Drásalovská Odysea snad nikdy neskončí

 

Když mně jednoho jarního dne v roce 1999 manželka navrhla, že bych mohl jet nějaký maraton na horských kolech, který vede kolem jejich baráku, neváhal jsem ani chvilku a nadšeně souhlasil. Toho roku jsem strávil na trati a různých jiných cestách, kam jsem zabloudil, skoro osm hodin a byla to moje úplná premiéra v tak dlouhém závodě.  Výsledky nebyly na internetu, psal je dobrovolník v holešovské kanceláři na mechanickém psacím stroji na žlutý dřevnatý papír. Jel jsem tehdy v dresu České spořitelny MTB na „26“ titanovém kole MORATI s vidlicí Manitou a osazením XTR. Nemyslel jsem na to, že by se za rok  něco takového opakovalo. Člověk míní, život mění. Od toho pro mě památného dne jsem nevynechal ani jednou a vždycky se vydal na tu nejdelší vypsanou trasu. Letos tedy po dvaadvacáté a opět trochu jinak, ale naštěstí pořád v elektrizující atmosféře tohoto neopakovatelného klání…

Na Drásalovi se sešli normální lidi… To konstatovali moji přátelé z Německa, kteří, jako již tradičně posledních deset let, přijeli také závodit. Abyste tomu rozuměli; tím konstatováním se vrátili do smutného období několika předchozích měsíců, kdy jsme my i oni poznali, kdo je kdo. Naráželi tak na koronavirovou atmosféru udavačství, nenávisti a netolerance, kterou zažívali v jejich rodné vlasti. Zato Morava, ta je nadchne vždycky a tentokrát obzvlášť. Byl jsem na nás konečně trochu hrdý. Rozuměj, na nás, normální lidi. Byli nadšení, že se na ně servírky v restauracích usmívají, že neměří metrem odstup od stolu a že žijeme, světe div se, rozumněji než momentálně oni.

Ale vraťme se rychle k Drásalovi jako závodu. Moc mě potěšilo, že se odehrál v podstatě ve stejném rozsahu jako v minulosti. Duo hlavních protagonistů Fojtík – Bachner připravilo jako obvykle perfektně označenou trať, jednu z nejobtížnějších na našem území. Jako inventář závodu jsem zde zažil už hodně, ale to, jak vypadala letošní trať, to si nikdy z minulosti nepamatuji. Honza Jobánek to břitce komentoval, že už mám sklerózu a špatné zážitky se rychle zapomínají. Nemohl mě dostat. Sklerózu patrně už mám, ale Drásal je vždycky tak intenzívní, že se nezapomíná.

Potoky bahna ve sjezdu z Hostýna, ale i dál v různých sekcích trati, normální lidi hodně zpomalily a já vůbec nechápu, jak ti kluci na předních pozicích mohou zajet jejich časy. Jsou to machři. A co teprve baby? Moje poklona, klobouček! My, co jsem se vydali na dobrodružství zvané OBR Drásal, jsme to navíc slízli dvakrát. Důvodem byla skutečnost, že trať OBRa se tentokrát v prvním okruhu vracela až na Rusavu. Musím přiznat, že tenhle fakt je docela psychicky náročný. Jedete tři a půl hodiny, máte za sebou plno šílených kopců, pár bahenních koupelí lepších než v Piešťanech, jako přídavek legendární Pardus a najednou šup, sjedete podél lyžařského vleku do Rusavy a ocitáte se tak pár kilometrů od startu. No nic, znovu výjezd po (teď už) žhnoucím asfaltu na Grapy, Hostýn a podruhé sjezd z Hostýna. Tentokrát už je to fakt masakr. Trochu jsme totiž zapomněli, že za námi se tudy prohnala smečka pěti set lidí na sto dvacítce. Teď už nemělo cenu hledat správnou stopu, žádné tam nebyly. Pak už jsme vlastně jeli za stovkaři až do cíle. Mnou nenáviděný úsek do Semetína mě zase stál plno sil fyzických i psychických. Víte někdo o pasáži tratě Drásala, která odsýpá ještě pomaleji? A pak jsou tam ty bonusové traily. Tak rád bych si je někdy projel odpočatý… Po šesti hodinách roboty už nemám ten pocit hravosti a zábavy ani náhodou.  

Po semetínské občerstvovačce a nekonečném stoupání se trať konečně stáčí zpět k domovu. Ve chvílích, kdy mně slouží mozek, přemítám, co jsem měl udělat v přípravě líp, aby trápení nebylo tak intenzívní. Hořce vzpomínám na slova manželky: „Vždyť ty to utrpení potřebuješ.“ Takže je vše asi zcela v pořádku. Snažím se uhranout Garmin, aby číslíčka na počítadle kilometrů naskakovala rychleji. O to je to horší. Nakonec se chůzí starého, chromého člověka probojovávám posledním prašným kopcem zpátky nad Holešov. A opakuje se to, co každý rok. Najednou naskakuje motor, hlava chce závodit a já to hrnu ze sjezdu nesmyslně rychle, jako by ještě o něco šlo. Za chvilku jsem v cíli, sluníčko už je docela nízko, probíhá právě vyhlašování vítězů…

Další vydařený ročník Drásala, který tady bude, doufám, navěky. I když já už tady třeba nebudu. Ale vstanou noví bojovníci (bikeři) a těm ze srdce přeji aspoň polovinu tak intenzívních zážitků, jako mám za ty roky já sám. Závěrem zmíním znovu dvojici  šéfů závodu; srdečně jim chci poděkovat za dojemné gesto, jmenovitě udělení ceny za vytrvalost v každoročním dojíždění do Holešova. To je to nejmenší, chlapci! Samozřejmě bych byl raději, kdyby to bylo za sportovní výkon, ale i tak skončí šutr, patrně z Kelčského Javorníku, na čestném místě v kanceláři. Kdyby byl větší, mohlo by se potenciálně jednat o stylový náhrobek…

Tomáš Přibyl