Nebojte se jízdy na sněhu

V zimě cyklisty svrbí nohy asi nejvíce. Když by se rtuť teploměru nejraději úplně schovala před jejich zraky, vyhlížejí alespoň několik málo stupínků nad nulou a protože všude kam oko dohlédne leží bílá spoušť, vyráží do sedel svých kol jen několik málo nejotrlejších. Ovšem najdou se i tací, kteří se za okny svých domů a bytů nemohou prvního sněhu dočkat. Důvod je prostý; na sněhu si mohou zábavnou formou osvojit spoustu technických dovedností a navíc když se něco nepovede, tolik to nebolí.

Nejvíce odrazující je ovšem zima, která spolehlivě během několika desítek minut dovede zalezt pod nehty. S tím se ale dá bojovat. Žijeme v moderní době plné moderních materiálů, které dovedou udržet teplo a zároveň odvést vlhkost tak, že nevystydnete. Správě se obléct je základ úspěchu. Každý jistě už přišel na to, že navléct na sebe co nejvíce teplého oblečení není řešení. Počet svršků je totiž nutné přizpůsobit nejen počasí, ale i charakteru vyjížďky. Kdo se chystá na dlouhý vytrvalostní trénink se totiž oblékne jinak, než jiný biker, který si jede jen do nedalekého lesa užít sněhové nadílky.

Obecně platí, že čím intenzivnější vyjížďka, tím je lepší se obléci méně a použít i prodyšnější oblečení. Je potřeba si chránit citlivé partie, jako achylovky například vyššími ponožkami, nebo kolena. I v desetistupňovém mrazu vám při tréninku v členitém terénu, kde se člověk pohybuje sice pomaleji, zato s větším nasazením, úplně stačí použít pod středně teplé čapáky tlustší návleky na kolena, vzít si moiru s dlouhým rukávem, teplý dlouhý dres a přes něj například windstopper vestu, která umožní rozepnutím komfortně regulovat pocit tepla. Windstopperové čapáky jsou na takovéto kratší vyjížďky spíše na obtíž, protože je snadné se v nich spotit. Ty jsou lepší na dlouhé monotónní tréninky v pásmu základní vytrvalosti, kde se jezdec prakticky nespotí. Dobře ale mohou posloužit tenké šustáky převlečené přez klasické čapáky nebo dlouhé návleky na nohy. V zimě se nesmí zapomínat na ruce a chodidla, která se pohybují minimálně a mají tendeci začít rychle zábst. Řešením jsou teplé nepromokavé návleky na tretry, které nenasáknou vodou a rukavice spíše tenčí z funkčního materiálu než extra tlusté, které drží vlhkost. V případě jízdy na delší vzdálenost už musí nastoupit zimní windstoperová bunda, nejlépe v kombinaci s dlouhou moirou pod ní. Chvilku trvá, než se windstopper zatáhne, takže vám může být z počátku trochu zima, ale během jedné až dvou desítek minut materiál začne fungovat.

Ale teď již k samotné jízdě v terénu. Pro víkendové jezdce, ale i pro závodníky, kteří si chtějí oživit zimní přípravu, je nejlepší formou vyjížďky maximálně hodinová jízda ve známém terénu někde, kde na cyklistu nečekají dlouhé přesuny mezi jednotlivými úseky, kde lze velmi rychle prochladnout. Dobré je též vybírat méně frekventované cestičky, které nejsou uklouzané. Na těch si moc zábavy neužijete.

Nejvíce zkušeností s jízdou ve sněhu mají cyklokrosaři, protože v zimě jde prakticky o jejich denní chleba. Poučit se lze zejména z obutí, které tito jezdci používají. Základní volbou je pro ně hrubý vzorek a čím více se trať ujíždí a začíná ledovatět, tím hladší dezén použijí a na úplně zmrzlém povrchu vozí galusky s tím nejhladším, který lépe přilne. Gumy je nutné i správně nafouknout. Na sněhu se nemusíte bát, že by se Vám podhuštěná guma, jak se říká, “žvějkla” a tak můžete gumu jen tak, aby nehrozilo procvaknutí. Na plavnou jízdu si záhy zvyknete a získáte tak lepší adhezi, protože plášť bude mít větší styčnou plochu s terénem. Navíc se značně prodlouží moment, kdy začne kolo klouzat a Vy budete mít čas s tím něco udělat.

Sníh skutečně jezdci dovoluje naučit se poznat moment, kdy kolo začne ztrácet adhezi. K tomu je nejvhodnější ne moc hluboký sníh. V hlubokém se totiž jezdí podobně jak v písku a na zledovatělém onen moment ztráty přilnavosti odhalíte až už budete sedět na zemi. Nejprve je potřeba, abyste se na kole nedrželi křečovitě a dali kolu pod sebou trochu volnosti, abyste cítili, co se pod gumami děje. V zatáčce na sněhu je třeba dostatečně přesunout váhu dopředu tak abyste zatížili obě kola pokud možno stějnou vahou. A hlavně do pomalejších zatáček nepřestávejte šlapat. Vycvaknutá noha se vám hodí skutečně až ve vetší rychlosti, nebo ve sjezdech. Když totiž budete šlapat, brzy ucítíte, jak se při trošku ráznějším šlápnutí začne sunout kolo bokem a čím více to budete cvičit, tím více vám nebude činit problém jezdit na hraně smyku, a to na každém povrchu. Případný smyk totiž můžete korigovat pohybem těla tak, že kolu zkrátka v pohybu bokem trošku vyhovíte, aby se mohlo malinko sklouznout, ale už bez vaší váhy, která bude pokračovat v původním směru. Kolo tak dostane šanci se chytit.

