Vyzkoušeli jsme SuperEnduro, zábavu pro velký kluky

Paráda, říkám si, když v mejlu cinkne pozvánka od tejpků z Morgan Hill na společné bikování na Azurovém pobřeží. Babí léto, jak má být! Poznámka o nutnosti mít s sebou integrálku a pátéřák mé nadšení mírně krotí, ale uklidňuji se známou americkou přehnanou opatrností.
Finale Ligure, italské městečko nedaleko Monaka, je svými traily vyhlášené. Díky příznivému klimatu sem jezdí zjara trénovat i dost sjezdařů světové špičky. No a teď jsem tu i já. A taky dalších téměř pět stovek bikerů, kteří přijeli na finálový závod enduro série zvané SRAM SuperEnduro. Po městě jsem viděl poflakovat se Dana Athertona, v pizzerii Anne Caroline Chausson a ve výtahu jsem se srazil s Anneke Beerten. K mému údivu je na startovce i mé jméno, takže lehký dvoudenní starťák může začít!

Enduro je relativně nová a rychle se šířící diciplína, která zjednodušeně řečeno kombinuje sjezd a cross country. Vypozorovávám, že je oblíbená hlavně u starších závoďáků, kteří dřiv jezdili ať už sjezd, nebo cross country, a většinou jsem je měl zařazený v kategorii "pohodovejch tejpků".
Enduro závod se skládá z několika časově měřených úseků, které většinou vedou z kopce dolů, ale sem tam nějaký ten výjezd není výjimkou. Tomu by mělo odpovídat také kolo - full, zdvihy okolo patnácti šestnácti centimetrů a nezbytná teleskopická sedlovka.
Ve Finale Ligure se jel večerní městský prolog a pět "stejdží". Povinná je helma po celou dobu závodu a integrální během erzet, chránič páteře (nebo batoh s integrovaným chráničem) a chrániče kolen.

Během dvou dnů "tréninku" jsem si všechny erzety dvakrát projel, ale kvůli adrenalinovému zatmění jsem si toho moc nezapamatoval, o najeté stopě ani nemluvě. Jenom snad to, že mě baví třetí etapa, jeden úsek ve čtyřce je nad moje technické schopnosti a druhý v úvodní etapě není v mezích mého pudu sebezáchovy.
Z toho všeho mě neuvěřitelně bolely ruce a zároveň děsil fakt, že jsem ani jednou nejel transfery do kopce, jelikož jsem si vozil zadek v šatlu...

Před samotným závodem si vyřizuju jednodenní, respektive dvoudenní italskou licenci a fasuju skoropekelný číslo 166. Večerní prolog ve dlážděných uličkách Finale Ligure nemá pro kvalifikaci ani klasifikaci závodu žádný význam, ale zhruba třicetivteřinový sprint mezi kavárničkama s Italkama vytváří hezkou předzávodní atmosféru.

Den D začíná stejně jako prolog na náměstí. Rozhodčí mi lepí na rámovou trubku samolepku s časy mých startů do jednotlivých etap a už podle toho je jasné, že mě čeká "práce" na šest hodin! Odpovídám spíkrovi něco ve stylu, že to určitě bude hrozně kůl a že si to chci hlavně užít, ale současně mě v hlavě děsí hned první kopec, na kterej mám podle rozpisu 50 minut a 40 vteřin.
Svižný tempo se nahoře nicméně ukázalo jako zbytečný a do startu mi zbývá ještě necelá čtvrthodinka.
Pak už si mě volá rozhodčí a vypadá to skoro přesně jako na startu časovky na Tour de France. Časomíra pípá, Ital něco povídá a prstů na ruce mu ubejvá. Času před startem jsem měl sice mraky, ale přepnout páčku na vidlici z polohy Climb do Descend jsem samozřejmě nestihl respektive zapomněl, takže úvod byl trochu na tvrďáka, protože nebyl prostor pustit se řídítek. Ve druhý točce už mě nervozita trochu pouští, na nohy lítá hlína od předního kola a začíná to odjíždět. Přes pár technickejch úseků se zčistajasna objevuju nad nikdy nepokořenou skalkou. Ta mě nasává, takže nezbejvá než se držet a nechat to jet. Párkrát to blejskne a jsem dole a furt na kole! Už vím, jaký to je, moc chtít fotku ze závodu... Následuje vrstevnice na vyplavání z adrenalinu a rychlej rozbitej úsek do prvního cíle.

Přesun na start druhýho dějství je po silnici a je nejdelší. Asi osm kilometrů s převýšením cca 450 metrů. Potkáváme Curtise Keena, kterej akorát dojel trojku a jede znovu nahoru, takže kecáme, co dech dovolí, a kopec příjemně utíká. Mít dvě helmy určitě není na obtíž. V lehké a vzdušné přilbě se stoupá krásně, v integrále bych těch pět brdků jet rozhodně nechtěl.

