Transalp na vlastní kůži

Jedním z devíti českých bikerů, kteří absolvovali letošní etapák Craft Bike Transalp je i Tomáš Přibyl. Jaké zážitky si z Alp přivezl?
Autor: Tomáš Gladiš
Transalp na vlastní kůži

Etapové závody dvojic jsou jednoznačně fenoménem současnosti. Každý sportovec rád své zážitky sdílí s podobně „postiženými“ a jet vícedenní závod ve dvojici dodává cyklistice úplně jiný rozměr. Navíc představa, že se svými vlastními silami dostanu přes celé Alpy z Německa až do Itálie, je rovněž lákavá.

A právě toto lákadlo nabízí etapový závod, který byl předlohou pro další podniky na různých místech světa: Craft Bike Transalp. Tento ročník závodu byl v pořadí již třináctým. O tom, jak to v podobném etapáku chodí a jak jej prožíval přímo jeden z účastníků, jsme se bavili s naším spolupracovníkem Tomášem Přibylem, který závod absolvoval ve dvojici s Němcem Markusem Dahmenem.


Dostat se na Transalp jako účastník není až taková legrace. Není to jak u většiny závodů - přihlásím se, zaplatím startovné a jedu. Kdy jste se s Markusem rozhodli, že pojedete spolu? A kdy jste poslali přihlášky?
Byla to poměrně povedená taškařice. Já jsem letos původně vůbec neměl v úmyslu Transalp jet. Byl jsem v březnu s kamarádem na tři týdny v Jihoafrické republice u svého bývalého týmového parťáka z Cape Epic. Tam mě zastihla esemeska od Markuse, který byl na Transalp přihlášen se svým německým kolegou, ale ten si při tréninku roztříštil klíční kost a bylo vyloučeno, aby v červenci závodil. Vzal jsem si dva dny na rozmyšlenou, ale už za pět minut jsem věděl, že to chci jet. Pokud jde o přihlášku, mám pocit, že mi Markus říkal, že veškerá místa byla vyprodána za čtyři hodiny.

Nejenže jsou místa hned pryč, ale prý se místa na Transalpu dokonce losují...
Ne, to bylo kdysi, teď už záleží na pořadí v jakém kdo pošle přihlášku a zaplatí. Celkem je to asi 600 dvojic. Ale jak říkám – náš tým už byl vlastně přihlášen, takže my jsme akorát zaplatili 50 Euro za změnu, jinak žádné drama.

S jakým cílem jste na Transalp jeli?
Chtěli jsme hlavně dokončit. Fakt to není lehké, jak se někomu může zdát. Já jsem tajně doufal, že bychom mohli jet v Masters mezi třiceti nejlepšími. Jenže ve druhé a třetí etapě jsem měl zásadní technické potíže s kolem, byli jsme rádi, že jsme vůbec zůstali v závodě. Nakonec jsme skončili v naší kategorii 61. z původních cca 170 týmů a vzhledem k průběhu první poloviny závodu jsme byli spokojeni.

Týden na bajku v Alpách je slušná porce - nadmořské výšky jsou pro našince nezvyklé, navíc je to slušný zápřah s velkým převýšením. Ty už jsi ale věděl do čeho jdeš, můžeš shrnout jak jsi se na závod připravoval?
V průběhu zimy, to jsem ještě o účasti na Transalpu neměl ani potuchy, jsem hodně jezdil na běžkách, od února i na biku.V Jihoafrické republice jsem v docela vysoké nadmořské výšce najel do začátku dubna cca 2000 km na silnici. Doma jsem pak zásadně překopal svůj obvyklý stereotyp, to jest hlavně silnička. Úplně jsem ji odložil a používal vlastně jen v odpočinkových dnech na "vytočení" nohou. Jinak jsem jezdil pětkrát týdně na biku, většinou delší, 4-5 hodinové tréninky, ve kterých jsem se snažil hledat co nejvíc delších kopců. Když jsem odjížděl na etapák, měl jsem asi tak šest a půl tisíce km celkem od začátku roku.

Která etapa byla nejlepší či nejhezčí a proč?
Všechny etapy byly krásné a drsné. Tak dlouhá stoupání ani sjezdy u nás prostě nenajdeš. Hodně mi utkvěla v mysli pátá, královská, která měla 105 km a převýšení 3400 metrů. V té jsme se totiž šplhali ve druhé polovině na legendární Mortirollo, stoupání z Gira. Nejprve po staré silnici, která už se při silničním etapáku nepoužívá, ve druhé polovině jsme se napojili na novější asfaltku a mě to docela dojímalo. Všude nápisy opěvující Marca Pantaniho, rudá srdce značící vztah fanoušků k tomuto kontroverznímu závodníkovi, ale i desítky dalších nápisů a obrázků. Nedalo mi to a poslední dvě zatáčky jsem si musel dát špurta, abych byl jako "oni".
I předposlední etapa byla úžasná, jeli jsme do Madonny di Campiglio a těsně před dojezdem jsme se šplhali až do 2200 metrů. Tam ale začal totální liják vystřídaný ledovými kroupami. Před námi byl desetikilometrový sjezd do města po rozblácených kamenitých cestách. Tam jsme s Markusem asi předvedli nejlepší výkon. V tomhle sjezdu při minimální viditelnosti jsme "udělali" asi třicet týmů a dokonale jsme si užili i vítězný spurt na pěší zóně;emoce s námi cloumly naplno a to je to, co miluju.

