Zapráskaný klokani!

„Zapráskaný  klokani...“ bylo to jediné, co ze sebe Zdenda Kříž z VIG Racing Teamu dostal ve 2 hodiny ráno během jedné občerstvovačky při Scott 24 hours MTB Canberra, Austrálie (ve skutečnosti místo „zapráskaní“ použil trochu jiné, nepublikovatelné, slovo). Měl tím na mysli obdivuhodné výkony Australských bikerů, kteří ho do té doby nutili jezdit na hraně fyzických i psychických sil, a jak se později ukázalo, trochu i za hranou.

Scott 24 hours MTB v Canbeře je zároveň mistrovstvím Austrálie a právem se pyšní titulem nejtěžší a největší 24hod závod na světě. Začínalo se v roce 1997, kdy se na start postavilo 178 závodníků, na jubilejní 10. ročník se jich tento rok dalo dohromady 2500 a celkem za 24 hodin natočili 181 000 km. Akce se konala v nádherném bikovém areálu Mt. Stromlo, kde se letos jel světový pohár v XC a příští rok se bude odehrávat MS.

Zdenda měl s sebou 24hodinovkami protřelý team 4 lidí, počínaje mechanikem šikulou Romanem, přes Vojtu, Míšu, a svoji ženu Kamču. V pátek, den před závodem, jsme dorazili na místo a projeli si trať. Měla dva cca 13km dlouhé okruhy, červený a modrý, které tvořily osmičku. Depo bylo umístěno v místě, kde se tratě křížily, každý tedy projížděl depem 2x. Po absolvovaní obou okruhů jsme shrnuli, že pro Zdendu dobrý, jelikož jsme se řídili heslem čím těžší, tím lepší. Tento názor byl (jako jeden z mnoha) později výrazně pozměněn.... Je obtížné slovy přesně popsat trať, ale rozhodně tam bylo méně než 10 % rovných úseků a to jak sklonem, tak směremຯ Vracečky, kamení, prudké sjezdy a výjezdy, technické pasáže, skoky a výrazné změny směru, to vše ve vyprahlé australské buši slibovalo veliký zážitek. Dalo by se možná shrnout do konstatovaní „takové těžší a delší XC v České Kamenici“.

Ve 12.00 místního času stojí na startu 621 bikerů připravených vyrazit do prvního kola. Máme první řadu, moderátor zaregistroval Zdendův titul z ME, takže do začátku je to dobré. Hrajeme hru „najdi rozdíl..“ s následujícím výsledkem: Zdenda je jedinej z Evropy a jedinej na hardtailu! Zejména druhý fakt vyvolává překvapivé poznámky, kroucení hlavou a nepřeložitelné australské komentáře. Snažíme se ho přemluvit na Epica, který je ve stanu nablejskanej a vyladěnej, ale naše naléhání je zbytečné, prostě chce jet na pevným, protože je zvyklej. No, alespoň si dal dopředu SIDa, místo té pevné karbonky co tam má celej rok..   V první radě, hned vedle, stojí Jason English, což je letošní mistr Austrálie a největší favorit červencového MS v Kanadě. Tam dojel až na druhém místě (za dalším Australanem Jamesem Williamsonem, který jel v Canbeře 4 členné teamy), zejména pro to, že se 3 měsíce před MS zrakvil na nějakém maratónu a 5 týdnů ležel. Mimochodem třetí i čtvrtý na MS byli také ze země klokanů.

Po startu jezdí Zdenda prvních pár hodin s Jasonem, pak ale povolil se slovy, „Ty vole, já už nemůžu jezdit jeho stopu, 2x jsem v těch zatáčkách málem vystoupil!“.
Informace o tom, že „tempo je pekelný a vůbec nepolevuje“ a „tenhle závod bude hodně bolet“  přišly asi o 5 hodin dříve, než jsme je očekávali.  V půlnoci bylo prvních 10 závodníků, kromě Jasona, který začal trochu odjíždět, nasáčkovaných ve 20ti minutách.
Jelo se na doraz, trať downhillu na konci červeného okruhu si už vyžádala helikoptéru. (po závodě se dozvídáme, že snad bez trvalých následků). Centimetry prachu a odřeniny měli na sobě snad všichni závodníci. Ovšem sledovat stovky bludiček kmitajících mezi kopci a údolími Mt. Stromla byl opravdu parádní zážitek.