Druhá erzeta má rychlej začátek, prostřední pasáž jsou utáhlý točky na prachu, který mi zoufale nejdou. Jsou tam i dvě stojky nahoru, kde se přesvědčuju, jaký řadící prasárny pobere nová sada Sram XX1. Na spodní prudší pasáže v kamenech už není síla v rukou ani nohou. Subjektivně jedu pomalejš než v tréninku, ale jsem rád, že jsem dole a můžu zase šlapat stejnej kopec nahoru, byť tentokrát jen asi do dvou třetin, kde je občerstvovačka a start oblíbený trojky.

Trojka. Parádní! Začátek je celkem prudkej, sjezdovej, v takovým korejtku s nízkým křovím se skalkama a kořenama. Moc dobrý! Následuje dlóóóuhá šlapavá vrstevnice, kde dřu, co to dá, a na závěr znovu prašný točky ve křoví. Tady zmatkuju a vystupuju přes řídítka... Zlobím se na sebe!
Z vesničky Orco Feglino musíme po silnici rychle spadnout zpět do Finale, kde je čas na rychlej obídek a start do odpolední části. Benno se o mě stará jak o Járu, než zhltnu kus pizzy a nasaju redbulla, mám nachystaný umytý a voňavý kolo a můžu se vydat na kopec. Stoupání je stejný jako to úvodní, forma je na vrcholu a sjíždím lidi až o osm minut, což je ale k ničemu, že.
Dozvídám se, že závod zabalil Nicolas Vouilloz. Ne snad, že by ze mě měl desetinásobnej mistr světa ve sjezdu vítr, ale prý se ještě nevzpamatoval z únavy z enduroetapáku Trans Provence...

Čtvrtou stejdž nemám rád. Začátek je hodně šlapavej a do nejtěžších míst přijíždim v mlze. Skoro 180° otočku na kameni na předním kole nedávám a sbíhám, pak mě ostudně posílá k zemi pařízek a před finišem ještě málem vylítávám z trailu do olivového sadu, když mám kolegu Brandona nalepenýho na zadku a není kam uhnout. Síly ubývaj, nastupuje únava rukou a hlavy.

Přesun na start poslední etapy je pro mě neznámou. Začíná nepěkně prudkými asfaltovými serpentinami, kde poprvé řadím megakašpárka se 42 zuby, a potom se pod trochu mírnějším sklonem terénem stoupá k poslednímu občerstvení a startu. Pátý kopec po čtyřech hodinách jízdy přestává být sranda, dost lidí tlačí a stihnout limit vyžaduje buď hodně potu, nebo ignorovat buchtu a količku pár stovek metrů pod vrcholem. (Nakonec asi pár lidí neodolalo, protože 20 % závodníků závod nedokončilo, často kvůli nestihnutí některého z limitů.)


5. etapa: Praxe je znát - start se daří, pěkně to fičí, první zatáčka bokem, menší hupík, pak chyba přes kameny, ale do velký rockgarden, kterou jsem v pátek při tréninku nedal, letím jak nikdy, a to rovnou do nejtěžší stopy! Lidi řvou, ale mám to víc pod kontrolou, než to vypadá. Prej good boy! Ruce už mám našrot, takže šlapavé pasáže přicházejí vhod. Ještě jedna kamenitá sekce, průjezd časomírou a trail mě vyplivává ve Finale na ulici. Parádní pocit! A soudě dle pohledů do přileb kolegů ho nemám jen já.

Výsledky? Já ve zdraví přežil, Dan Atherton vyhrál. Dal mi deset minut, takže byl o dvě minuty rychlejší v každý erzetě. Pro mě těžko pochopitelný.  
Každopádně nová disciplína mě zaujala, až skoro nadchla. Jednak svou zábavností (je snad někdo, kdo nerad jezdí na kole z kopce?) a adrenalinovostí, a také pohodou. Člověk závodí a měří se s ostatními a sám sebou, ale zároveň má během nesoutěžních transferů i čas podělit se s partou kamarádů o bezprostřední dojmy. A mákne si, protože na ten kopec stejně vyjet musí, i když to není tak úplně na čas. 


Výsledky:
1. Dan Atherton (GBR, GT Factory Racing) čas 25:59,4 min.
2. Davide Sottocornola (ITA, Ibis) 26:44,6 min.
3. Curtis Keene (USA, Specialized) 26:46,9 min.
45. Anne Caroline Chausson (FRA, SCO Dijon Ibis) čas 29:41,7 min.
208. Michal Červený, čas 36:05 min. 


Foto: Matteo Cappè, Christoph Bayer, Michal Červený
Více info na www.superenduromtb.com