Bike Four Peaks - sníh po kolena, byli jsme za magory

Někomu možná uniklo, že minulý týden měl premiéru nový etapový závod Bike Four Peaks, který nahradil dřívější Craft Trans Germany. Možná tento závod ale někdo sledoval a každopádně ho i někdo jel. Mezi 16 českých bikerů patří i Marek Kavan, šestačtyřicetiletý biker ze Studeněvsi. Ten se se svými zážitky ze čtyřepového dobrodružství rád podělí...

1. Etapa. Po všech těch deštích a přípravách na kosu nakonec docela dobré. Místy sluníčko, dokonce i nahoře bylo vcelku teplo. Prvních 20 km za autem v pohodě někde okolo stovky, pak ale na konec neutrálního přejezdu vymyslel Němec výbornou bejkárnu. Celý dav poslal na fleku o 180 zpátky na šotol... takže nastala davová psychóza, všichni tam naskákali přes příkop a hned jsem byl tak 400. Dobu čekám, až se to usadí a stojím, pak se pomalu rozjedu a když po sto metrech zahnu doprava, koukám, že kdosi vymyslel, že ten vingl sekne přes pastvinu. A hoch docela valil, protože - celou dobu za ním běžela kráva. No, fandili mu všichni. Nakonec nejen já, ale i pan Sauser se musel prodírat davem - ale je to fakt mistr - to, že z toho záseku dokázal tu etapu vyhrát, je skoro kouzlo. Na druhou stranu tohle elegantně vyřešilo můj strach z toho, jak se budu hlídat, abych to nepřepálil - protože když všichni jedou, nedá mi to... V tom špuntu jsem se dostal mezi takové lidi, že mi stejně nezbylo, než si jet svoje. Docela jsem si užil sjezdy, šotolina krásně jela, ovšem v singlíku jsem to poslal dvakrát na bok... přeci jen tam hardtail skáče nějak víc, asi upustím vidli :-). Zatím to jde, uvidím zítra.

2. Etapa. Je hezky, déšť ani nenaznačuje. Valím hned od začátku, je jasné, že co se urve v prvním kopci, bude se na těch rovinách potom hodit. Sjezd je po hodně rozbité šotolině, 2x si málem ustelu, ale dole jsem přilepený na deset kousků (a jednu kusici) a držím se jich jako klíště. Do Kitzbühelu nás dojede asi 20. Tam blbě vyhodnotím předposlední brdek a začnu "stoupat", když mi to dojde, zařadím se na konec a nechám se zavřít do singlu :-(. Takže na Hannenkam nastupuji z posledního fleku, zahodil jsem dobře minutu. Nakonec se ale usadím do tempa, tuším, že to bude dlouhé (nakonec hodina a 4 minuty). Takže točím. žeru, piju a pomalu se sunu přes pár lidí. Dva přes mě, ale ti opravdu jako vlak... A pak to přijde. Při sjezdu z Hannenkamu si opravdu připadám jako v blázinci. Sedm kilometrů po střeše dolů. Co je po rovině, to klesá tak 12 %. Dvě rampy mají minimálně 40... To celé v bahně, v lese, na kořenech. Kdyby to bylo suché, tak bych rodil ježky. V tom blátě byla tak čtvrtina za hranicí mých schopností. Takže poskakuji, kloužu, nohy to vůbec nechápou, tenhle pohyb tam nemá co dělat - takže do toho všeho křeče. Láska až za hrob. Celá ta hrůza trvá půl hodiny (ano, 7 km!) a ani na vteřinu si nejde sednout!!!!! Kirchbergem se promotám jak v mrákotách a jediné co potěší, je Kuba hlásící mi v cíli, že ten kousek bordelu, ve kterém mě viděl, jsem vypadal, že jedu.... a pravda je, že i po té půl hodině mám skóre 1+ a 1- takže celkem to asi tak strašné nebylo. Nakonec jsem rád, že jsem celej. A stejné pocity hlásí všichni ostatní.

