Rychlebské stezky na vlastní kůži

Ano, to místo opravdu existuje. Velmi často vyslovované a ve všech pádech skloňované - Rychleby. Ani naše redakce neodolala tlaku několika lidí, kteří nám vyprávěli své zážitky. Emotivní líčení jízdy po Rychlebských stezkách nás uchvátilo a vyrazili jsme. A dnes mohu říci, že ani za mák nelitujeme 300 km dlouhé cesty z pražské redakce. A dovolte mi, abych netradičně předem poděkoval našemu průvodci a současně i zakladateli stezek Pavlu Horníkovi za parádní dva dny strávené v sedle (a často i mimo něj) kola.

V autě se mi honily vzpomínky na léta strávená na plzeňské koleji (jen pro upřesnění, jednalo se o Pedagogickou fakultu, kde jsem po 8mi letech získal titul Mgr. :-))), kde jsem po večerech hltal stránky amerického Mountain Biku, část svého kapesného jsem totiž věnoval na dvouleté předplatné. Pamatuji si, jak si při čtení 50 nejlepších singltrailů USA sliboval, že jednou.... Dočkal jsem se až po dlouhých 15ti - 17ti letech. Na Rychlebských stezkách. A věřte, že cesta tam, vám přijde tak dlouhá jako let přes oceán.

A potom tam, kdesi za Jeseníky, na vás dýchne svěžest okolní přírody a klid ze všeho kolem. Ve vaší hlavě pomalu odeznívá nahromaděná zuřivost z cesty. Hotel Černá Voda ve vesničce Černá Voda. Konečně!

Rychlé ubytování, mimochodem ve velmi příjemném hotelu za skvělé ceny a než jsem stačil vybalit bike z auta, už jsem si třásl rukou s Pavlem Horníkem. Ani jsem si ho nepředstavoval jinak. Vyšvihanej týpek s pusou od ucha k uchu. "Tak vítej v Rychlebech!"

Netrvalo dlouho a už jsme ukrajovali první kilometry Rychlebských stezek. Jen my dva, další členové MTBS crew se k nám totiž připojili až večer. "Tohle je naše původní značení," ukazoval mi Pavel na sprejem nastříkané malé značky na sloupech. "Ještě to není úplně ideální, stále jsou místa, kde by se mohlo zabloudit," přiznává v místech, kde už pomalu jde do tuhého. Cesta se začíná totiž nepříjemně zvedat.

Začátek okruhu není zrovna procházka lipovou alejí. Stoupání vede většinou po širokých lesních cestách. Pavel odbočuje ze značené stezky, aby mi ukázal několik starých lomů, kterých je v této oblasti jak naseto. "Tohle je trail, který jsme tu jezdili už před hodně dávnou dobou, možná to ještě oživíme," přemýšlí nahlas o dalších možnostech, které okolí Černé Vody nabízí. "Letos chceme dokončit ještě dalších 11 kilometrů stezek, jsou to ještě tak tři tatrovky štěrku. Ale to hodně záleží na počasí."

Než jsme se dostali k prvnímu upravenému singltrailu, nastoupali jsme poctivých 230 metrů a ujeli 5,5 kilometru. "Není to úplně zadarmo se sem dostat, ale odtud je to už jen bikerův ráj," udýchaně komentuje Pavel.

A měl pravdu. Od prvních metrů vysypané stezky se jakoby vracím zpět o patnáct let na stránky časopisu. Ale tentokrát je to naživo. Užívám si každý metr. První brod, první lávka, první žulový buližník. No to muselo být sakra práce. "Zatím tu padlo 180 tun štěrku, v sedmi až osmi lidech jsme tu odpracovali více než 4000 hodin, před otevíračkou jsme tu makali od rána do tmy," zasvěcuje mě Pavel. "Na stezkách pracuje 7 našich zaměstnanců. Šest jsme získali díky podpoře Úřadu práce v Jeseníku jako pracovníky na veřejně prospěšné práce. Dále nám příležitostně pomáhá několik dalších přátel a nadšenců. Celkem jde počet lidí, kteří nám někdy pomohli do několika stovek."

