budete na prvním trailu. Dál už je to pak značené." Připadá nám to jasné jako facka - to musí najít i malé děcko! Přesto v nás tak trochu hlodá nenávist k sobě samým, že jsme sice ušetřili 6 dolarů za mapu, ale teď jsme odkázání na intuici a hledání značek, protože nikdo z nás tu zatím nikdy nebyl. A tak partu vodí vždy ten, který se odváží jet jako první a rozhánět medvědy drnčením biku.

Mimochodem informační cedule na startu našeho putování obsahuje spoustu dobrých návodů i informací, které byste u nás hledali jen steží. Ostatně podívejte se sami...

Je 8:20 hod ráno, teploměr ukazuje něco kolem 14 stupňů. Oblékáme na sebe bundy, které si ti ostřílenější borci pro jistotu vzali, a razíme podle Jessiho instrukcí směrem k prvnímu trailu. Úvod je skoro jako u nás. Obyčejná lesní cesta, louky, stromy a v pozadí zamlžené vrcholky hor. Travnato-štěrkový výjezd, který následuje, odhaluje skutečnost, že naše skupina disponuje jen jedním závodníkem, kterým je náš průvodce Tomáš, pak několika středně pokročilými XC jezdci, a vysloveně marnými jedinci, co se výjezdů týká. Několikasetmetrové stoupání na zhruba míli a půl, během kterého nabrali slabší borci cca desetiminutovou ztrátu vymlouvajíce se na nemoc, nedostatek kyslíku a další rádoby zásadní důvody, dává tušit, že to dneska bude hodně velké dobrodružství zejména pro některé z nás! Zatímco Tomáš dává vrcholovou cigaretu a s úsměvem hlásí: "Pojď také na jednu, Peťane", chvost našeho pelotonu je kdesi v polovině kopce.

Každé trápení ale musí jednou skončit. To naše s krutým stoupáním končí pro tuto chvíli a začíná první zábavný úsek směrem dolů. Dřív, než naskočíme do sedel našich strojů, využíváme vymožeností techniky a napravujeme, co jsme promeškali. Před trailem s názvem Burro Pass je totiž celkem podrobná mapka celé lokality, kterou v mžiku zaznamenávají naše iPhony, a hned jsme o poznání klidnější. Teď už se nemůžeme ztratit!

Obtěžkáni mnoha litry drahocenné vody, která nám musí stačit na celou cestu, vyrážíme. První trail se hodně podobá svým pojetím i okolní vegetací středoevropským. Lesy, potůčky a místy mírné, místy prudší stoupání a občas nějaká ta postavená skočka pro odvážnější jedince. To celé zhruba po osmi kilometrech končí jakousi náhorní plošinou s jezírkem, u kterého v hojné míře probíhají "babekjů" rodinek s dětmi. Famílie jsou obklopeny obrovskými auty a ještě většími košíky plnými masa a jiných pochutin. Není nad to se pěkně v deset dopoledne pořádně napápnout, říkáme si, a po krátké pauze a studiu mapy míříme směr další úsek. Poměrně krátká spojovačka mezi jednotlivými traily odhaluje první problém. Zprvu to vypadalo jen na povolené pedály jednoho z našich slovenských kolegů. Záhy se však ukázalo, že jde o stržený závit v klikách, kterého se dosáhlo opačným namontováním pedálů do klik. Jeden by řekl, že to není možné, ale je. Na chvíli se dávají pedály provizorně dokupy, ale netrvá to dlouho, a problém se opakuje, Na to, že máme před sebou ještě zhruba 40 kilometrů náročným terénem, nic moc vyhlídky.

Konečně vyjíždíme z lesního porostu na mýtinu a přímo před námi se najednou otevírá panorama, na které zůstáváme nevěřícně hledět. Před námi je další část naší dnešní vyjížďky s názvem Hazzard County.

Hned nástup v podobě hodně funny trailu plného zatáček, skoček a rychlých průjezdů zvlněné cestičky dává tušit, že teď si přijdou na své ti, kteří nadávali v prudkých vysokohorských stoupáních i při sjezdovém úvodu, kterým začalo naše putování dolů. Hazzard County je totiž klasické flow enduro se vším všudy a navíc se během něj otevírá pohled do údolí Castle Valley, podél kterého se vine.