Cesta je cílem vstoupila do druhé poloviny

Výzva jménem Pakistan

Pomalu se blížíme k hranicím s Pákistánem. Jelikož je tam benzín šestkrát dražší, tak je dobrý se trochu předzásobit. Tankujeme proto 100 litrů v přepočtu za 350 Kč a blížíme se k hranicím Iranu, Afghánistánu a Pákistánu. Místní teenageři občas vzbuzují celkem respekt, ale chtějí si jen hrát.

Před Pákistánem nás všichni varují. Přeci jenom báchorky o terorizmu asi nejsou jen plané řeči. Jenomže my máme cestu v Garminu jasně naplánovanou a prostě tam musíme. Silnice jsou občas plné písečných jazyků a jejich charakter i kvalita se dost mění.

Cestovat lze jenom za světla a spát musíme jen v policejních stanicích. Chudoba je tu opravdu na hodně vysoké úrovni, topit v noci aby vám nebyla v mrazu zima si nemůže dovolit každý. Dřevo je tu celkem drahé. Nabíráme do Sputniku dalšího cestovatele. Jmenuje se Axel pochází z Austrálie, je to doktor biologie, učitel angličtiny a historie a téměř celý život cestuje.

Kdyby se u nás někdo pokoušel rozjet restauraci s takto vypadající kuchyní, asi by si ho hygiena vychutnala a zavřela by mu lokál dřív než by přišli první hosté. Tady v Balučistánu je to ale úplně normální a vaří navíc velmi dobře.

V doprovodu policajtů vyrážíme na další cestu. Cílem je hlavní město Balučistánu Kveta. Děti tu pracují dřív, než se naučí číst a psát a bez policejního doprovodu nás nepustí nikam. Policejní motocykl může vypadat třeba i takto.

Ulice jsou tu rušné a plné různých povozů. S civilizací to mnoho společného tak jak ji my známe ale nemá. Občas tu vidíte místo motorového pohonu velblouda. Zajímavé také je, že spousta dětí tu nemá ani svou vlastní identitu. Řídit tu ale umí skoro každý minimálně oslí povoz. Kamkoliv se hneme, jsme stále pod kontrolou místní policie - "následujte nás". Tenhle výhled už nás pomalu přestává bavit.

Foto: Jirka Kroužek & Ondra Bárta