Andorra Epic – etapa první. Cítím se jak zbitý pes

Těžce se zvedám z postele a jdu psát první závodní report. Mám rozporuplnou náladu a cítím se jak zbitý pes. Včerejší registraci do závodu záměrně vynechávám, k té se dostanu někdy po návratu domů, až budu s chladnou hlavou hodnotit celé andorrské tažení…

V devět nula dva, přesně po dvou minutách, kdy nejprve odstartovali elitní muži a minutu po nich skromné pole elitních žen, se vydává na trať celý kompletní balík. Mezi startovními boxy není potřeba dělat nějaké rozestupy, neb prvních patnáct kiláků je do kopce. A protože jsme v Pyrenejích, ne do ledajakého. Šest kilometrů od lajny jedeme po asfaltu, nicméně zařazený mám předposlední pastorek. Řekli jsem si s Jirkou, jaké bychom asi chtěli jet tepy, ale už tady jsem o deset výš. Zhruba od nadmořské výšky naší Sněžky je to konečně po hlíně a kořenech. Stoupáme celkem v pohodě, naše dvojice je fakt vyrovnaná, není potřeba na sebe čekat, to člověka pohladí po duši. První kopec by měl vrcholit někde kolem 2200 metrů nad mořem, když jsme nad dvěma tisíci, říkám si, že to docela jde. V tu chvíli se před námi otevře neskutečná dálnice do nebes. Je vidět určitě půl kilometru nahoru, jak trať nabírá na procentech stoupání. Jsou tady první oběti, které sesedají a potupně tlačí už po dvanácti kilometrech závodu.

 
My to celkem zvládáme a po chvilce oddechu u horní stanice lanovky, asi tak sto metrů po relativní rovině, kopec zase nabírá na síle. Další sekcí jsou úzké stoupací traily po kořenech a na čtrnáctém km první občerstvovačka. Doplňujeme vodu a jedeme dál. Ještě jeden prudký výjezd po hlíně a začíná sjezd. Je to uzoučký trail s hodně kořeny, místy oslizlé kameny a prvních sto metrů se do toho vůbec nemůžu dostat, asi dvakrát slézám a sprostě nadávám do všech možných orgánů. Pak nás zachraňuje vláček, který dojíždíme; borci a borkyně mají ještě mnohem větší problémy než my a jdou pěšky. Pouští nás dopředu, za pár set metrů se les otevírá a jsou tady pověstná pyrenejská panoramata. Není čas na zamilované pohledy. Cesta se rozšiřuje a rychlost stoupá. Zachytáváme dva týmy, které jedou moc pěkně a snažíme se číst jejich stopu. První kilometr je tak prudce dolů, že se místy bojím na obou brzdách, že další zatáčku projedu po tečně. Cesta se nakonec otevírá naplno a my jedeme cik cak hodně rychle, pořád je mezi zatáčkami rychlost někde nad čtyřicítkou. Tady si to užíváme naplno. Sjíždíme znovu do nějakých šestnácti set a tam nenásleduje ani metr roviny. Kopec jde po rozbité, kamenité a podmáčené cestě opět nahoru. Varovali nás, že tady je třísetmetrový úsek, kde je kolo třeba vést, protože je cesta úzká. Realita byla taková, že následoval horolezecký segment, na jehož konci stál horolezec s pomocníkem a pomáhali závodníkům nejdříve zdolat slizkou skálu a pak jim podávali kolo… Tady jsme se zasekli na dobrých deset minut, aspoň jsme měli čas na občerstvení.

Vítěznou dvojicí se stal pár týmu Singer Racing ve složení Martin Frey a Simon Stiebjahn. Kompletní přehled výsledků zde

 
Stoupání pak přešlo v pěkné alpské cesty s krávami okusujícími směrové tabule a na vrcholu jsme se ocitli v hájemství sjezdařů, středisku Pal Arinsal. Koukali na nás ze svých integrálek jako na nějaké trouby, kteří si dovolili proniknout na jejich výsostné území skoro nazí a s koly, která nemají na sjezdových tratích žádnou šanci. A to se mělo ukázat vzápětí. Sjezdová trať Commencal tady patří k ikonickým a nás do ní vypustili. Devět kilometrů klopenek, lavic, prudkých rozbitých padáků. I oficiální fotografové zřejmě cítili krev; bylo jich tady víc než kdekoliv před tím na trati. Srdnatě jsme se do toho pustili, bylo to krásné a strašné zároveň. Chudák leftyna šla párkrát nadoraz, pirelky měly v zatáčkách co dělat držet mě ve stopě, ale slyšel jsem za sebou Jirku, který to statečně hrnul stejně rychle, tak nebyl na žádný odpočinek čas. Ruce mě bolely tak, že bylo těžké kolo ukočírovat a dobrzdit některé úseky se mně zdálo nemožné. Bylo to jak mučení tím, že do nekonečna musíš jíst vynikající argentinské steaky. Srdce by chtělo, ale tělo protestovalo.

Posledních pár štosů do řídítek a jsme ve městě. Poslední tři kilometry nám zpestřili ještě jedním prudkým stoupáním někam ke kostelu, slyším, jak Jirka za mnou mumlá, že se asi posrali, ale dáme to společně až do posledního metru. Slyšíme moderátorku Tanju, mimochodem moc atraktivní ženská, co bydlí na Gardě, mluví čtyřmi jazyky a rozumí cyklistice… Hlásí náš příjezd, užíváme si svých pár vteřin slávy, protože nikdo jiný není v dohledu, tak i nám zatleskají. Super! Jsme za páskou, zdraví, bez defektu, nikoliv poslední. Plácáme se po ramenou, jdeme to zajíst a zapít do stanu, sebereme saky paky a shuttlem se necháváme odvézt do hotelu. Jestli máte chuť vědět, jak to bude zítra, sledujte MTBS. Já se rozhodně znovu o nějaký report pokusím!