Transrockies 2008 den první a druhý

Třídílný seriál zážitků z absolvování letošního etapáku Transrokies v Kanadě prokládaný fotografiemi a videi z kamery na přilbě právě začíná. Vraťme se o několik měsíců zpět a pojďme sledovat osudy dvojice českých riderů Viléma a Pavla ...

Autor: Petr Bureš

Den 1.

První etapa byla sice druhou nejkratší, ale co se stoupání týče zcela rovnocennou s těmi nejtěžšími. Čekalo nás 52.3 km při převýšení 2478 m. Místo startu - lyžařský areál Panorma Ski Resort - je třetí v Severní Americe v převýšení sjezdovek a pořadatelé toho bezezbytku využili. Hned po startu v 1150 m n.m. jsme během 11 km po šotolině a občas přímo sjezdovkou nahoru vystoupali do téměř 2500 m n.m. - nejvyššího bodu celého závodu. Odměnou nám bylo následujících asi 15 km opravdu drsného vysokohorského singletracku. Rychlé krátké sjezdy, lezení přes kameny s kolem na zádech, traverzy v suťových polích - to vše většinou na hřebenu s úžasnými výhledy do 1000 m hlubokých údolí pod námi. Méně techničtí bikeři, kteří získali v technicky nenáročném stoupání po startu, se zde opravdu trápili a propadali zpět. Ochlazení, kroupy a poté mírné sněžení v 2500 m n.m. ale nepřidaly nikomu. Po první, velmi technické části klesání (brody, hluboké bláto, uklouzané sjezdy, kde nešlo skoro ani jít), následovala pohodlná a rychlá šotolina. Do cíle nám pak zbývalo stoupání na malý hřebínek a velmi rychlý sjezd cestou s nepříjemnými vyjetými kolejemi.

 

První den nám moc nevyšel. Já jsem na prvním hřebenu bojoval s žaludeční nevolností a prostál jsem v součtu více než 20 minut. Vilda, který v technické pasáži při sněžení přehlédl malý kořínek a skočil přes řidítka, jel pak v těžkých sjezdech trochu opatrněji. Vyšlo z toho 23. místo ze 106 týmů. I po odečtení toho co jsme nahoře pročekali, bychom nebyli lépe než asi 15. Bylo tedy zřejmé, že je v hlavní kategorii opravdu velká konkurence.

 

Většina závodníků byla překvapena technickou náročností první etapy. Kromě elitní desítky byly časy přes 4 hodiny, což vypovídá o rychlostním průměru. I další Češi na Transrockies - v kategorii 80+ favorizovaní Jan Kopka a Milan Špolc, jedoucí na hardtailech - byli velmi zaskočeni a s technickými pasážemi se prali. První den naznačil, že pořadatelé zareagovali na námitky o velkém množství šotolinových úseků v minulých ročnících. I proto se o tomto ročníku začalo hovořit jako o výrazně náročnějším a zábavnějším. Během odpoledne v kempu K2 Ranch sice ještě párkrát sprchlo, ale do dalšího dne vypadalo počasí nadějně.

 
Transrockies 2008 Stage 1 - VIO POV.1 from sportkamery.cz on Vimeo.

 

Den 2.

V šest ze spacáku do mrazivého rána a rychle na snídani do velkého jídelního stanu, kde se každý v bundě, čepici a s čelovkou snaží do sebe nacpat, co se dá. V osm vyrážíme do nejkopcovitější etapy - 3813 výškových metrů na 73.7 km.

Po klidném a mírně zvlněném začátku v okolí kempu a asi 5 km po silnici nabíráme prvních 700 m stoupání - šotolina a jetelný singletrack. Ve sjezdu jsem pak poprvé a naposled za celý týden zcela záhadně spadl, asi ve čtyřicítce, při vyhýbání se kaluži na široké šotolině. Na zemi jsem dobrzdil mimo cestu v nějakém křoví a zázrakem jsem si jen (i přes tretru) namlátil palec na noze.

