Trans Brdy 2012 - rekordní

Spočítat pokolikáté se v Letech sešli bikeři aby absolvovali populární závod Trans Brdy si raději nelajznu. První ročníky, které nebyly součástí seriálu Kola pro život, nebo spousta zimních oficiálních či neoficiálních klání na trati, vyznačující se táhlým sedm kilometrů dlouhým stoupákem, podle mně dávají do kupy číslovku kolem dvacítky.

Po loňské absenci způsobené mou účastí na konkurenčním podniku zovoucím se Velo test Fest v nedalekých Chrustenicích, redakce časopisu Velo zřejmě uznala, že jít ve stejném místě proti tak masové akci kterou je první závod Kola pro život, není dvakrát rozumné a chytře ve stejném termínu přesunula své testování k Bolkovi na Moravu odkud kromě Boudného přijela do Prahy na závody jen hrstka závodníků.

Jak to v Letech dělají, nikdo neví, ale počasí si naobjednat v posledních letech na jarní Trans Brdy prostě umí. Težko říct, jestli to letos příliš nepřehnali, neb předpovědi renomovaných meteorologů hovořili o tom, že mají o víkendu padnout bezmála dvousetleté teplotní rekordy a na závěr dubna tak prý budou panovat červencové teploty. Ty prý donutily jak soukromníky, tak velké areály začít napouštět venkovní bazény ostošest.

Jsa věrni tradici posledních let osedlali jsme s bráškou bankéřem naše oře, on přesně po roce poprvé nasedl na svého (kdysi mého) santouše VP Free s pravými 215ti milimetry zadního zdvihu, já na testovačku německého výrobce Canyon a s úsměvem na rtech jsme asi minutu po odjetí startovního pole vyrazili s očipovanými koly dohnat zavírací čtyřkolku.

Už přípravy k závodu na tradičním parkovišti u řeky, které bylo letos zaplněno doslova k prasknutí naznačovaly, že půjde o vskutku rekordní den. Bezmála dvanáct stovek závodníků startujících ve dvou vlnách čekal brdský hřeben a letní třicítky, takže došlo na opalovací krémíky, vodní rezervoáry plné opráškovaných tekutin a oblečení s maximem větracích schopností.

První brdek jsme schrupli jako malinu, až mě překvapilo s jakou lehkostí a bez jediného zaváhání jsme se ocitli na první horské prémii. Výhodou vyrážet s dostatečným zpožděním totiž je, že na vás ve stoupání nikdo neřve "stopa" a vy si tak můžete předjíždět libovolně kohokoli, kdo už po dvou kilometrech vypadá, že má dost.

Ještě že jsou Brdy převážně lesním závodem, protože představa, že víc jak padesátku kilometrů absolvujeme na otevřeném slunci s nehybným vzduchem, by asi nebyla zcela uspokující. Brdy jsou ale naštěstí téměř celé skryty ve stínu stromů, a tak se i přes opravdu vysokou teplotu dala i ta nejtěžší stoupání přežít celkem bez problémů. My jsme tak na první občerstvovačku dorazili v překrásném čase dvě hodiny dvě minuty, dvacetdvě sekundy :-)

Vyčerpávající úvod závodu bylo potřeba notně oslavit, což proběhlo prostřednictvím konzumace všeho, co bylo k dispozici. Několik salámových rohlíků, samozřejmě koláčky a sušené meruňky a navrch pěkně dolít dva litříky růžového nápoje do vaků. Slabá dvacetiminutovka na občerstvovačce nám k tomu všemu postačila vrchovatě a naše pouť mohla tedy směle pokračovat. Mimochodem tradicí našeho brdského závodního úspěchu bývá, že zatímco my se občerstvujeme na první zastávce, čelo závodu právě projíždí cílem a ani letos tomu nebylo jinak.

Věčné dilema zda-li osedlat 26, nebo 29" bike jsem letos vyřešil "postaru" a zvolil drncavější variantu co do průměru kol, se zdvihem 120mm. Volba to nebyla špatná, ale na kořenové lesní úseky by asi přeci jenom byly lepší větší obruče. Ostatně podíváme-li se na čelo pelotonu, tak to se hemžilo twentyninery letos výrazně víc, než v letech předchozích.

Pocit uspokojení z kvalitní zimní přípravy se u nás ani letos nedostavil, ovšem překvapivě se dostavil zcela jiný a nečekaný jev. Zatímco obvykle jsem měl vždy problému s kolenem, křečemi a nemohoucností spodních končetin, letos nohy jely skoro jak za mlada. Co se však nečekaně začlo ozývat byla krční páteř a záda. Jelikož v baťůžku chyběl všeléčící růžový bonbónek musela v jednu chvíli přijít na řadu neplánovaná relaxační zastávka za účelem srovnání zad a nabrání sil před závěrečným stoupáním někde na pětačtyřicátém kilometru.

Pět minut klidu neslo své ovoce. Závěrečný výjezd jsme schrupli jako malinu a předjeli posledních pár adeptů na umístění před námi. Následné singlíky a louky na vracečce do Let byly už příjemnou tečkou zejména proto, že viditelné stany v zázemí narvaného "stadionu" zrovna bouřlivými ovacemi odměňovali ty nejrychlejší závodníky dne při slavnostním vyhlášení.

Náš brdský výlet skončil po necelých čtyřech hodinách čistého času jízdy s necelou 2,5hod ztrátou na vítěze Honzu Škarnitzla (Rubena Auto-Menčík Specialized), který o necelou minutu porazil Pavla Boudného (Česká spořitelna - Specialized MTB team). My jsme si letošní zahajovák "kolapro" rozhodně užili a byť mnozí láteřili nad tím, že na občerstvovačkách chyběla voda, my jsme hlady ani žízní netrpěli a v cíli mně dokonce od bolesti zad vysvobodil poslední Brufen od spolujezdce Toma Nádra, takže k úplné spokojenosti snad chyběl jen ten pocit, že se mi nepodařilo porazit ani Romana Čermáka ani jakéhosi starce Omo Polívku který musel projet cílem těsně před námi. Avšak poděkovat pořadatelům za krásně strávené sobotní odpolene se i tak samozřejmě sluší, stejně tak jako sáčkům jakéhosi Herbalajfu, které nakoply mé nohy zcela neuvěřitelně.