Cape Epic – trnitá cesta za vítězstvím

S trochou nadsázky by se dalo říct, že ti, kdo vybrali lokalitu a nadesignovali konkrétní tratě na Cape Epic, musí být nutně podílníky ve firmě, která vyrábí a prodává tmely do bezdušových systémů pneumatik. Jestli mám na úvod charakterizovat jednoduše tratě provázející bez rozdílu všechny etapy závodu, pak jsou bohaté na hluboké písečné pasáže, skály, kameny všech velikostí a v nesčetných místech na zákeřné trny. Ty nejsou jen na rostlinách, které přejíždíte, ale hlavně vyschlé a ztvrdlé roztroušené přímo na trase. Někdy je to boj a mléko stříká proudem, obrana není možná.

Prolog, 17.3. Meerendal, 23 km, 700 metrů převýšení
S těmito riziky musí počítat všichni, kdo se postaví na start časovky. Meerendal je vinařství a zemědělská usedlost, asi tak 40 kilometrů severovýchodně z centra Kapského města. V podstatě je dosažitelná jen autem. To znamená jisté logistické problémy pro všechny, kteří nemají týmovou podporu. Trať měří 23 kilometrů, má 700 metrů převýšení a je plná členitých trailů. Její atraktivita tkví i v tom, co většina těch, kteří budou závodit, vůbec neocení. Z nejvyššího bodu trati je totiž výhled na tři legendární místa; Stolovou horu nad Kapským městem, Robben Island – ostrov, kde byl vězněn Nelson Mandela a na Cape Point, nejjižnější bod kontinentu. Limit na absolvování trati je sice 3,5 hodiny, ale ti nejlepší se dostanou pod hranici šedesáti minut. Věřte, není to vůbec nic jednoduchého a pokud to vezmete vážně, může vás to i díky vedru v průběhu dne pěkně "načnout" pro dalších sedm dní. Startuje se intervalově po minutě od sedmé hodiny ranní.

1. etapa, 18.3. Citrusdal – Citrusdal, 103 km, 2500 metrů převýšení
Večer po časovce přistaví pořadatel náklaďáky na odvoz bicyklů a autobusy pro závoďáky, samozřejmě kdo chce jet s vlastním doprovodem, může tak učinit. Autobusy jsou klimatizované a jedou přímo do místa startu první etapy, což je přibližně 165 km daleko, kde už stojí celá infrastruktura závodu včetně stanů. Začíná run na kvalitní "ubytovací" lokality. Zkušení nechtějí stan u chemických WC ani u jídelny – je tam trochu hluk celou noc. Ale zase ne moc daleko. Ráno se vyplatí vyrazit k hajzlíkům co nejdříve, než se vytvoří fronta.

Samotná etapa odstartuje v sedm hodin ráno a vzhledem k tomu, že se jedná o zcela novou lokalitu, není k dispozici žádná zkušenost z jejího zdolávání. Oficiální popis trati nešetří varováním před obtížnými singletraily a mnoha písečnými pasážemi , které jsou i ve stoupáních, což velmi ztíží jízdu; hádal bych, že dojde i na tlačení. Etapa je designována jako okruh, takže po jejím zdolání se celý peloton vrátí zpět do Citrusdlalu, což je malé farmářské městečko na úpatí Cederberg Mountains. Vzhledem k její délce a převýšení je to víc, než by člověk na "rozjetí" potřeboval.

2. etapa 19.3. Citrusdal – Saronsberg in Tulbagh, 145 km, 2350 metrů převýšení
Jednoznačně královská etapa desátého ročníku. Profilem by se dala charakterizovat jako jedno dlouhé stoupání s převýšením cca 900 metrů, pak zvlněná náhorní plošina a ve finále zase dlouhé klesání do cíle. Takový tvar pařezu, při troše představivosti. Trať stoupá prvních osmnáct kilometrů a po následném sjezdu na náhorní plošinu se dostanou jezdci do nádherných pasáží s pískovcovými skulpturami vytvořenými erozí. Zhruba v polovině trasy, která je jinak celkem rychlá, přichází pětikilometrové stoupání na nejvyšší bod Cape Epic 2013, zhruba do nadmořské výšky 1150 metrů nad mořem. Následuje několik singletracků a stará "wagon trail", která byla poprvé otevřena pro ročník, který se konal v roce 2010. Pořadatel celou etapu charakterizuje jako " jezdivou".

3. etapa 20.3. Saronsberg in Tulbagh – Saronsberg in Tulbagh, 92 km, 1950 metrů převýšení
Další etapa jako okruh, která se vrací do místa startu a tak může každý nechat ráno věci jak mu upadnou z ruky. A skutečně se to tak děje. Bezpečnost je zajištěná, nikdy se nestalo, že by se ze stanů něco ztratilo nebo že by zmizely třeba věci, které se suší venku. Je to úctyhodné…

Etapa je charakterizována s nadsázkou jako "Tour of Basin", trať má trochu tvar lavoru a hlavně se jedná o "osmičku" sestávající se ze dvou okruhů, na kterých je napočítáno osm prudkých stoupání mezi vinicemi. Nejtěžší pasáže čekají na závodníky až v jejím závěru, kde jsou čtyři relativně dlouhé a prudké výjezdy, před finálním sjezdem do cílového areálu.