Stále stoupáme. Projíždíme jeden z nejkrásnějších úseků, trail vede přes kamenné pole plné obrovských žulových balvanů. Vše dokonale propojeno dřevěnými lávkami, cesta se klikatí stále vzhůru, člověk ani nemyslí na to, že téměř nemůže dýchat a hrabe se na kašpara. A že na něj skoro nejezdím, ale tady to situace vyžaduje, ne že by sklon byl až tak strmý, ale jede se pomalu, neustále je třeba vyvažovat, objíždět, naklánět. Pracuje celé tělo.

Pak Pavel zastavuje a míří k potoku. Dlaně si plní vodou a tu si leje do krku. On jí snad pije!? Stojíme u kamene, kde je vytesán rok 1910 a nápis Dr. Weissnerweg. Že by první stavitel trailů? "Nenašel jsem v archivech téměř žádné informace, takže těžko říct. Každopádně je to součást starých loveckých chodníků, po kterých dnes Rychlebské stezky vedou. Využilo se tak dědictví po dávných lesních hospodářích a vtisklo to stezkám nový smysl. Půl roku práce nám zabralo hledání a mapování starých stezek, které se pomalu ztrácely ve vegetaci. Pomohla nám stará německá mapa z roku 1938, kterou se nám podařilo získat. I tak dalo práci zakreslené stezky najít."

Míjíme křižovatku, kde se potkává spodní a horní okruh. Jediné místo na trailu, které se jede obousměrně. Pak už nás čeká jen závěrečné stoupání. "Je to ale brutálních 400 metrů," upozorňuje Pavel. Pot mám i v očích a pomalu si říkám, že tohle opravdu není pro každého. Už nemůžu, cesta je rozbitá po povodních, kameny slizké a já svůj boj vzdávám. Ten nejprudší úsek jdu pěšky. Ostuda.

Máme za sebou necelých 8 kilometrů a jsme na "breaking pointu" neboli na konci stoupání. Teprve teď se o slovo hlásí celoodpružená stavba a široké pláště. Pavel si převléká totálně propocené triko, zřejmě jsem ho pěkně prohnal :-))))) "Tady by to chtělo nějaký lavičky a možná přístřešek na převlíkání a odpočinek," znovu přemýšlí nahlas, když mě vidí, jak jsem opřen o strom a popadám dech a v pauzách do sebe leju vodu. "Dej si dolu sedlovku, teď to začne bejt konečně zajímavý." Že jsem měl z jízdy celkem staženou zadnici jsem samozřejmě nepřiznal, vzpomínal jsem totiž na slova třeba mistra Jana Jobánka, který to označil za hodně technickou stezku. "Musel jsem každejch pět minut stavět a vyklepávat ruce, je to fakt těžký," řekl mi doslova.

První pád. Rychle nasedám, Pavla už dávno nevidím. Kousek z kopce a hned zase šutrovej brdek nahoru. Druhej pád, krev na lokti. Upouštím pláště, strašně to klouže a drncá. Endorfiny i adrenaliny my tečou snad už i z nosu. Kolo i já makáme skoro naplno. Tohle už ale fakt není pro každýho, to je fakt těžký. To není ta pohodová vysypaná cestička lesem, to je krásně přísnej, ale milej nářez.

Na vyhlídce se opět setkávám s Pavlem. Široká lávka mezi kameny přímo vybízí k oddechu. "Támhleta placka, to už je Polsko, hranice jsou celkem dobře vidět, jsou ohraničené lesem. Tady pod náma, to je Černá Voda, támhle Stará Červená a támhle vzádu je Vidnava...," neúnavně pokračuje ve vyprávění. Teď už nás čeká jen kousek mírného stoupání a jsme na Walesu, nejvyšším bodu Rychlebských stezek.

Krásně mechové místečko. Ještě kdybych ho vyjel. 814 metrů nad mořem, 9 kilometrů, 480 nastoupaných metrů. "Od teď už pojedeme pořád z kopce, jsou tam jen dvě pozvolný a krátký stoupání," hlásí můj průvodce. Ještě 12 kilometrů!

