Ondřej Fojtík vyhrál IronBike 2012

Nocování pod stanem, pohyb ve vysokých nadmořských výškách a dlouhé hodiny denní dřiny. Italský etapový závod IronBike je návrat ke kořenům mountainbikingu a pionýrské podobě tohoto sportu. V minulosti se sem pravidelně vracel Radoslav Šíbl, který tento dobrodružný podnik dokázal čtyřikrát v řadě vyhrát. Letos sice „Šibal“ v Itálii chyběl, ale zastoupil jej na výbornou Ondřej Fojtík, který právě s Šíblem před lety tento náročný závod v bikovém ráji objevil. A společně s bikerem týmu Toyota Dolák do italských Alp vyrazili hájit české barvy Tomáš Bek (jeho reportáž o IronBiku naleznete zde) a Robert Čížek.

Ondřej Fojtík už zkušenosti s IronBikem má. Už třikrát tento závod vyhrál, svou poslední účast před dvěma lety však vzdal. Letošní IronBike pro něj tedy byl již pátým v kariéře. „Je to jeden z mých srdcových závodů. Každý rok jsem přemýšlel, že bych se na něj vrátil. Jen díky IronBiku jsem totiž před lety s kolem neseknul a i teď to pro mě bylo velké zpestření sezony,“ vysvětluje pětatřicetiletý borec, který má na svém kontě vítězství v nespočtu českých závodů a maratónských klasik a také triumf v etapovém závodě Crocodile Trophy v Austrálii. Rodák z Krnova už na kole zažil hodně. A snad i s myšlenkami na pomalu ale jistě se blížící konec kariéry tedy na IronBike vyrazil po dvou letech znovu. „Na této výkonnosti už se sem mockrát dostat nemusím. A podobně jako Salzkammergut jsem si i tento závod přál ještě aspoň jednou vyhrát,“ doplňuje.

IronBike se pyšní přízviskem „nejtěžší MTB závod na světě“. A přesně s touto ambicí organizátoři závod pořádají. Po úvodním prologu následuje šest tvrdých etap. „Opravdu je to těžké a spíš než k závodu to má blízko k dobrodružství. Já jsem trávil v etapách denně v průměru osm a půl hodiny, hobíci trať zdolávali klidně i dvanáct hodin denně. V etapách se hodně i chodí, což taky nemusí každému sedět. A to vše ve vysokých nadmořských výškách a s povinným vybavením jako je mobil, termofólie, píšťalka a pláštěnka. Bez těchto propriet nikoho pořadatel na start nepustí,“ popisuje Ondřej Fojtík. IronBike tedy rozhodně není žádnou procházkou růžovým sadem. „Kromě dobrodružství, které je jakousi přidanou hodnotou, se ale závodí úplně stejně jako na maratonech nebo běžných etapácích. Pátý den už je problém se s tepy dostat na anaerobní práh,“ ujišťuje Fojtík.

Specifikem IronBiku je, že se  jezdí systémem „erzet“ - rychlostních zkoušek jaké znáte například z motoristické rallye. Měřené úseky jsou proloženy úseky neměřenými a podle času dosaženého v měřených úsecích se sestavuje pořadí. Ve hře jsou penalizační body při překročení časových limitů etapy, které jsou nastaveny velice přísně. „I já jsem měl někdy problém je stihnout, natožpak obyčejní hobíci za mnou,“ upozorňuje úspěšný maratonec.

To, co ale také dělá IronBike IronBikem, je i úchvatné prostředí Savojských Alp. Opuštěné osady, staré vojenské pevnosti, nádherné výhledy na mohutné vrcholky hor okolo. „Sjížděli jsme třeba po schodech jedné staré pevnosti. V tom sjezdu jsme překonali 600 výškových metrů! Zážitek skvělý, ale normálního člověka by nikdy nenapadlo to jet. A obecně když člověk jede okolo těch pevností z první světové války, úplně ho z toho mrazí, když se zamyslí nad tím, jak to tady kdysi Italové budovali a co se tady všechno tehdy dělo…,“ zamýšlí se Ondřej Fojtík.