Moravská celoodpružená rehabilitace I. - Radhošť

Po operaci kolena na jaře podstoupil během léta Pavel Trčala zajímavou rehabilitaci.  Vydal se na kole z Moravy do Afriky a zpátky a každý den při tom plaval v moři.  O jeho cestě si můžete přečíst na našem sesterském serveru Kolo.cz, nebo můžete vidět jeho zážitky naživo tuto neděli během festivalu Kolem Světa na veletrhu Sport Life v Brně.

Zpátky na Moravě Pavel Trčala podstoupil další rehabilitaci - tentokrát pod profesionálním dohledem v rehabilitačním centru Čeladná.  Možná by bývalo pro Pavla lepší podstoupit po operaci kolena nejprve tuto rehabilitaci a až poté osedlat kolo. Na rehabilitaci však nebylo místo, a tak to zvládl v obráceném pořadí.  Každopádně nelenošil ani v Beskydech a ze silničního kola přesedlal na horské a pilně testoval model Scott Spark.  První část jeho zážitků z Beskyd si můžete přečíst v tomto článku.

Musím se přiznat hned úvodem.  Před lety jsem měl tu čest projet se s legendou horské cyklistiky jménem Gary Fisher kolem Brněnské přehrady. Gary, jakožto velký pionýr horské cyklistiky je jak známo odjakživa průkopníkem velkých kol s průměrem 29 palců. Celou cestu mě i ostatní své fanoušky přesvědčoval, jak jsou tato kola rychlá, jak lépe přejíždějí překážky, prostě a jednoduše, jak jsou, slovníkem Forresta Gumpa, nejlepšejší. Kdysi, když jsem ještě bydlel ve Spojených státech, jsem některá velká kola zkusil.  Ale nebyl jsem nadšen a tento rozměr jsem považoval za marketingový tah.  Tedy, akceptoval jsem ho jako super rozměr pro velmi vysoké jedince, řekněme nad stodevadesát.  Připadalo mi to asi takto:  "Všichni už mají kola 26, tak proč by si měli kupovat nová. Tak jim dáme nový rozměr a budou hned kupovat nová."

Po letech, když jsem vyložil své kolo Scott Spark 29 z kufru, měl jsem pořád ten stejný pocit.  To kolo je tak obrovský, že se sotva vejde do Oktávky!  A když jsem na něho sedl, první pocit nebyl o nic lepší.  Připadal jsem si, že sedím na žebříku.  Musím říct, že jsem měl předsudky.  Původně jsem totiž chtěl testovat kolo velikosti 27.5 palců.  To mi totiž připadá jako rozměr budoucnosti pro všechny bajkery vysoký řekněme mezi 180 a 188 cm.  Sám mám 186, takže jsem chtěl raději tu sedmadvacítku. Model 27.5 palců však nebyl k dispozici, tak mi ve Scottu poradili:  "Vyzkoušejte nejprve devětadvacítku, a pak zkusíte sedmadvacítku a můžete to srovnat".

Inu, začal jsem jezdit.  A testovací rajóny bych nemohl mít lepší. Rehabilitoval jsem totiž v lokaci pro MTB bohem stvořené, tedy na Čeladné, přímo pod beskydskými velikány.  Jako první jsem samozřejmě dal Lysou horu, avšak ta byla ještě na silničce.  Když paní primářka uviděla mé kolo, řekla:  "To je hrozný, vy sice posilujete nohu, ale ničíte si záda.  Musíte jezdit na kole, co má výš řídítka a má vepředu, no to, jak se to, no to pružení".

Po cestě na kole do Afriky (link) na silničním CR1 tým Scott neváhal a poslal mi na vyzkoušení celoodpružený Spark.  Rehabilitační režim byl dosti přísný a během všedních dnů byl čas na kolo pouze pár hodin před západem slunce.  A člověk ani nevěděl, kdy vlastně zapadá, když pořád pršelo.  Ale nestěžuju si, taky jsem mohl sedět v kanceláři někde sto padesát kilometrů od nejbližších hor.