Po Walesu - jediném místu na Rychlebských stezkách, které má své "oficiální" jméno, se divočina malinko zklidnila. Já si zvyknul na zasunuté sedlo a začínal nabírat rychlost. Úseky po stezkách střídají úseky na lesních cestách. Ideální pro oddech a napití, jinak není šance si odfrknout. Ruce i nohy už pěkně bolí. Ale až do konce si to neskutečně užívám. Každým dobře projetým úsekem získávám na sebevědomí. Posledních pár kilometrů po asfaltce už ani nevnímám, přehrávám si v hlavě dění v posledních třech hodinách. Ano, tak dlouho nám trvalo ujet 21 kilometrů, pravda, často jsme zastavovali a fotili...

Večer u piva vyzvídám na Pavlovi více:
Jak se to přihodí, vymyslet, postavit a otevřít Rychlebské stezky?
"Když přišla rodina, začal jsem jezdit na kole, tady s jedním kamarádem. Ale jeho trasy mě moc nebavily. Vybíral jsem pak těžký věci, ale kluci se mnou nechtěli jezdit, protože jsme pořád tlačili přes kopřivy, maliní atd. Narazili jsme na ztracené chodníky a to bylo ono, všem se to líbilo. Ve Velu jsem se pak dočel o Kvasákovi (Tomáš Kvasnička, zakladatel ČeMBA). A více méně to bylo upěčené a rozjeli jsme to. Lesy nám samozřejmě nakloněné nebyly, ale slyšely na ty arcibiskupské chodníky, které jsme slíbili zrenovovat. Byl jsem pak vloni ve Walesu s Tomášem a Daffydem, kde jsem to dostal trochu do krve. Letos na jaře jsme potom založili občanské sdružení Rychlebské stezky. ČeMBA nám pomohla s projektem, papírováním a vyjednáváním s Českými lesy. Stavění stezky bylo jen na nás, znám tu každý kámen, každý strom. Vymyslet smysluplný trail byl velkej porod. Věděl jsem o krásných místech, ale práci dalo propojit je dohromady. Začali jsme vloni na jaře a letos v září jsme otevírali. Hodně nás zbrzdila letošní povodeň, která nadělala v lese hustou paseku. Od otevření tu projelo už dobrých 1500 bikerů. Jezdí sem i hodně Poláků, psali o nás v polském Bike Boardu. "

Druhý den jsem se na okruh vypravil znovu s kolegy Peťanem a Milošem. Já měním 110 mm celopéro za 120 mm. Peťan nasazuje dokonce 140. A Miloš? Je tak trochu za pokusného králíka - pevné kolo, vidlice 6 cm, 1.9 pláště - sjeté, silniční tretry. Dá to nebo to je až příliš?

Peťan spouští kameru na přilbě a zapíná GPS. Oba dva jsou cestou nahoru stejně vyvalení jako já o 24 hodin dříve. Miloš získává mírný náskok, ale nás to nevzrušuje. Peťan s každým údivem vypouští z úst "Ty p..." Čím jsme výš, tím častěji. Na lávkách je to doslova smršť. Na breaking pointu zkušeně radím: zasunout sedla. Miloš samozřejmě mou radu ignoruje.

Na vyhlídce zjišťujem, že by zasunutí sedla asi stejně nepomohlo. Celé to sešel. "Tak to jsem nečekal, to se nedá." Domluvíme se, že se od nás na lesní cestě odpojí a užíváme si klesání sami. Být na trailu podruhé je zcela jiné kafe. Dávám si to jako blázen, na jistotu, bez pádu, bez defektu. Peťan za mnou úpí, funí a "p....". Podle frekvence "p..." bych řekl, že se mu to taky malinko zamlouvá. A myslím, že kdyby uměla kola mluvit, asi by nás (i Pavla Horníka) pochválila. Na konci cesty u kulturního domu jsme se shodli, že to rozhodně není naposledy. Rychleby ještě dáme. Ruku na to!

PS: Právě jsme se dozvěděli, že Rychlebské stezky budou na veletrhu Bike Brno se stánkem a pokladničkou. Pokud tedy patříte mezi ty, kteří Rychleby sjeli a chtějí alespoň nějak vyjádřit dík, mohou v Brně vhodit nějakou tu drobotinu do kasy....

Foto: Miloš Lubas, Jan Němec
Video: Petr Bureš