 

Na 38. km začalo druhé velké stoupání - více než 1000 m do výšky na pouhých šesti kilometrech. Začátek po lesní cestě s kameny šel jet, v následující prudké části už všichni tlačili. Cestička pak najednou skončila a přišlo brutální lezení nahoru, přímo lavinovým suťovým polem.

Chvílemi blahořečím kovovým hřebům na tretrách, zakusujících se do zvětralé skály, naopak na kamenných plotnách mi to klouže a pomáhám si rukama. Ačkoliv je to po hodině hrozná dřina, mám z toho všeho kolem úžasný pocit (endorfiny pracují) a jde se mi dobře. Paradoxně mě nejvíce bolí ruce od nesení kola na zádech. Co chvíli si je proklepávám a každých zhruba 10 minut kolo na čtvrt minutky sundávám a odpočívám. Vildovi lezení moc nesedlo a po dojetí se mi svěřil, že to pro něj byl nejhorší okamžik celého závodu a uvnitř pochyboval,jestli tohle celý týden vydrží. Okolo lezoucí Američané a Kanaďané, vesměs zvyklí na takovéhle věci, jsou překvapeni pouze délkou stoupání a vtipkují o tom, že to měl být bikový závod. Italsky ani španělsky neumím, ale Evropané rozhodně nevtipkovali.

 

Po hodině a půl a asi 700 výškových metrech se ozývá ze shora křik a všichni před námi se začínají vracet dolů proti nám. Čelo závodu dosáhlo hřebenu a zjistilo, že tam opravdu žádná cesta není. Všem došlo, že jsme v lavinovém poli měli jít jen asi 5 minut a pak zahnout doprava do lesa. Někdo ze závodníků nás všechny nazývá ovcemi, protože jsme slepě šli za prvními Italy, kteří toho s jejich bídnou angličtinou při popisování trasy moc nepochytili a odbočku přehlédli. Cesta dolů je skoro horší než nahoru, Klouže to a občas se ozývají výkřiky "Roooock!!!" - to když někdo uvolňuje balvan, který se pak řítí dolů korytem proti ostatním závodníkům. Zpět dole u správné odbočky do lesa mezitím vzniká totální zácpa. Na úzký singletrack se jako první dostaly nejpomalejší týmy, následované těmi rychlejšími a až úplně nakonec těmi nejrychlejšími. Dalších 5 km tedy jdeme stylem minuta tlačení, minuta čekání. To co měl být parádní sjezd těsně před závodem zbudovaným singletrackem, bylo tedy spíše trápení mezi davy lidí. K budování bikových singletracků v Kanadě - to je pro našince velmi nepochopitelná záležitost. Někoho napadne udělat stezku, vezme motorovku a vypraví se do lesa (národní park mu není překážkou). Pokácí pár stromů (pařezy nechá na místě), přeřeže klády přes cestu (pouze ty větší), odhrabe mech a odkryje kořeny a řekne o novém trailu kamarádům. Ti to tam pak trochu projezdí a za rok je z toho vyhlášený trail. Je tedy jasné, že ani nejtěžší technické pasáže na Transrockies Američany a Kanaďany nijak nepřekvapují - naopak je těší a v cíli si o nich nadšeně vypráví.

 

Na 50. km, po druhé občerstvovačce, se cesta rozšířila a začala stoupat (dalších 600 výškových metrů). Takže se opět závodilo - rychlejší se zezadu hrnuli přes pomalejší dopředu. Přestože předjíždíme desítky týmů, osmi kilometrový sjezd singletrackem je stále přelidněn. Tento úsek si pamatuji z předloňského roku, kdy byl čerstvě postaven/prořezán a šli jsme ho v protisměru - směrem nahoru. Směrem dolů byla velká část sjízdná, až na několik míst, které šly stěží sejít. Jednalo se podle mě o technicky nejnáročnější místo závodu. Bylo tu mnoho kamenných schodů na hranici sjízdnosti, kořenů, nespočet brodů a jízda přímo korytem Bear Creek. A také spousta bláta.U jedné malé nevinně vyhlížející kaluže stál člověk a každého varoval, že je hluboká asi do půli stehen. Večer jsme pak viděli fotku kola, zabořeného tam až po hlavovou trubku.