Během týdne, když nepršelo, jsem tak pravidelně vytahoval bike na menší vyjížďky kolem Ondřejníku a v okolní pahorkatině.  Kolo jelo vždy skvěle, ale pořád jsem se nemohl zbavit několika zvláštních pocitů. To kolo je tak velký!  To kolo je loď!  To těžiště je u pasu!  Těšil jsem se, že tuto vesmírnou loď z vesmírných materiálů otestuji na větším tripu.  Naštěstí jsou na rehabilitaci volné neděle!

Byla neděle, přestalo pršet, a tak jsem mohl vyzkoušet i vyšší horu.  Tedy mohli.  V neděli totiž můžete mít návštěvy, a tak jsem tedy jednu měl.  Tedy, jaksi dámskou, že ano.  Pro ochranu osobních údajů nejmenovaná přítelkyně si přivezla kolo, a tak jsme společně vyjeli směrem Kněhyně.  Cílem bylo přejet hřeben až na Radhošť a vychutnat tak krásné výhledy z tohoto známého beskydského hřebene.

Asi sedmnáctkrát při obědě jsem se jí blbě zeptal:  "Miláčku, seš si jistá, že to chceš dát?  Je to fakt velký převýšení!"  Pro ty z vás, kteří pocházíte z Plzně jen na vysvětlení, Beskydy nejsou sice největší hory v republice, ale vzhledem k tomu, že rostou jaksi ze severomoravské nížiny, tak mají největší převýšení ze všech našich hor.  Proto jsem navrhnul:  "Můžem' se projet jen tady někde okolo."  "Proč, to si jako myslíš, že to nevyjedu?"

Když jsme se fotili u onoho slavného golfového hřiště, kde se schází severomoravská ocelářská elita, projížděla kolem spřízněná duše.  Totiž, Jirka, který jaksi opačně než v našem případě, kdy mě navštívila přítelkyně, byl on na návštěvě přítelkyně na rehabilitaci, se také jel projet.  A sympaticky cválal na velkých kolech 29.  Hned jsme se dali do řeči, jak ty devětadvacítky pěkně točí.  "Teda nahoru to chce sílu, ale z kopce dobrý", však to znáte, dva borci mají hračky a hned se mají o čem bavit - asi jako když se dvě holky baví o kabelkách.  Když začalo stoupání, vždy po několika zatáčkách jsme čekali na dívčí část týmu.  Avšak, naše vášnivé diskuze o přednostech velkých kol nás natolik zaměstnaly, že nám stoupání ubíhalo velmi rychle, tedy vlastně tak rychle, že mi vzápětí display telefonu oznámil:  "Tak si jeď sám se svým novým kamarádem, já jedu zpátky!" 

Ani telefonát ani přemlouvání ani čekání to nespravilo.  Newton by řekl:  "Survival of the fittest", ale to by znělo neuctivě k dívkám, pokud by to bylo vytrženo z kontextu.  Nyní, již jen jako pánský tým, Kněhyni jsme neobjeli po turistické dle původního koedukativního plánu, ale vzali to ultra prudkým terénem až k zábradlí rezervace. Jedná se o Národní přírodní rezervaci a předmětem ochrany je les pralesovitého charakteru, takže jsme počestně usoudili, že překračovat zábradlí by nebylo správňácké. Na starých mapách vede značka až na vrchol a pěšinka tam dodnes je... Ze sedla jsme pokračovali na vrchol Čertův mlýn. V prudkém stoupání nejsou velká kola výhodou, ale můj Spark má lehký rám a lehká kola, takže se to dalo roztočit.  Lhal bych vám však, kdybych řekl, že to nepoznáte. Na velká kola zkrátka do kopce musíte mít sílu.  Na druhé straně však oceníte snazší přejezd překážek.

Z vrcholu Čertův mlýn vede sjezd, který je přesně podle "mé knížky".  Tedy pozvolný sjezd, při kterém nemusíte šlapat, ale letíte rychlostí lyžování.  Trasa není žádná asfaltka, či štěrkovka, ale poctivá rozbitá technická lesní cesta padající z výšky 1200 metrů.  Tedy, klesáte cca pět set metrů na pěti kilometrech.  A pozor, na konci nejste v údolí, ale pořád cca v polovině hory!  To jsou ta beskydská převýšení!  A v tu chvíli jsem pochopil, proč lidi milují devětadvacítky.  To kolo žralo každou díru, kořen, kámen tak, jako byste trasu projížděli v Cadillacu.  Čím větší rychlost, tím více přednosti velkých kol vynikly.

