Neuvěřitelně intenzivní zážitek, říká o Aljašce Pavel Richtr

Český biker Pavel Richtr se vrátil ze závodu či spíše expedice na Aljašce. Letošní ročník extrémního závodu byl ještě extrémnější, čerstvě napadaný sníh bránil snowbikerům v jízdě a většina z nich vzdala. To český dobrodruh na sníh, puchýře a omrzliny moc nekoukal a coby zelenáč měl před poslední etapou na dohled šestinásobného vítěze. Do cílového místa McGrath dorazil po 350 mílích společně s dalším snowbikerem Philem Hofstetterem na druhém, respektive třetím místě. Celkem byl na trati 6 dní, 18 hodin a 7 minut. 

Splnilo se, co jsi od Iditarodu očekával?
Několikanásobně. To, jak jsem si to celé představoval, bylo jen slabým odvarem toho, jaké to pak bylo na vlastní kůži. Včetně těch těžkých okamžiků. Ačkoliv jsem věřil, že to zvládnu, až do cíle jsem byl s optimismem opatrný. Ještě méně jsem chápal to, že dotahuju úplné čelo závodu. Jsem velmi spokojen, prostě to nemohlo dopadnout lépe. Ten pocit je ještě silnější díky tomu, že jsem o závodu dlouhou dobu snil, přemýšlel, odhodlával se k němu a připravoval se na něj, a stejně tak díky energii, kterou jsem do celé akce vložil.

Co se ti tedy na Aljašce nejvíce libilo?
Je toho více. V první řadě neuvěřítelná intenzita zážitku, který trvá v kuse skoro týden. Absence předepsaného denního řádu a minimum podpory ze strany pořadatelů spolu s extrémními podmínkami vnáší do závodu úplně jinou dimenzi, mnou dříve nepoznanou. Na všechno je člověk úplně sám, a ačkoliv jsem to tak při závodě nevnímal, mnohé z nejhorších okamžiků jsou teď těmi, na které vzpomínám nejvíc a při kterých jsem sám sebe poznal o trochu lépe. Dále jsem potkal mnoho úžasných lidí – mezi závodníky i místními. Ačkoliv jedna z vtipnějších definic tohoto závodu říká, že je to závod pro lidi samotáře, co nemají rádi lidi, není to vůbec pravda a hlavně při závodu vznikají velmi silná přátelství. Samostatnou kapitolou je pak aljašská příroda – nádherná a nemilosrdná.

Co byl naopak nejhorší moment?
Těch bylo také několik a dobře si na ně pamatuju. Po třetí noci a tedy dvou a půl dnech tlačení kola hlubokým sněhem jsem vyrazil v pět ráno s vidinou lepších podmínek. Vidina však během prvních 4 hodin tlačení kola zavátou stopou vyprchala. Navíc jsem při kontrole oblepených puchýřů na nohách zjistil, že jsem při odchodu z checkpointu nechal u kamen vložky do bot! Tam mě poprvé napadlo, že to možná nedám... To mě pak napadlo ještě asi dvakrát, naštěstí však v místech, kde nebyla jiná možnost než to „dát“. Poprvé to byl luxusní hlaďák uprostřed 12hodinového nočního přechodu hor v -30°C, podruhé pak ještě luxusnější hlaďák uprostřed nejdelšího a nejodlehlejšího úseku. Tady se na mně také podpsaly jen asi 3 hodiny spánku za poslední dva dny a čerstvé stopy losů a vlků (ty vlčí často kilometry následovaly stopy dvou bikerů přede mnou!). Absolutně nejhorším, ale i nejsilnějším okamžikem byl poslední 80km úsek, který jsem absolvolal v noci za teplot padajících k -45°C. Na těch 13 hodin nikdy nezapomenu – postupně jsem na sebe narval skoro všechno oblečení včetně péřovky a masky, a stejně jsem promrzal. Docházelo mi jídlo, zamrzala mi voda, ke které jsem se pak ani nedostal kvůli zipu, který zimou praskl, vypínala mi hlava a usínal jsem za jízdy. Zastavit ale v téhle zimě není řešení. Dost mě děsilo i to, že Phil, se kterým jsem tento úsek jel a který tam žije a celou zimu v těchto teplotách trénuje, trpěl a bojoval uplně stejně jako já.

