Nahoře i v dole aneb průzkum Slovinska

Slovinsko je pro vyznavače outdoorových aktivit hlavně synonymem pro Julské Alpy a samotný nejvyšší kopec Triglav (2864 m n. m.) láká každoročně zástupy našinců ke zdolání. Kromě toho je díky rozsáhlým krasovým oblastem tradičním cílem milovníků raftingu a canyoningu. Když se ale mrknete do nabídek cestovních kanceláří, jen málokterá vás zaveze do Slovinska s tím, že si tam parádně zabajkujete. Potenciál tak malé země je však v této oblasti cestovního ruchu obrovský. Podstatná část země je totiž kopcovitá až hornatá a polovinu rozlohy tvoří lesy. Při hledání nových bikerských lokalit v Evropě jsme proto nemohli Slovinsko minout. Do oka nám padla Koroška, severní oblast u Rakouských hranic. Aniž bychom to dopředu tušili, vydali jsme se prozkoumat bikerský ráj, vyzbrojeni jen několika tipy z internetu. Ráj, který leží jen necelých 5 hodin jízdy autem z Brna.

Plán průzkumu byl jednoduchý: vyrazíme v sedm večer z Brna, do půlnoci jsme na místě, někam zalehneme, ráno se ubytujeme a hurá na kolo! Zadrhlo se to ovšem už na začátku: vyrážíme před půlnocí, za svítání uléháme na výletišti nad idylickou vesničkou Šentanel. Přímo před námi se v ranním slunci skví majestátní a dosud zasněžený masiv Peca (2125 m n. m.). Tento pohled nezevšedněl za celou dobu našeho pobytu. Je nám jasné, že tady se nudit nebudeme.

Single Trail Park na koleně

Ubytování na rodinné farmě probíhá standardně po balkánsku. Kafe a něco, co vzdáleně připomíná dobrou rakiji. Druhé kolo se naštěstí nekoná, těžko bych vysvětloval své odmítavé stanovisko. Domácí jsou naopak velmi příjemní a nic není problém. Na kolo se dostáváme kolem oběda. Pohodlnou šotolinou se přesouváme do místa, které přitahuje bikery jako magnet. Dušan Štrucl alias Dixi vybudoval v jedné z horských vesniček místo, kde si podávají dveře hosté doslova z celého světa. Vesnička se jmenuje Jamnica a Dixi tu koupil před pár lety 24 ha pozemků společně s farmou, jejíž historie sahá 500 let zpět. Společně se svým synem Anejem a partou nadšených lidí postupně zveleboval bikerskou základnu, kterou projde od dubna do října kolem 1000 klientů. Ekohotel Koroš nabízí ubytování na 10 postelích a svým hostům vaří z vlastních, organicky pěstovaných surovin nebo surovin od okolních farmářů, se kterými má Dixi smlouvy. Proto přívlastek Eko. Kromě toho si zaslouží přídomek Bike. Bikeři tu najdou všechno, co potřebují, včetně odborného servisu samotným majitelem, wi-fi free, bazén a další vychytávky.

„Dixi, ty jsi se zbláznil? Kdo má MTB hotel?“ říkali lidé na začátku. Jenže Dixi, který měl krátkou zkušenost s vedením penzionu v Črně (vesnička v údolí), prolezl internet a zjistil, že „mountain bike hotel“ je téměř neznámé heslo, stejně jako „mountain bike park“. Od té doby nabízí své služby na adrese www.mtbpark.com

Co by to bylo za park bez pořádných singlů? Jenže Dixi a jeho přátelé to dělají jinak, než jsme zvyklí z Ameriky či našich Rychlebek. „Stavíme traily, které zapadnou do přírody. Žádná těžká mechanizace, jen lopaty a krumpáče. Žádné kubíky dusaného kameniva. Vystačíme si se dřevem, mostky stavíme jen výjimečně“, říká o své filozofii Dixi a bere nás na komentovanou projížďku jednoho trailu. Nikde žádné značení, následujeme Dixiho zadní kolo.  Síť trailů je propojená a koncipovaná tak, že se na různých místech rozhodujete, kam dál. Dixi vždy na rozcestí zastaví a povídá nám něco o následujícícm úseku, historii trailů, sobě a bike aktivitách v regionu. Přitom pořád klesáme do údolí. Princip „bike parku“ je jednoduchý: jedete stále dolů, rozhodujete se na křižovatkách a pokaždé to člověka „vyplivne“ na příjezdové šotolině do Jamnice. Nahoru pěkně po svých. 

