Neuvěřitelně intenzivní zážitek, říká o Aljašce Pavel Richtr

Splnilo se, co jsi od Iditarodu očekával?

Co se ti tedy na Aljašce nejvíce libilo?

Co byl naopak nejhorší moment?
Těch bylo také několik a dobře si na ně pamatuju. Po třetí noci a tedy dvou a půl dnech tlačení kola hlubokým sněhem jsem vyrazil v pět ráno s vidinou lepších podmínek. Vidina však během prvních 4 hodin tlačení kola zavátou stopou vyprchala. Navíc jsem při kontrole oblepených puchýřů na nohách zjistil, že jsem při odchodu z checkpointu nechal u kamen vložky do bot! Tam mě poprvé napadlo, že to možná nedám... To mě pak napadlo ještě asi dvakrát, naštěstí však v místech, kde nebyla jiná možnost než to „dát“. Poprvé to byl luxusní hlaďák uprostřed 12hodinového nočního přechodu hor v -30°C, podruhé pak ještě luxusnější hlaďák uprostřed nejdelšího a nejodlehlejšího úseku. Tady se na mně také podpsaly jen asi 3 hodiny spánku za poslední dva dny a čerstvé stopy losů a vlků (ty vlčí často kilometry následovaly stopy dvou bikerů přede mnou!). Absolutně nejhorším, ale i nejsilnějším okamžikem byl poslední 80km úsek, který jsem absolvolal v noci za teplot padajících k -45°C. Na těch 13 hodin nikdy nezapomenu – postupně jsem na sebe narval skoro všechno oblečení včetně péřovky a masky, a stejně jsem promrzal. Docházelo mi jídlo, zamrzala mi voda, ke které jsem se pak ani nedostal kvůli zipu, který zimou praskl, vypínala mi hlava a usínal jsem za jízdy. Zastavit ale v téhle zimě není řešení. Dost mě děsilo i to, že Phil, se kterým jsem tento úsek jel a který tam žije a celou zimu v těchto teplotách trénuje, trpěl a bojoval uplně stejně jako já.

Dokážeš popsat, jak vypadal takový tvůj průměrný den tam?

Přemýšlel jsi, že bys závod zabalil, když bylo tak špatné počasí?
Jsem rád, že mi to během těch prvních dnů nevzdala hlava. Všichni trpěli úplně stejně, ale někteří tomu – většinou v teple checkpointu a s vidinou dalšího dne trápení – podlehli a zabalili. Bylo to dost těžké – stále jsme slyšeli, že zítra už to bude lepší, ale nikdy nebylo, spíše naopak. Snažil jsem se myslet pozitivně a vůbec si možnost odstoupení ze závodu nepřipouštět, ale bylo to marné – párkrát mě to dostihlo. Hodně velký strach jsem měl ze stavu chodidel poničených několikadenní chůzí. Vzdát tento závod kvůli puchýřům se může zdát jako dost hloupý důvod. Se strženými puchýři se však daleko dojít nedá a většinou se to nelepší. Pro několik lidí to tedy ve čtvrtině závodu byl dost dobrý důvod, proč vzdát.

Bylo něco, co tě překvapilo, byť jsi odjížděl připraven? Musel jsi řešit problémy?

Menší či větší problémy jsem řešil neustále. Například o zhruba 100metrovém svahu pokrytém hladkým ledem v nejodlehlejším místě trasy jsem věděl dopředu. Ale až tam jsem zjistil, že mě na něm hřeby na botách udrží jen tak tak a že se v případě uklouznutí rozhodně nezastavím dříve než dole. Nakonec jsem se nahoru vyškrábal tak, že jsem kolo položil na led, a pedál tak fungoval jako kotva. To, že byla pod ledem slyšet tekoucí voda, mi na pohodě nijak nepřidávalo. 

Na co člověk myslí, když x hodin tlačí kolo pustinou?

Co kolo? Osvědčilo se nebo byl nějaký problém?

Už přemýšlíš o návratu na Aljašku nebo nějakém podobném závodě?
Začal jsem o tom přemýšlet hned ten den, co jsem závod dokončil. Dříve jsem o tom, jak se stane pro účastníky závod drogou, jen četl. Teď už o tom vím své.

foto: archiv Pavla Richtra