V rychlých nebo extrémně kluzkých zatáčkách, kde už nemá smysl dále šlapat, je nejlepší si vycvaknout vnitřní nohu a v případě, že začnete ztrácet stabilitu, můžete se jedním šlápnutím na zem udržet v sedle. Nohu totiž vytrčíte těsně nad terén lehce ve směru jízdy, tak aby reakce byla co nejrychleší. Do zatáčky se položíte podobně jako v prvním případě a při průjezdu můžete zkusit oblouk utahovat. To je potřeba provést celým tělem, protože když přitáhnete jen řídítka, s největší pravděpodobností Vám uklouzne přední kolo a jeho smyk se koriguje hůře než smyk zadního kola. A můžete si zkusit projet jednu zatáčku vícekrát po sobě. Pokud si najdete kratší okruh v délce několika set metrů a vrhnete se na něj ve skupině v rychlejším tempu, techniku jízdy si začnete osvojovat velice rychle.

Ale co dělat, když je sníh hluboký, kolo se do něj boří až moc, že skoro nejde zatočit? Abyste se udrželi v sedle, musíte přední kolo hodně odlehčit, aby se bořilo méně než zadní tím, že si poposednete dozadu a maximálně se vyvarujete i nejmenšího zatočení. A když už je třeba směr zkorigovat, například abyste se udrželi na vyšlapané pěšince, pomůžete mu tak, že nejdříve kýženým směrem přenesete váhu, a poté pomocí silnějšího přišlápnutí na chvilku skoro odlepíte od země přední kolo a rukama mu pomůžete přistát o několik centimetrů bokem. Nejde o to, aby se přední kolo dostalo do vzduchu, ale aby se pohybová energie, která by neodlehčené přední kolo pravděpodobně poslala do smyku, přesunula na zadní kolo, kde nadělá mnohém méně neplechy. A to funguje i když potřebujete někam zahnut.

S brzděním na sněhu je to jednoduché. Pokud nechcete dostat kolo úmyslně do smyku, prudké brzdění je možné jen při jízdě rovně s tím, že váha je nad zadním kolem a předním kolem brzdíte jen tolik, aby se nedostalo do smyku. A co jízda po rovině? Na té není nic složitého a každý základní zásady jistě zná. Když je potřeba se opřít do pedálů, váha musí jít co nejvíce na zadní kolo a to i při jízdě ze sedla. Kvůli efektivitě přenosu síly je třeba dbát na techniku šlapání a šlapat, jak se říká, do kruhu a ne do čtverce. To je důležité hlavně při jízdě do kopce. Je lepší dát do šlapání o něco méně úsilí a soustředit se na jeho plynulost, protože pak budete překvapivě znatelně rychlejší než když se budete snažit překonat malý prudký výjezd tak, že do šlapání dáte vše.

Na sněhu je lepší mít ve výjezdu o něco těžší převod než obvykle a pokud nastane situace, že už se před vrškem výjezdu skoro zastavujete, nechte klidně pohybem těla dopředu kolo na chvíli úplně zastavit. V ten moment máte kliky vodorovně s terénem. V zápětí s citem šlápnete o půl otáčky dopředu a zároveň se na kole přesunete zpět dozadu. Účelem je udržet pohybovou energii těla tím, že se dopředu pohybuje střídavě kolo a vy. Ve chvíli, kdy jsou kliky v poloze největšího záběru jde totiž dopředu jen tělo a kolo skoro stojí na místě a pohybuje se jen minimálně. Při tomto “koníčkování” se síla na zadní kolo přenáší jen když kolo stojí. Podobně to funguje i v létě, když se například potřebujete dostat přes kluzký kořen ve výjezdu. Přední kolo totiž šlápnutím nadlehčíte, aby ho snáze překonalo a těsně před tím než se na kořen dostane i zadní kolo, pokračuje v pohybu dopředu jen tělo. Pak už jen za minimální trakce přitáhnete kolo zpět pod sebe a nic neuklouzne.

Na co nezapomenout:

• Nepodcenit správné oblečení a obléci se podle předpokládaného charakteru vyjížďky.
• Nezapomenout na návleky na tretry. V nouzi i závodníci sáhnou po starých ponožkách s vystřiženou dírou na kufr
• Podhustit gumy zruba na dvě atmosféry i méně, aby kolo lépe drželo.
• Na kole se uvolnit a pracovat s vahou vlastního těla
• Namazat si řetěz před i po vyjížďce. Sníh na něm bude tát a brzy by byl jen plný vody.
• Pokud se sníh vyloženě neboří, váhu přenést více dopředu než obvykle a pokud to jde, v zatáčkách šlapat.
• V hlubokém sněhu zase přenést váhu na zadní kolo a odlehčit přední.
• Nebojte se smyku! Padá se do měkkého a přinejhorším budete jen mokří.
• Nic se nemá přehánět a když vám to dnes zrovna nesedne, nebo vám bude zima, jeďte domů i dříve. Zítra je také den a zima je ještě dlouhá.

Jízda na sněhu tak při vhodně pojaté vyjížďce dovede nejen zpestřit nepříjemné zimní období, ale pomůže si osvojit spoustu dovedností, ze kterých pak budete těžit v létě. Nenajíždějte v mrazu zbytečně objemy, vyrážejte na kratší záživnější tréninky a užijte si té sněhové nadílky, dokud není bláto.

Foto: David Menger