V jedné zatáčce nás dojíždí ukrutnou rychlostí borec na enduru, který se s tím opravdu nemaže. Je to Nejc, asi 25letý usměvavý místní mladík, který tudy viditelně nejede poprvé. Dáváme se s ním do řeči o trailech, okolních možnostech a vyzvídáme bližší informace o místní atrakci – Underground trailu, který nás samozřejmě velmi láká. Ukázalo se, že lepšího průvodce jsme nemohli potkat. Nejc nás protahuje ostatními traily v Jamnici a dává pár tipů na „divoké traily“ v okolí. Pracuje jako příležitostný průvodce pro Bike Nomád a provádí i v podzemním trailu. Možná se ještě uvidíme…

Z odpoledne se pomalu stává podvečer, a tak sjíždíme poslední „lajnu“, a abychom trochu poznali okolí, vracíme se do Šentanelu oklikou. Slunce padá k obzoru, stíny se prodlužují a my si užíváme pohodovou šotolinu, vinoucí se mezi roztroušenými statky. Se západem slunce uléháme na louku, sousedící s naším penzionem, který je také součástí rodinné farmy. Paní domácí nás zdraví širokým úsměvem. Zrovna je na cestě od záhonků a skleníku, kde se pěstuje téměř všechno, co je v kuchyni restaurace potřeba. Žádné cesty do supermarketu pro polotovary.

Kmetije a zase kmetije

Ráno nás do nového dne vítá azurová obloha. U vydatné snídaně plánujeme dnešní program. Vzhledem k tomu, že Underground trail jsme nestihli rezervovat, volíme cykloturistiku v okolí s cílem projet pohořím Strojna. Rozkládá se přímo na slovinsko-rakouském pomezí a nejvyšší vrchol Strojna se může pochlubit nadmořskou výškou 1055 m. Vyrážíme směrem k rakouským hranicím. Samotného překročení bychom si ani nevšimli, nebýt cedulí „Forststrasse“ a jednoho porušení výslovného zákazu vjezdu kol. Zajímavé však je, že na „zakázanou“ cestu vede z rakouské strany cykloznačení a v naší slovinské mapě je cesta součástí tématických MTB tras. Dopadlo to dobře. Ani jsme se v Rakousku neohřáli a už se zase vracíme zpět. Charakter krajiny nezměněn. Je vidět, že území bylo dříve celistvé. Zaujalo mě dvojjazyčné pojmenování jedné z vesnic: Sankth Margarethen vs. Šmarjeta. Už víme, z čeho vzniklo naše „šmarjapano“.

Poměrně hustá síť šotolinových cest ve velmi dobré kondici nás provází farmami rozesetými v krajině, kde se střídají lesy s obhospodařovanými plochami. Oblast je vlastně souhrn „kmetijí“ (slov. farem), z nichž některé mají statut „turistické“ a jsou v nich připraveni vás ubytovat nebo občerstvit. Jsme tu mimo hlavní sezónu, a tak nejsou všichni připraveni, jak bychom si někteří představovali. Na druhou stranu, frekvence cyklistů je velmi nízká. Potkali jsme za celý den dva.

Z hor se spouštíme do městečka Ravne na Koroškem, které je centrem všeho. Poklidná atmosféra, ale místní se chystají na nějakou slavnost. Chlapík v infocentru je evidentně potěšen naší přítomností a ochotou se může přetrhnout. Nával tu asi nemá. Posílá nás do hospody naproti, kam postupně během oběda snáší další propagační materiály. Inu, srdcař.

Údolím se posouváme do vedlejšího městečka Prevalje. Je tu Enduro, jediný cykloservis široko daleko. Samozřejmě, že majitel je „namočený“ ve všech projektech kolem Dixiho. Zbývá nám vystoupat necelých 300 výškových metrů k našemu dočasnému domovu. Trochu si přidáváme a kluci nám ukazují turistickou značku, kterou včera objevili. Parádní sjezd a jsme doma. Co by to bylo za závěr dne bez pivka a západu slunce na „naší“ louce.

500 metrů pod zemí

Následující den si musíme přivstat. Máme objednaný Underground trail! Přesouváme se na kole do Mežice, starého hornického městečka, rozkládajícího se pod hraničním masivem Peca (2125 m n. m.), v údolí řeky Meža. Okolní kopce jsou doslova prošpikované podzemními chodbami, kterých tu vzniklo od počátku dobývání olova a zinku téměř 800 km. Bez problémů nacházíme hornické muzeum, kde máme sraz s naší průvodkyní Petrou. Jsme řádně natěšení, kolem se motají pěší návštěvníci, vyzbrojení bílými hábity a čelovkami. Nakonec je místní „štajgr“ zavírá do minivláčku bez oken a odváží do černé díry.

Kde se vzal, tu se vzal, objevuje se vedle nás i Nejc, který pojede s námi. Nakládáme kola na vlek, protože se musíme přesunout ke vstupu do podzemí do vedlejší Črny. Na místě podepisujeme, že se vydáváme dolů na vlastní nebezpečí, fasujeme čelovky a oblékáme na sebe všechno, co máme. Není to moc komfortní, protože teplota dosahuje nějakých 25 stupňů. Otevírá se před námi železná brána a já si začínám připadat jak trpaslík z Pána prstenů. Úvodní řeč, zapínáme světla a vydáváme se úzkou chodbou do neznáma. Jedeme za sebou volným tempem a Nejc z bezpečnostních důvodů skupinku uzavírá. V jednu chvíli, kdy jsem se s foťákem trochu zdržel, jsem byl docela rád, že mě poslal správnou chodbou. Značení je mizerné a možností odbočit mimo trasu je hodně. V duchu si pohrávám s myšlenkou na Underground orientační závod. Petra párkrát zastavuje, povídá nám o historii a provozu dolů a zodpovídá všetečné dotazy. Jsme v 8. patře, 500 m pod zemí a teplota dosahuje stálých 10 °C. Průměrný věk dožití tehdejších horníků, 35 let, vypovídá o tom, jak těžce zde získávali muži, ženy, ba i děti, obživu. Asi po 2 hodinách a 5 km jízdy se řádně promrzlí dostáváme na denní světlo. Jsme ve vedlejším údolí, vzdušnou čarou 3 km od vstupní brány.