Měli jste některý den nějakou krizi? Ať už psychickou, fyzickou nebo materiální?
Osobně jsem měl materiální krizi ve druhé a třetí etapě, když mi pokaždé odešel ve sjezdu zadní výplet. Jednou jsem zadní kolo zázračně vyměnil za pomoci cizího mechanického vozu, který mi zapůjčil jejich týmový materiál, podruhé jsem na kulhajícím zadku musel etapu dokončit. Fyzicky jsem se cítil výborně; až v poslední etapě jsem byl hodně unavený, protože jsem parťákovi párkrát v kopcích pomáhal a stálo mě to hodně sil. Markus asi v půlce jednu etapu dost protrpěl, několikrát spadnul, ale bylo to asi kvůli zanedbanému jídlu.

Na co je potřeba si dát během podobného závodu největší pozor?
Je potřeba jet s rozmyslem, i když se to lehko říká, ale když začne tryskat adrenalin, těžko provádí. Ale podle mého je hodně důležité, jak se člověk chová po etapě. Snažím se dát sám sobě maximální čas na regeneraci, vůbec se nerozptyluji nějakými hospodami, výlety, apod. Každý by si měl zajet pevný denní režim, je potřeba se postarat o kolo, oblečení, výživu, strečink a spánek.

Jak tedy vypadá takový běžný den účastníka Transalpu?
Záleží na tom, jak člověk pojme ubytování. Někteří spí po sportovních halách, to organizuje pořadatel závodu a je to nejlevnější. Jiní mají doprovody s obytnými auty a další, což byl náš případ, předem zabookované hotely nebo penziony v etapovém místě nebo poblíž. Bez vykrucování se přiznám, že spát s dalšími třemi sty lidmi ve sportovní hale, to už pro mě není... Markusova manželka s námi jezdila s Multivanem, takže jsme měli výborný servis, bagáž na pokojích, když jsme dojeli etapu, jídlo nám donesla až pod nos, to bylo super.
Start etapy je v devět hodin. Ještě před tím organizátor stahuje bagáž všech účastníků z hotelů a ubytoven. Probíhá to tak, že před startem první etapy odevzdáš seznam míst, kde budeš bydlet, no a oni už ti tam tašku po etapě dovezou a ráno ji zase naloží a transportují do dalšího etapového místa.
Po skončení etapy, což bylo pro některé krátce po poledni, pro jiné ve tři a pro další v šest večer, je připravena občerstvovací zóna přímo v cíli. V šest večer pak následuje pasta párty, kdy je pro všechny účastníky hromadná večeře v nějaké té městské hale nebo velkém stanu, je to spojeno s vyhlášením výsledků dne a s brífinkem o další etapě. Pak se lidi rozejdou podle toho, kde kdo spí.

Co se týče bydlení v hotelu, vy jste měli vše zajištěné předem. Ale dá se sehnat střecha nad hlavou po dojezdu do cíle etapy? Nebo je to velký risk?
Rozhodně je třeba všechno zarezervovat dopředu, protože některá cílová místa jsou dost malé vesnice a když tam najednou dorazí víc jak tisíc lidí, je s ubytováním problém. Mám pocit, že to sháněli tak tři měsíce předem, já přišel k hotovému. I tak jsme měli jednou penzion až deset kiláků od etapového místa.

Vy se s Markusem znáte z Cape Epicu, Transalp tedy nebyl úplně neznámou. Je Markus dobrý parťák do etapáku?
Je to skvělý parťák! Já miluju jejich "german perfection". Je možné se na ně ve všem spolehnout, pokud jde o čas a jakékoliv další dohody, prostě všechno platí a není třeba diskutovat. Markus mě bere trochu jako staršího bráchu a chce se ode mě učit některé věci, protože jejich bikerská skupina v Duisburgu, kde bydlí, nemá takové kontakty na trenéry, mechaniky, apod., jako jsem měl já. Je strašně ochotný mě následovat a hlavně umí tiše trpět. Za dva velké etapáky jsme se vlastně ani jednou nepohádali, výjimkou bylo lehké vzplanutí asi tak sedm kilometrů před koncem Transalpu - ale byla to má chyba. Kdykoliv s ním znovu rád spojím síly a budu mu pomáhat do úmoru, je to férový kluk.

Dá se závod zvládnout i bez doprovodu jen ve dvou?
Bez doprovodu jen ve dvou se to určitě při troše předchozího organizačního snažení dá objet, ale je to na úkor času, který člověk může věnovat odpočinku. Hlavně těsně po dojetí etapy hledat bydlení někde dál a do kopce, to by mě asi docela deprimovalo.