Lehce po půlnoci Zdenda začal vracet bidony ze 2/3tin plné a přestával mluvit. Každé kolo stavěl ve stanu na masáže zad, s problémy slézt z kola a zase na něj vylézt. Závod se zlomil v půl 4tý ráno.
Po příjezdu k nám do stanu sebou Zdenda beze slova seknul na zem. Výkřik Kamči poté, co uviděla jeho oči v sloup, probral půl kempu. Naštěstí i Zdendu, který zamumlal: „Dám si dvě minuty.“. Za hodinu a půl se probral a ptal se, co se děje. V tenhle moment to přestalo být o závodění. Klonili jsme se k názoru nechat ho dokončit kolo, donést ho do sprch, dát ho dospat do rána a v 11 ho posadit na kolo do posledního okruhu (součástí pravidel bylo, že závodník musí být na trati libovolnou dobu, ale musí projet depem mezi 23-24 hodinou závodu). Co si o tomhle myslel Zdenda nevíme, protože na nic nereagoval a ani se to nikdy nedozvíme, protože tuhle část závodu si nepamatuje. Za dobu co spal, se propadl na 7.-8. místo, přesně jsme nevěděli a už nás to ani moc nezajímalo. Zdenda ovšem trval na tom, že pojede dál, tak jsme mu pomohli do sedla a připravovali se na další občerstvovačku v depu před průjezdem do červeného kola..

Na to co následovalo, nikdy nezapomenu. Vždycky nám trvalo asi 5 minut, než jsme se dostali do depa, kde se tratě křížily (náš stan byl na kopci, krátce po začátku modrého okruhu, museli jsme tedy odhadnout jeho čas na kolo, což se nám vždy s velkou rezervou podařilo). Tentokrát jsme ale při příchodu do depa nevěřícně koukali na světelnou tabuli, kde již svítilo Zdendovo jméno a čas průjezdu. Nechápali jsme, co se děje. My jsme ho nestihli, protože Zdenda zajel svoje druhé nejrychlejší kolo závodu!! V dalším kole udržel rychlost a při příjezdu do stanu už hlásil: „Předjel jsem čtvrtýho, je asi minutu za mnou.“ Začal boj o bednu. Famozní Jason English téměř vůbec neodpočíval, a jel si pro vítězství. Na druhé místo se dostal Andrew Bell (loňský australský šampión ve 24ce), který teď jezdil dokonce rychlejší kola než Jason. Comeback Zdendy na 3. místo odsunul o pár minut Shane Taylora. Odstup od něj zůstával zhruba stejný, mezi 8-11ti minutami, podle toho jak dlouho jsme Zdendu masírovali. V tento moment začalo být jasné, že na rozdíl od všech předchozích 24tek, se v Canbeře bude závodit až do poslední minuty.

Na prahu absolutního vyčerpání uhájil Zdenda třetí místo, když dokončil své poslední kolo pár minut po vypršení 24 hodin. Svým přístupem, závoděním a nakonec i děkovnou řečí na stupních vítězů, v níž vyjádřil obdiv australským bikerům, získal sympatie všech.
Zhruba deset hodin po závodě, stále ještě v leže, s australskym pivem Victoria Bitter v ruce, konečně prohlásil větu, která dala celé akci smysl: „Kamarádi, já z toho začínám mít radost...“

Zdendo, i kdybys nezměnil své rozhodnutí o tom, že už žádnou 24ku nikdy nepojedeš, musím říct, a to asi za všechny, kteří s tebou jezdili po závodech: „Je nám ctí, že jsme mohli být součástí tvého teamu.“

Díky Vojta


Text a foto: Vojtěch Malina