4. etapa 21.3. Saronsberg in Tubagh – Wellington, 106 km, 1900 metrů převýšení
Výškové metry přibývají, zadky jsou přiměřeně otlučené a ranní sešlost na snídani začíná připomínat lidi po hodně náročné párty. Je tma, vlhko a většinou i trochu chladno na to, aby se člověk tvářil optimisticky.

Etapa je charakterizována třemi dlouhými výjezdy vždy s převýšením kolem 400 metrů. Dalším jejím specifikem je fakt, že se skládá z extrémně rozdílných druhů podkladu, to znamená, že najdeme úseky asfaltované, štěrkové, písečné, ale i úplně rozbité cesty s obrovskými kameny a hlubokými dírami, kde rychlost klesá na minimum. V závěru budou všichni odměněni ručně vytvořeným, 4 km dlouhým singletrailem a pak dlouhým sjezdem do nového cílového místa, který je ovšem přerušen posledním prudkým stoupáním.

5. etapa 22.3. Wellington – Wellington, 75 km, 1800 metrů převýšení
Třetí "okružní" etapa, zatím nejkratší a možná maličko odpočinková. Pořadatelé označují etapu jako bonusovou a hlavně pro radost. Údajně obsahuje tolik singletrailů, jako žádná etapa nikdy v historii Cape Epic. Je hravá, nahoru a dolů, plná zatáček. Vzhledem k jejímu charakteru je start rozložen pro jednotlivé bloky startujících do intervalů v celkové délce 1,5 hodiny, aby si všichni mohli terénu užít a nedocházelo k ucpávání úzkých a technických míst.

6. etapa, Wellington – Stellenbosch, 100 km, 2950 metrů převýšení
Blíží se finále a únava už je značná. Ale je tu ještě jeden velmi obtížný den. To je kouzlo Cape Epic. Když už si myslíš, že by to tak nějak mohlo bezbolestně plynout až do cíle, přijde cynické rozhodnutí organizátorů dát lidem pořádně zabrat. Brutální desetikilometrové stoupání s převýšením cca 700 metrů přichází bez varování už od startovní čáry a nenechává ztuhlým nohám ani metr na rozjetí. Po následném sjezdu a podjetí dálnice N1 na 35 kilometru budou mít všichni nastoupanou přesně polovinu denních metrů. Za jeden z vrcholů tratě považují organizátoři moment, kdy závodníci budou míjet legendární "Freedom Hill", místo, které ze svého vězení ve druhé polovině osmdesátých let vídal bývalý president Nelson Mandela. Druhá polovina etapy je charakteristická prudkými výjezdy v llegendárních "Simonsberg Mountain" a na konci už spatří závodníci druhé nejstarší město Jihoafrické republiky proslulé zejména svými nesčetnými vinicemi a vinařstvími, Stellenbosch.

7. etapa, Stellenbosch – Lourensford Wine Estate, 54 km, 1500 metrů převýšení
A je to tady! Poslední den utrpení a také poslední den neskutečně nádherných zážitků. Srdce a duše by chtěly, tělo se vzpouzí. Je to pocit, jak s oblibou říkám, jako když se vaše stará tchýně zřítí ve vašem novém autě do propasti. Přichází jistá úleva, že všechno dobře dopadlo a vzápětí smutek, když je po všem. Jedním ze sloganů Cape Epic je i ten, že poslední etapa není nikdy lehká. Ani ta letošní poslední nevypadá nijak výhružně. Má tak trochu profil sopky; jeden 9 km dlouhý kopec uprostřed a pak už více méně sjezd, okořeněný několika pěknými singlíky. Ale i taková porce už tělu účastníků moc nevoní, osmý den je osmý den. Některé týmy dokonce pojmou poslední dějství jako nezávodní přesun a jsou rády za to, že se ocitnou v pořádku v cíli. Za zmínku stojí fakt, že do cílového Lourensfordu se poprvé v dějinách závodu nepřijíždí legendárním Gamtouw Passem, kde se trať jen mírně vlní, ale sjezdem "za odměnu" všem, kteří přežili…

Je po všem. Bezprostředně po skončení etapy přichází na dekorování vítězů a vlastně všech, kteří absolvovali celý závod. Pamětní medaile, "finisher" trička a taky dárkový koš s výborným jídlem a pitím pro každého, protože celé odpoledne po dojezdu je pojímáno jako společná párty. Na ploše rozsáhlé tak jako minimálně tři fotbalové stadiony jsou poházeny stánky, některé nabízejí cyklistické produkty, ale většina něco dobrého na zub nebo k zahnání věčné žízně. Je zde vystavěno obrovské pódium, kde se střídají místní kapely, aby bylo přiměřeně veselo. Všichni si pomalu vyzvedávají svá "civilní" zavazadla, leží na dekách a užívají si zasloužených ovací přátel a příbuzných, kteří většinou do cílového města přijíždějí pro své hrdiny. Den poznenáhlu končí, plocha se vyprazdňuje, z parkoviště odjíždějí poslední auta. Opona padá… Ne, ne, to jsem se jenom zasnil. Letos máme naopak všechno ještě před sebou, herci teprve pomalu balí kostýmy a rekvizity. Jen kulisy už dávno stojí…

Zobrazit místo Cape Epic 2013 na větší mapě

Text: Tomáš Přibyl
Foto: Michal Červený