O životě messengera

Leckdo z vás ho možná zná z tratí českých bikových maratonů. Ale zatímco většina z nás má kolo pro zábavu, pro Petra Novotného je každý den zdrojem příjmů. Po těch jedenácti letech v kurýrních službách patří "Pete" k nejlepším kurýrům v české metropoli. A není tedy povolanější osoba, s níž bychom si mohli o tomto povolání popovídat. Jak to u něj v zaměstnání chodí, kolik kilometrů za den ujede, jaké kuriózní zásilky vezl a jestli má po práci vůbec ještě chuť se svézt na kole s přáteli se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Petře, prozraď - jak někoho napadne dát se na takové povolání?
Zkrátka mě nebavilo dělat to, co jsem dělal. Hledal jsem něco, čím bych se mohl uživit, a moje tehdejší přítelkyně mě seznámila s jedním kurýrem. Ten mi zařídil pohovor u Sprintera a oni mě vzali hned a bez jakýchkoliv školení. Vyfasoval jsem batoh, vysílačku, přepravní dokumenty a druhý den jsem začal jezdit.

Je přijímací řízení takhle jednoduché i dnes?
Jak u kterých kurýrních služeb. Někde to jde rychle a někde to trvá i několik dní než tě zapojí do pracovního procesu, dokonce i pár dnů trvá než se dostaneš na vysílačku - před tím komunikuješ výhradně přes mobilní telefon.

Šlo ti to hned od začátku?
Začátky byly hodně krušné. Ani jako rodilý Pražák jsem neznal všechny ulice, nevěděl jsem jak se obléknout do zimy a deště. Po prvním týdnu jsem chtěl skončit - kolo se sypalo, tělo bolelo a největší problém byl s neznalostí Prahy. Ale začal jsem se učit. Vzal jsem si velkou mapu a četl si ulice, tak jak jsou vedle sebe na mapě.

Napadlo tě tehdy, že bys to mohl dělat ještě za jedenáct let?
Určitě ne, chtěl jsem si vydělat nějaké peníze, trošku se zajistit a pak jít dělat něco méně rizikového. Myslel jsem, že u toho zůstanu tak dva, tři roky.

Už se ve městě orientuješ lépe?
Za tu dobu, co jezdím, jsem odvezl necelých 50 tisíc zásilek a mapu jsem za posledních pět let už ani jednou neotevřel. V případě, že nevím tak si poradíme po vysílačce...

A to oblékání?
První zimu jsem přežil v tlusté péřovce, beranici a palčácích. Až po pár letech jsem vychytal, co na sebe.

Jezdíš za každého počasí nebo jsou extrémy, kdy si řekneš, že to teda už ne?
Zatím jsem jezdil za každého počasí, na sníh si musím přizpůsobit kolo i oblečení. Někdy si beru na oči třeba i lyžařské brýle. Bez nich není v hustém sněžení vůbec nic vidět.

Problémem ve městě je hustá doprava. Vy přitom kličkujete mezi auty, už jsi měl nějakou bouračku?
Auto mě srazilo čtyřikrát. Většinou za to mohly otevřené dveře zaparkovaného auta. Lidi se nepodívají do zrcátek, prudce otevřou dveře a je to. A jednou se paní z kolony aut začala otáčet přes koleje, tak to jsem taky šel k zemi. Ale nikdy to naštěstí nebylo nic vážného

Jezdíš bezhlavě nebo jsi na sebe spíš opatrnější?
Určitě, člověk cítí určitou zodpovědnost, není na světě sám a po narození syna Tomáše se to ještě zdvojnásobilo - už tak neriskuji. Dřív jsem vjel do křižovatky i těsně před tím, než tam skočila červená. Teď to udělám maximálně při odbočování vpravo, ale do křižovatky už takhle nenajedu. A taky už nejezdím po magistrále a vůbec jezdím teď klidněji než dříve.

Jak vypadá takový tvůj běžný pracovní den?
Kolem sedmé vstanu, lehčí snídaně, kafe a zapnu „drát" poslouchám vysílačku dokud není nějaká práce v okolí, pak vyjedu - každý den je jiný takže to není žádný stereotyp. Za den odvezu tak dvacet zásilek, když je dobrý den je to třeba i třicet. Pracovní dobu mám přibližně od osmi do čtyř odpoledne.

Jaký máš akční rádius? Mají messengeři nějaké své „teritorium" nebo jezdíte všichni po celé Praze?
Praha je hodně kopcovitá oproti Vídni, Berlínu a jiným městům, kde jsem se setkal s tamními Messenger. Je to dáno spíše časovou dostupností na kole od centra - dál jak 40 minut od středu nemá moc smysl jezdit.

Zakázky si vybíráš sám nebo ti je hlásí operátor podle toho, kde zrovna jsi?
Operátor čte určitou nabídku a na mě je co si vyberu, když je více kurýrů na jednu zásilku, rozhoduje o přidělení operátor. Kdo je blíž, kdo má u sebe méně zásilek nebo kdo má tu danou zásilku do směru.