3. Etapa. Po včerejšku jsem tak sťatej, že na rozjíždění nemám náladu ani minutu. Koneckonců, start je v balíku po silnici, tak to snad půjde. Ze začátku to vypadá, že opravdu ano, ale podezřele se mi nechce. Párkrát si musím šeredně nastoupit, abych tam zůstal. A to před balíkem jede hned od začátku Jochen Kaess, který nakonec odjede celou etapu sám a o tři minuty ji vyhraje... Balík se nakonec rozpadne, když najedem mezi krávy, které zrovna putují mezi ohradami. Není to poprvé, takže jsem vcelku v klidu až do chvíle, kdy si mě vybere za parťáka slušný býk a kluše dvě stě metrů podle mě. Držím svoje rohy a koukám na ty jeho snad z metru. Naštěstí máme na hadrech té červené jen málo, takže bejk to pošle do ohrady a já už můžu jen přemýšlet o tom, proč mi všichni ujíždějí. Asi se těšili na ten sníh nahoře. Tam jsme trochu za magory, sněhu je místy po kolena a všichni to tam derem krátký/krátký. Já se naštěstí v půlce kopce rovnám, ty, co mi ujeli, dojíždím a valíme dolů. Singlíky jsou sušší a míň prudké než včera, takže i na té pevné koze se to nějak dá. A co se nedá, to nedává nikdo z lidí kolem mě. Poslední kus sjezdu je po asfaltu, přede mnou skupinka deseti lidí a vize 25km po rovině... Tak to založím, sklapnu a večer koukám, že tam bylo 89,8. Ani jsem to netušil. V rovině nás doskočí Bart Wellens, který píchnul - jo, jo, vlak dělá lokomotiva :-). Takže si z toho dělám restaurační vůz a na špici mě nikdo nevidí. V jednu chvíli mi sice trochu zalepí, do pidibrdku mě borec shodí, musím odšlápnout a zbytek kopce doběhnout, když nechci urvat řetěz. Fujtajxl. Z Kaprunu nás vyženou zase ještě na 50 minut do kopce a zase singlem dolů. Takže si to zpestřím jedním tygříkem do bláta, ale jsem celej :-). V zadním kole je prdlý drát, všechno to skřípe a nechce se mi to mýt. Beru na poslendí den EPIKa.

4. Etapa. Divný biking to byl, tahle dnešní etapa…. dvacet kiláků po asfaltu, pak kilometr vytlačit a vystrkat, zase na asfalt a dalších 20 po rovině a 10 do kopce. Až poslední třičtvrtěhodina byla na bika. A já vůl si na to z lenosti vezmu celopéro :-( Navíc, tři dny šlo všechno super, takže problém musel být někde za rohem. Byl - na prvním kopci mě věta "Hey, your rear tire is pobably flat..." vlastně ani nepřekvapila. No, úplně prázdný to není, takže sázím na to, že to jen nedrží na mlíce. Takže dofukuji a koukám koho doženu do druhé roviny. V první mi ty lokomotivy nějak ujížděly a ... na druhou půlku tam žádná nezbyla. Do posledního kopce místo abych závodil se už vidím v autě a navíc se nevyhnu tomu, abych ten zadek ještě jednou nedoufouknul. V tu chvíli si říkám, že to bude naposled, vždyť je to na kopec už jen deset minut. A pak dolů (a domů)! Dolů je to dobrý, těch deset minut jsem rád, že sedím na celopéru, ten sjezd na něm je fakt jiná liga (spíš jiný sport). Jsem drzejší a drzejší až na posledním schodu v podstatě vypustím předek. V první točce na asfaltu jdu málem k zemi než mi to dojde, takže potřetí z kola a potřetí dofouknout (pán bůh pochval toho, kdo přišel na to, že sifonovýma bombičkama jdou foukat kola; jinak jsem tam ještě teď). Posledních pět minut strachu a mám to za sebou. Ovšem poprvé bez bedny - mezi babama. Fakt to byl bídný den. :-(

Sumasumárum: patnáctý místo v mladších dorostencích :-), 100. celkově - OK.

Celý závod pak dopadl takto:

Muži:
1. Christoph Sauser (SUI) – Specialized Racing – 12:14:36,7
2. Alban Lakata (AUT) – Topeak Ergon Racing – 12:17:29,1 – + 2:52,4
3. Markus Kaufmann (GER) – Centurion-Vaude – 12:18:59,5 – + 4:22,8

Ženy:
1. Borgild Loevset (NOR) – 14:46:19,1
2. Anja Gradl (GER) – Team Bulls – 15:19:52,9 – +33:33,8
3. Bettina Uhlig (GER) – Wheeler iXS – 15:59:29,1 – +1:13:10,0

CZ – muži
100. Kačena Vojtěch 15:51.33,0
117. Dostálek Jan 16:15.09,7
149. Bureš David 17:40.30,4
172. Hegner David 18:22.36,7
189. Bečvář Robert 19:01.59,2
216. Luňák jr. Milan 20:00.11,9
246. Ambrož Pavel 22:30.53,6
254. Peterka Miroslav 24:05.32,2

CZ – masters
15. Kavan Marek 15:14.00,0
187. Luňák Milan 20:26.46,9
194. Skovajsa Bronislav 20:44.09,9
230. Saska Pepino

CZ – GrandMasters
15. Kilnar Aleš 16:50.27,5
24. Šenk Jaroslav 17:32.41,4
35. Přibyl Tomáš 17:49.28,8
39. Matoušek Otta 17:58.54,7

Foto: www.bike-fourpeaks.de