Sjíždíme k muzeu, kde následuje individuální prohlídka expozic věnovaných hornictví, přírodním krásám, geologii atd. V paměti mi utkvělo spíš stylové rozloučení s Petrou – panák slivovice každému. Nejc nám ještě dává tipy na další traily a hlavně doporučuje Flow trail Peca, který vzniká v Rakousku, nedaleko odsud. Jdeme do toho!

S plnými břichy se škrábeme 500 výškových metrů k výletní restauraci Koča na Pikovem. Měl by tu začínat neznačený hřebenový trail. Potkáváme se s partou bikerů se stejným cílem. Naštěstí tu nejsou poprvé. V případě nouze poradí i hospodský na chatě. Nádherná pěšinka, vinoucí se borůvčím mezi skalkami. Opravdová pohádka. Nikde ani stopy po budovatelské činnosti. Zřejmě starý lovecký chodníček. Pár exponovaných míst a projížďka se některým změnila v letecký den. Naštěstí je všude kolem krásně měkoučko. Jedinou chybou tohoto singlu je, že celkem brzy končí zpět na lesní cestě. Ale stálo to za to.

Nejdelší flow trail v Evropě

Na rakouské straně masivu Peca (něm. Petzen) finišují s nejdelším flow trailem v Evropě. Délka 8 km a převýšení 1000 m z něj dělá opravdu zajímavou bikerskou atrakci. Navíc možnost využití lanovky s různými druhy permanentek. Vystoupat lze také vlastními silami zásobovací šotolinou. Oficiálně by měl být otevřen 16. srpna, ale Nejc nás ujišťuje, že většina je už hotová a personál stavební čety toleruje nahodilé nedočkavce. Vzhledem k tomu, že my čekat nemůžeme, vyrážíme ke spodní stanici lanovky. Ta samozřejmě zeje prázdnotou, a tak nám nezbývá, než se pořádně opřít do pedálů a vykoupat ve vlastním potu. S přibývající nadmořskou výškou naštěstí klesá i teplota a u horní stanice lanovky, ve výšce 1700 m n. m., na řadu přicházejí i větrovky. Kocháme se u křištálově čistého jezírka plného čolků a obdivujeme okolní štíty. Je tu pusto a prázdno. Bez větších potíží nalézáme začátek trailu a vrháme se střemhlav dolů. Autoři projektu mají pravdu, když tvrdí, že flow trail je pro celou rodinu. Trail je krásně vyhlazený, klopené zatáčky nás drží v korytě. Když to ale pustíte naplno, je to pořádný adrenalin. Na některých místech ještě chybí finální vrstva, na některých se ještě nezačalo kopat.

Hora Svaté Uršuly

Nejvyšší vrchol masivu Plešivec, tyčícího se jižně nad Ravne, nás láká k okružní jízdě. Necháváme auto na parkovišti u jezera Ivarčko, které slouží jako soukromé výletiště s poměrně přísným režimem (žádné vlastní pití ani jídlo). Kolem hory vede nenáročná šotolina s občasnými výhledy do kraje a možností občerstvení ve třech horských chatách. Abychom nabrali pravidelnou denní dávku převýšení, odbočujeme k vrcholu. Odměnou za zdolání pekelného stoupání je úžasný kruhový výhled do Korošky a dosažení kóty 1699 m n. m. Od jezera poctivých 1000 výškových metrů! Protější stranu údolí řeky Meža máme jak na dlani, a tak můžeme patřičně hodnotit naše předešlé trasy. Kromě hospody stojí nahoře kostel zasvěcený Sv. Uršule a vysílač. Pěšky sem míří poměrně hodně turistů, na kole jsme tu sami.

Po adrenalinovém sešupu navazujeme zpět na kruhový objezd. Mírné houpání a za farmou Vernšek si všímáme turistického chodníčku se šipkou „Poštarski dom“. Tam přece taky jedeme. Mrkneme na sebe a vyhazujeme blinkr pryč ze šotoliny. Krásný kamenný trail mírně okořeněný polomem. Přehnala se tu asi pěkná vichřice, na mnoha místech je vidět a slyšet dřevorubce. Celou cestu k chatě Poštarski dom si v duchu broukám „Ide poštár ide, telegram mi nesie…“

Slunce pomalu klesá k obzoru a my si vychutnáváme „u pošťáka“ naše poslední Laško (jeden ze dvou slovinských pivovarů). Projeli jsme Korošku křížem krážem, ale stejně nás napadá tisíc důvodů, proč se sem vrátit. Jedním z nich je i každoroční Black Hole Bike Fest, který pořádá srdcař Dixi…