Kolik tedy najedeš denně?
Jak kdy, v průměru tak šedesát až sto kilometrů. Ročně to dělá zhruba patnáct tisíc kilometrů a za těch jedenáct let, co jezdím, už jsem našlapal dobrých 150 tisíc...

Býváš po návratu z práce hodně unavený nebo už si tělo zvyklo na denní dávku kilometrů?
Já na kole o víkendech i závodím, takže pokud mám za sebou závodní víkend. tak většinou pondělky hodně bolí. Volný den bez kola prakticky neznám.

Jaké máš kolo do práce? Máš ho nějak nadstandardně vybavené?
Je to normální horské kolo, jen minimum věcí se liší od toho, co má doma kdokoliv jiný. Mám tam třeba mechanické kotoučovky, jsou totiž jednodušší na servis, který si dělám sám. Dále mám kolo vybavené dvěma převodníky s osmi pastorky, vlašťovkami a vozím více zvednutý představec.

Kdo nejčastěji využívá vašich služeb?
Advokátní kanceláře, banky, realitní kanceláře, zkrátka všichni, co chtějí něco rychle doručit. Ve městě messenger nemá často konkurenci. Například když si někdo zapomene doma pas a za hodinu mu letí letadlo...

Jak rychle musí být zásilka dodána?
Standardní čas je 120 minut, v nejrychlejší variantě je to 30 minut od objednání telefonem.

Co když máš defekt nebo nějaký zásadnější technický problém, který ti neumožňuje dopravit zakázku včas?
Když už se to nedá stihnout, přijedou kolegové a zásilku doručí. To už se mi taky několikrát stalo. Ale jinak je Praha plná servisů, takže se to dá většinou vyřešit rychle a přímo. A když jsem blízko od domova, tak si to spravím sám. S sebou vozím jednu duši, pumpičku a základní imbusové klíče. To většinou stačí.

Měl jsi někdy nějakou kuriózní zakázku?
Kdysi jsem převzal krabici se dvěma živými koťátky. Naložil jsem je a jel, ve výtahu pak ta koťata mňoukala, to se „spolucestující" docela divili co to vezu. A nebo jsem kdysi předával platinovou desku Haně Zagorové. Bylo to ve vyprodané Lucerně, nikdo nic nevěděl a tak jsem dostal od jejích bodyguardů lehčí nakládačku...

Cena za zásilku se u vás řeší podle hmotnosti jako na poště nebo podle kilometrů jako v taxíku?
Rozhoduje hmotnost, rychlost a vzdušný kilometr. Ale průměrně zákazník zaplatí zhruba 150 korun.

Říká se o tobě, že jsi v Praze jeden z nejlepších kurýrů. Jak se pozná dobrý kurýr?
(Smích). Že nemá problémy, je schopný, když je potřeba odvézt méně lukrativní zásilku, tak s tím nemá problém ...

Máš tušení kolik kurýrů po Praze jezdí?
Předpokládám, že na kole nás jezdí kolem padesáti. Ale bývalo nás mnohem víc, řekl bych i dvojnásobek. Jenže asi i díky krizi odešlo pár kvalitních lidí, bylo málo práce a někdo to nevydržel. Teď se to zase pomalu zlepšuje, poslední dobou třeba u naší firmy zase nabírají...

Co máš na své práci nejradši?
Volnost a to, že to není stereotyp...

Přemýšlel jsi někdy o změně?
Pokaždé když se nedaří nebo je špatné počasí. Dokud to půjde zdravotně, tak jezdit chci. Až letos se u mně po těch letech objevily menší problémy, chytla mě záda. Ale snad to bylo jen z nachlazení.

Ty jsi říkal, že na kole i závodíš. Copak ho nemáš přes pracovní týden dost?
Nemám. Víkendy a jezdění po práci jsou pro mě odreagování. Bez vysílačky a batohu je to prostě zábava. První závody jsem absolvoval roku 2001. Po prvním závodě, kterým byl dlouhý Malevil Cup v Lužických horách, jsem chtěl kolo prodat. Ale jezdím maratóny do teď.

Dokážeš si představit dovolenou na kole nebo nechceš kolo ani vidět? Umíš si vlastně představit život bez kola?
Určitě si to dokážu představit, ale momentálně bych si nedokázal představit život bez pohybu. Takže ani tu dovolenou. Plácnout sebou u moře vůbec není pro mě.

Kam jezdíš nejraději, když nejsi v práci?
Rád jezdím na silničním kole, mám takový spravedlivý okruh. Prvních dvacet kilometrů je po rovince po trase Praha - Černošice - Karlštejn - Beroun - Nižbor - okruh přes Lány na Křivoklát a zpět. Je to hodně kopcovité. Jezdím to kolem pěti hodin.

Díky za rozhovor a přeji hodně šťastných kilometrů, hodně zakázek a málo nehod!

Foto: Michal Červený