Andorra Epic - Pokračování třetí, cesta

Po krátké přestávce, vyplněné účastí na Obru Drásalovi, se vracím rychle k našemu projektu Andorra Epic. Dnes již prokazatelně nejstarší dvojice celého závodu, víme to, protože startovka je už několik dní uzavřená, se třicátého června ráno vydala autem do Pyrenejí. Jestli se někdy říká, že cesta je cíl, tak pro tento případ to rozhodně neplatilo. Zdolat více než 1 800 kilometrů takřka výhradně po německých a francouzských dálnicích, není žádný med.

Před šestou ranní jsme do auta poskládali celkem v pohodě dva biky a další bagáž a vydali se směr Rozvadov. Jelikož Jirka má k mému vozu jistý respekt, bylo to více méně na mě, kam se dostaneme do tmy, kde se ubytujeme a kolik nám bude zbývat ráno dojet do cíle. Musím říct, že dopoledne mě to moc nechutnalo a zívání se slilo do takřka kontinuálního otevírání úst. Snad to způsobila i temná obloha a déšť, který nás ještě v Česku potrápil, ale nálada se pomalu lepšila. Asi dvakrát jsme zastavili vykonat potřebu a kolem druhé po poledni sníst nějaké ty bagety se šunkou a sýrem připravené doma a pak se to najednou zlomilo, zachvátil mě takový ten fantas, kdy se člověk přihrbí nad volantem a jede jako stroj. Cesta probíhala celkem bez komplikací, až na jeden moment, který nám připadal jako nějaké sci-fi na téma zaseknutí se v časové smyčce. Naše jinak skvělá navigace se utkala u města Valence s dvěma rozkopanými kruháči za sebou a to byl průšvih. Asi třikrát jsme se ocitli na stejné silnici, vždy nám onen klidný ženský hlas kázal se otočit na nejbližším kruháči no a potom znovu to samé o sedm kilometrů dále, lépe řečeno zpět k domovu. Potřetí už to Jirka nevydržel, zamumlal něco v tom smyslu, že ta ženská je kráva a nařídil mně se už nikde neotáčet a jet směr Marsellie. V zoufalství jsem tak učinil a hele! I paní se najednou uklidnila a už neměla žádné výhrady ke směru naší jízdy.

Pomalu jsem začínal cítit oči jak králík angorák, ale kilometry pořád ubíhaly a my si chtěli zkrátit sobotní dojezd aspoň na nějakých 400 km, už se mi zkrátka nechtělo znovu dlouho řídit. Potíž byla v tom, že za celých 300 km, kde jsme se dívali po nějakém ubytování kolem dálnic, nebylo vůbec nic! Francouzům je to zřejmě úplně šumák a jediný B+B hotel, který jsme zahlédli, se nacházel na druhé straně. Situace byla kritická, do Andorry to bylo pořád 400 km a blížila se půlnoc. Nakonec jsme to zapíchli u pumpy na parkovišti, podobně jako mnoho dalších nešťastníků. Jirka sklopil sedadlo spolujezdce, já jsem na korbě přeskládal rychle bagáž a získal mikro spací prostor na rovné ploše a nekompromisně jsme to zalomili.

Probouzím se, všechno mě bolí, podstavec servisní pumpy se mi zarývá do krku. Koukám zalepenýma očima na hodinky, je půl čtvrté. Super čas! Spali jsme skoro tři a půl hodiny, je na čase vyrazil. Ještě rychle navštěvujeme sociálku u pumpy a potkáváme pár podobných zombie, nasedáme a frčíme dál. Naftu máme vypočítanou až  do Andorry, brali jsem ve Francii jen nezbytně nutné množství, protože tam se nějak zasekli a litr stojí pořád dvě eura, což je hnus! V Andoře načepujeme plnou, tam je to v bezcelní zóně skoro zadarmo… 😊

Sto do cíle, zastavujeme v malé vesničce pod stoupáním v Pyrenejích a obsazujeme stolek v prázdné bageterii, která právě otevřela. Slečna mluví podobně špatně anglicky jako já, takže si prima pokecáme. Káva, čaj a dva naprosto luxusní ořechoví šneci stojí necelých sedm euro, člověk by tam chtěl zůstat. Čaj mě vrací do hry, hrneme to dál, ale s naftou jsem to nějak podcenil. Posledních 40 km do Andorry cesta hodně stoupá, zadnici mám staženou, protože zůstat stát v sedmi stupních a mlze na úzké silnici by byla mezinárodní ostuda. Hladové oko už přestává blikat, ale naštěstí se objevuje mýtnice Andorry a od ní už je to jen dva kilometry sjezdu do první vesnice a k první pumpě.  V euforii tankujeme plnou, litr nafty vychází na rovných třicet korun, což je luxus. 

Andorra mě hned při prvním průjezdu uchvacuje. Nikdy jsem tu nebyl, ale už teď tady chci být znovu. Příroda, hory, architektura, všechno je nádherné. Kupodivu na první dobrou nacházíme komplex, kde jsme v rámci etapáku ubytovaní. V prudkém svahu rozložený hotel Anyós Park  má několik budov, mnoho parkovacích krytých stání, bazén, welness, vše propojeno prosklenými výtahy. Slibuje to hezký zážitek, ale jakoukoliv rovinu bychom tu hledali jen těžko. Začínám pomalu chápat, proč ze startovní listiny zmizely další týmy kategorie Great Grand Masters; chtěly aspoň dočasně utéct hrobníkovi z lopaty…

Sobotu po příjezdu prožíváme tak trochu zamlženě. Po té cestě si děláme aspoň odpolední procházku po La Massana, což je část města, kde bude umístěna race willage, včetně bike parku. Je to něco přes dva kilometry od našeho hotelu a prý tam bude jezdit co čtvrthodinu schuttle. Tak to si necháme líbit!

Ze soboty na neděli jsme se konečně luxusně vyspali, už jsme byli nadržení se znovu vyšvihnout do sedel a trochu se projet. Můj tatínek by řekl, že to potřebujeme jak svině drbání… Kolem jedenácté jsme vyjeli; od hotelu hned prudká stojka do La Massany, což je další část města. Tady vede jedna ze silnic až do Vallnordu, kde se za pár týdnů pojede na legendární trati v nadmořské výšce přes 1800 metrů svěťák v XCO.  Pětadvacet kilometrů na rozjezd důchodcům stačilo a hned to bylo 600 metrů převýšení. Maličký předkrm před hlavními závody, ale zapotili jsem se už dnes…

Zůstaňte na příjmu, další reporty z této epochální akce budou následovat již brzy! Poděkování v tuto chvíli patří příteli Markusovi do Německa, který nás zásobil na cestu kilovou pixlou gumových medvídků a jiné havěti – skvělé proti usínání.