Měli jsme štěstí, že jsme na Martiňáku dostali vydatné občerstvení, protože personál se právě chystal chatu zavřít až do prvního sněhu.  Traverz na Pustevny byl také rychlý a jaksi samo-točivý.  Ve výjezdu k Radegastu jsem si pomalu začal zvykat na tu velkou páku, kterou musíte překonat, abyste tu masu materiálu uvedli do pohybu.  Zablokování obou tlumičů jedním tlačítkem pohodlně umístěným na řídítkách je luxus, který jsem považoval za výsadu závodních speciálů.  Najednou jsem se přistihl, že jsem na tom závislý.

V půli cesty mezi sochou Radegasta nad Pustevnami a věrozvěsty na Radhošti se podíváte doprava na horní stanici vleků.  Mimochodem, ta sjezdovka je tak výborná, široká, s ideálním sklonem na carving, že vás bude vehementně tankovat, proč nevede až do údolí a proč nejsou Pustevny top lyžařským střediskem s převýšením jako Špindl.  Reliéf by na to byl.  Dokonce by to prý i žabičkáři povolili.  Pro změnu se prý ale nemohou dohodnout majitelé resortu.

A z Radhoště opět plavba lodí.  Technické pomalé pasáže by možná byly jednodušší na menších kolech, avšak řešení je jednoduché: musíte holt ošemetná místa projet rychleji.  Ve spodních partiích sjezdu se kolo rozjelo takovým tempem, že jsem měl co dělat, abych ho zastavil.  Což o to, kotoučové brzdy Shimano reagují na minimální dotek jednoho prstu.  Přistihl jsem se, že za jízdy vzpomínám, jak jsem tento náročný sjezd kdysi dával na pevném kole s cantileverovými brzdami.  Ještě že pokrok jde s věkem. Jako teenager jsem to přežil. Navíc, člověku to dalo techniku.  Musel se naučit číst terén a vybírat nejlepší stopu. Teď už by to mé staré kosti těžko zvládly. Přítelkyně, nyní tedy vlastně ex-přítelkyně, to odhadla hned, když vystoupila z vlaku a uvítala mě tak, jak to ženy nejlépe umějí, když chtějí potěšit:  "Vypadáš o deset let starší!"

Po pravdě, od té doby, když jsem tento sjezd z Pusteven jel naposledy, tehdy na tom ocelovém kole, to let bude už tak patnáct.  Ale nyní, na celoodpruženém, s velkými koly, kotoučovými brzdami, karbonovým rámem jsem jaksi nemohl zpomalit.  Ne proto, že by to brzdy nezvládly a já mířil do záhuby nebo do některého metr širokého buku kolem stezky, ale proto, že jsem nemohl poručit mozku, aby ubral tempo. Cadillac alias Scott Spark 29 se totiž jen jemně houpal.

Při finálním transferu po asfaltu není nutno vychvalovat velká kola.  Samozřejmě vás dovezou k cíli s menší námahou než kola menší.  O to větší námahu by však dalo rozveselit velmi nahněvanou slečnu čekající a zuřící. Nebudu fingovat happy end, to se prostě nepodařilo. Holt, když odjedete na čtyřicet dnů na jih, chvilku se doma ohřejete, aby se neřeklo a pro změnu vypadnete na čtyřicet dnů na sever, nemůžete se divit.  "Ztratil jsem holku, ale poznal novýho kámoše", byla by asi hláška zhulenýho Macháčka, kdyby na motivy této story točil cyklistické Samotáře.  A nutno upřesnit, že tím novým kámošem by byl stejně tak bajker Jirka jako Scott Spark 29. Promiň, Adélko.

Pavel Trčala

V příštím díle Pavel Trčala, společně se svým dlouholetým kamarádem Danem Šimčíkem, mistrem republiky ve sjezdu, protáhnou kola po celém hřebenu Beskyd od Jablunkova až po Bumbálku.

Foto: Aleš Němec a archiv autora