Dokážeš popsat, jak vypadal takový tvůj průměrný den tam?
První dny, kdy jsme tlačili, to bylo dost jednotvárné – vstaneš ve 4 ráno, rychlá snídaně (pokud jsem spal venku, tak proběhla až za pohybu), ještě za tmy začátek pochodu, celodenní cca 50km tlačení kola zavátou nebo měkkou stopou rychlostí maximálně 3km/hod, před půlnocí checkpoint, jídlo a pár hodin odpočinku. Pokud jsem spal venku, tak to bylo bez teplé večeře a musel jsem si ze sněhu vyrábět vodu na druhý den. Od poloviny závodu přestaly existovat „průměrné dny“. Rozhodovala teplota, stav cesty, potřeba odpočinku, přepověď počasí, riziko zavátí stop před vámi, nižší riziko lavin v noci, vzdálenost dalšího checkpointu atd.

Přemýšlel jsi, že bys závod zabalil, když bylo tak špatné počasí?
Jsem rád, že mi to během těch prvních dnů nevzdala hlava. Všichni trpěli úplně stejně, ale někteří tomu – většinou v teple checkpointu a s vidinou dalšího dne trápení – podlehli a zabalili. Bylo to dost těžké – stále jsme slyšeli, že zítra už to bude lepší, ale nikdy nebylo, spíše naopak. Snažil jsem se myslet pozitivně a vůbec si možnost odstoupení ze závodu nepřipouštět, ale bylo to marné – párkrát mě to dostihlo. Hodně velký strach jsem měl ze stavu chodidel poničených několikadenní chůzí. Vzdát tento závod kvůli puchýřům se může zdát jako dost hloupý důvod. Se strženými puchýři se však daleko dojít nedá a většinou se to nelepší. Pro několik lidí to tedy ve čtvrtině závodu byl dost dobrý důvod, proč vzdát.

Bylo něco, co tě překvapilo, byť jsi odjížděl připraven? Musel jsi řešit problémy?
Ano, zmíněné přívaly sněhu a cca 200km tlačení kola překvapily všechny a nikdo na to nebyl připraven. To potvrzují fakta: jen 18 ze 48 startujících závod dokončilo (nejhorší poměr v historii závodu), vítěz byl v cíli za dvojnásobnou dobu než loni, bikeři se dostali před chodce až poslední den závodu a nikdo nepokračoval na dlouhou trasu.

Menší či větší problémy jsem řešil neustále. Například o zhruba 100metrovém svahu pokrytém hladkým ledem v nejodlehlejším místě trasy jsem věděl dopředu. Ale až tam jsem zjistil, že mě na něm hřeby na botách udrží jen tak tak a že se v případě uklouznutí rozhodně nezastavím dříve než dole. Nakonec jsem se nahoru vyškrábal tak, že jsem kolo položil na led, a pedál tak fungoval jako kotva. To, že byla pod ledem slyšet tekoucí voda, mi na pohodě nijak nepřidávalo. 

Na co člověk myslí, když x hodin tlačí kolo pustinou?
Lepší bylo moc nemyslet:). Hodně mi pomáhala GPS. Ne, že bych potřeboval hledat, kde jsem, ale rozptyloval jsem se počítáním průměrné rychlosti a sledovaním dodržovaní ujité vzdálenosti v určitém čase, abych se nějak motivoval. Celé dva dny jsme šli po 300m široké řece, jedna zatáčka řeky jak druhá, bylo to dost na bednu. Později během závodu, když šlo jet, se i okolí stalo rozmanitějším a člověk dostával spoustu podnětů a neměl čas myslet na blbosti. Opačným extrémem byl ten již zmíněný mimořádně studený konec závodu. Obzor se mi postupně zúžil jen na myšlenky na to, jestli někde neomrzám, co budu dělat, pokud bude ještě větší zima (na nic jsem nepřišel), jestli těch posledních 30km dám bez jídla a pití, na boj se spánkem, a ačkoliv mi to už teď zní trochu hloupě – jestli to prostě vůbec do cíle dojedu!

Co kolo? Osvědčilo se nebo byl nějaký problém?
Kolo bylo super. Nové, o palec širší pláště a ráfky mi umožnily jet i tam, kde to někteří nezvládali. Jediný malý problém jsem měl se zámkem sedla, který se povoloval, a musel jsem ho několikrát utahovat. Pravděpodobnou příčinou byla podsedadlová brašna, která byla zavěšena pod lyžinami.    
 

Už přemýšlíš o návratu na Aljašku nebo nějakém podobném závodě?
Začal jsem o tom přemýšlet hned ten den, co jsem závod dokončil. Dříve jsem o tom, jak se stane pro účastníky závod drogou, jen četl. Teď už o tom vím své.

foto: archiv Pavla Richtra