Češi na Transalpu 2010, zleva: Tuček, Havel, Michal, Pibyl, Sýkora, Kavan, Přibyl, Dostálek, Kačena.

Potkávali jste se i s dalšími Čechy nebo jste se v tom davu účastníků a pořadalů míjeli?
Naopak, postupně jsme vytvořili českou enklávu a scházeli jsme se při pasta párty, líčili jsme si zážitky a předávali i nějaké zkušenosti o trati, technice, někteří tam nebyli poprvé. S klukama byla sranda, všichni Češi v pořádku dojeli a nakonec existuje i společné foto z Riva del Garda. Bylo to prima se na chvíli sejít, i když já byl trochu takový vyděděnec, protože jsem byl jen půlka internacionálního týmu.

Jsi jedním z těch, kteří už na kole něco zažili a můžeš hodnotit - představ si, že někdo přijde s prosbou o radu: "Chci si splnit sen a jet jeden bikový etapák". Kam by jsi ho poslal? Do Afriky nebo na Transalp?
Já bych ho poslal do Afriky! Cape Epic je jediný "full service" etapák a je to úplně jiná atmosféra. Jsi s ostatními osm dní 24 hodin denně a na to se nedá zapomenout. Asi i proto, že Jihoafrická republika je pro nás nepochybně exotičtější, než Alpy. Tím ale nechci říct, že by se mi Transalp nelíbil; naopak, byl to neskutečný nářez, hrozně těžké, ale krásné. Kdybych mohl volit třeba pro příští rok, jel bych ale znovu do Afriky. Problém je ten, že na příští rok napálili tak neskutečně vysoké startovné, že řada lidí to není ochotna rozdýchat.

Další výzva je za tebou, co od tebe můžeme čekat nyní?
Těžko říct. Nemám totiž parťáka. Willie z Jihoafrické republiky se trochu potýká s financemi a Markus slíbil doma, že v 2011 žádný velký etapák nepojede. Z českých kamarádů se mi zatím také nepodařilo nikoho zlomit. Měl jsem dokonce zajištěné místo na Cape Epic 2011, ale nakonec jsem to musel odřeknout - nebylo s kým jet.
S Markusem jsme zkoumali seznam etapáků, který vyšel v časopise BIKE. Jsou tam na první pohled nádherné záležitosti - Kostarika, Norsko, Portugalsko. Budu nad tím přemýšlet, potřebuji trvalou motivaci, protože jinak už tu dřinu špatně koušu. Ale rozhodně a jdnoznačně preferuji závod dvojčlenných týmů; jedině sdílená radost je ta pravá radost. Uvidíme, ještě je dost času.

Díky za rozhovor!

Foto: Archiv Tomáše Přibyla

Přečteno - 4321x Tagy: etapáky
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. Ostatní závodyOdstartoval Masiv, etapáček po Česku. V čele je Kaněra se Šilarem
    Odstartoval Masiv, etapáček po Česku. V čele je Kaněra se Šilarem
  2. Český pohárRegistrace na premiéru Masiv končí už zítra!
    Registrace na premiéru Masiv končí už zítra!
  3. Ostatní závodyNový etapák Masiv odtajnil přesné trasy: 220 km a 7 000 m
    Nový etapák Masiv odtajnil přesné trasy: 220 km a 7 000 m
  4. Ostatní závodyGladiátor na kole aneb Drsný IronBike na vlastní kůži
    Gladiátor na kole aneb Drsný IronBike na vlastní kůži
  5. Ostatní závodyChceme, aby Masiv lidi bavil a byl jiný, říká šéf Pešta
    Chceme, aby Masiv lidi bavil a byl jiný, říká šéf Pešta
  6. Ostatní závodyCape Epic po Česku: Nový etapový závod dvojic Masiv
    Cape Epic po Česku: Nový etapový závod dvojic Masiv

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.
  1. avatar
    #1 JD - vloženo: 05.08.2010 v 13:40:10

    Jenom upřesním jak to bylo s přihlášením - prvních 350 dvojic bylo i letos podle pořadí přihlášení, tam jsme se nedostali ač jsem po spuštění registrace vyplnil přihlášku jak nejrychleji jsem uměl. Až následně nás vylosovali, byť osobně si myslím, že místo losování spíš organizátoři vybírají zbylé účastníky tak, aby tam byly zastoupeny i týmy z Aljašky, Jižní Afriky, Kanady, Izraele atd. - jednak se taková mezinárodní účast marketingově líp prezentuje a závod to i zpestřuje.

    Jinak opravdu parádní zážitek, pokud o tom někdo přemýšlí tak můžu jen doporučit - krásná a náročná trasa a organizace perfektní, podle nás víc než odpovídající ne úplně nejnižší výši startovného.

    odpověz na tento komentář

redakční systém | ISSN 1803-5744