 

Do osady Nipika (pár srubů, vyhlášený běžkařský a trail runningový areál) přijíždíme po téměř osmi hodinách na 21. místě a máme toho vcelku dost. Vzhledem k bloudění dvou třetin startovního pole a různým alternativním cestám (některým týmům se při klesání lavinovým polem povedlo najít cestičky, kterými se napojili na správnou trať) je však rozhodnuto o nezapočítání výsledků dnešní etapy do celkového pořadí. Sprcha, mytí kol, praní věcí na kolo v potoce, večeře a v deset jdeme spát - nabrat síly před zítřejší časovkou.

 

Pokračování příště ...

 

Text, foto a video Pavel Richtr (tým bicyclecafe.cz / sportkamery.cz)

Přečteno - 7232x Tagy: maratony marathony
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. PozvánkyOblíbená 24hodinovka Těžká Pohoda opět bude!
    Oblíbená 24hodinovka Těžká Pohoda opět bude!
  2. Ostatní závodyKrál Šumavy je letos z Německa, královna je hrdinka
    Král Šumavy je letos z Německa, královna je hrdinka
  3. ZávodyFotogalerie: Absa Cape Epic 2013 1/2
    Fotogalerie: Absa Cape Epic 2013 1/2
  4. ZávodySvaťa Božák bojuje v RAAM fotogalerie
    Svaťa Božák bojuje v RAAM fotogalerie
  5. ZávodyFotogalerie: Úsměvy z Helfštýna
    Fotogalerie: Úsměvy z Helfštýna
  6. ZávodyFotogalerie: Author Šela Marathon 2012
    Fotogalerie: Author Šela Marathon 2012

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.
  1. avatar
    #5 buf - vloženo: 08.12.2008 v 07:56:55

    Medvědovi - Já nekritizuju , jen mne to zajímá. Například na Sardinii značili motokrosovým systémem, který je dosti vymakaný, terčíky a fábory. Když byla odbočka tak tři fábory těsně za sebou a pak potvrzení směru. Pak třeba velký kus nic. Nebyly problémy ztratila se snad jen Lída a to tak , že jela pár kiláků za doprovodnou motorkou, která jela blbě.... pokud to značení má nějakou logiku tak i fáborky jsou OK.

    odpověz na tento komentář
  2. avatar
    #4 Travis - vloženo: 06.12.2008 v 18:47:42

    Bufe to není pohár v XC kde máš kolem sebe furt mlíko nebo nebo maraton v Podkrkonoší kde jezdíš přes samé vesničky a v civilizaci tohle je fakt divočina můžeš se zeptat třeba medvěda kudy?

    odpověz na tento komentář
  3. avatar
    #3 Vilda - vloženo: 04.12.2008 v 16:53:58

    re: značení - Fáborky byly celkem v pohodě a dost často (jsou vidět i na videu), nicméně se na ně muselo fakt dávat bacha. Pokud jel člověk bezhlavě (nebo ruplej :-), tak sjet z trasy opravdu takový problém nebyl, navíc když trasa občas nečekaně odbočila z prašné cesty přímo do panenského lesa :-). Dobrou fintou bylo i barevné odlišení fáborků. Červená znamenala "jedeš dobře, drž se stezky", modrá se žlutou znamenala "bacha, bude nějaká zákeřná odbočka". Prostě pokud jste oba nějakou odbočku přehlídli, byla to spíš chyba týmu než pořadatelů :-)

    odpověz na tento komentář
  4. avatar
    #2 Buf - vloženo: 03.12.2008 v 21:37:42

    značení - Můžete blíže popsat způsob a kvalitu značení, ty fábory mi přijdou jako na "pionýrském táboře", i to jak popisujete to bloudění. Na tak vyhlášený závod mi to přijde dosti slabě zajištěné...

    odpověz na tento komentář
  5. avatar
    #1 Zbyněk - vloženo: 03.12.2008 v 19:08:16

    wow - tyvoe to jsou terény 8-) !!! Asi začnu šetřit...

    odpověz na tento komentář

redakční systém | ISSN 1803-5744